Nezadatelná lidská práva

Již několik století přísahají noví občané Spojených Států na „Listinu“. Zároveň se již obdobnou dobu postupně po světě prosazuje novověká forma demokracie. V našich podmínkách se používání nezadatelných práv a demokratických svobod stává mantrou, kterou se lidé zcela bezduše zaklínají, aniž by si lámali hlavu nad smyslem a významem použitých slov.

V novodobém jazyce se přes snazší přístup ke vzdělání velmi silně a rychle prosazuje množství deformovaných pojmů, přičemž se na pokroucení jejich významu podílejí dílem běžné omyly, radostně šířené sebestřednými médii, stejně jako cíleně vnucovaná falsa, která tvoří v současnosti významnější díl znehodnocovaného jazyka.

Z první kategorie lze uvést pojem „vodoznak“, který mylně používají při popisu ochranných prvků bankovek i uznávaní odborníci, přičemž mají zřejmě na mysli „vodotisk“. Vodoznak je totiž měřicí systém, který slouží ke sledování výšky vodní hladiny - v řece jako v kotli. (Vizte např. zde ). S použitím Google jest možno posoudit, jak dalece již jazyk zasáhlo toto znehodnocení odborného pojmu, jdoucí ruku v ruce se zapomenutím pojmu nesprávně nahrazovaného.
Do kategorie druhé patří termín přejatý z řečtiny - „energie“, které do češtiny uvedla fysika s velmi přesnou definicí. Pojem si však zcela bezostyšně ukradly různé okultní nauky, aby snáze přesvědčily o své rádoby exaktní povaze, zneužívajíce právě ty zlomky základního vzdělání z fysiky, které si lidé pamatují ze školy.

Podobně je na tom slovo „právo“, o správném chápání jehož významu se zdá každý být přesvědčen, ale ve skutečnosti se tento zřejmě původní český pojem zcela utápí v uměle vytvářené mlze zmatení. Často si tento pojem nedovedou zcela jednoznačně zařadit ani sami právníci (potěší mne ohlasy těch, kteří mi dokáží opak), čemuž je na vině význam tohoto slova v latině: „ius“ - právo, „iustus“ - spravedlivý, tedy činěný podle práva, což se samozřejmě nemusí krýt s významem „pius“ - spravedlivý, tedy učiněný poctivě! (Další zmatky zřejmě pocházejí ze zdánlivého překrývání latinských slov „ius“ a „lex“).

Pokusím se připomenout skutečný význam slova „právo“, tak jak jej chápalo české vědomí ještě poměrně nedávno. Připomínky tohoto významu lze ještě zaznamenat v různých oborech. Tak například na železnici bylo ještě před telegrafickým propojením jednotlivých stanic pro každý úsek trati vyhotoveno jediné traťové právo v podobě dlouhé obvykle zdobené tyče (to proto, aby ji mohl výpravčí snadno podat vlakvedoucímu z nástupiště). V následující stanici, kde bylo umožněno míjení protijedoucích vlaků toto právo vlakvedoucí zase odevzdal. Tím se velmi jednoduše zajistilo, aby na jednokolejný úsek nemohly najednou vyjet dva vlaky proti sobě (neb jen jeden by měl k tomu právo).
Podobně byl kusem vyřezávaného dřeva (obvykle v podobě ruky) vybaven rychtář na znamení toho, že smí použít násilí proti svým sousedům při rovnání sporů. Rychtář bez tohoto viditelného znaku své pravomoci byl obyčejným sousedem, a připletl-li se takto do hospodské rvačky, nikdo jej nešetřil. Jest v krásné literatuře pěkně zaznaménáno volání lidu: „Sem s právem“ a nikoliv „sem s rychtářem“, jak bychom mohli naivně očekávat my dnešní, kteří voláme policajty. Lze tedy bez přehnaných nároků na znalosti filologie uhádnout, že právo pochází od slova „pravý“ a je průvodním viditelným certifikátem pravosti nějakého pověření - přeneseně pověřením samotným.

Na základě těchto dvou příkladů si dovoluji vyřknout generalisaci: právo v lexikálním pojetí českém je zásadně prvek moci udělovaný - delegovaný na nějaký dočasně pověřený subjekt. Z povahy věci vyplývá, že bez garance moci vyšší, je právo nižšího subjektu zcela bezcenné. Je samozřejmé, že ve feudální společnosti křesťanského typu se vyšší moc legitimovala celkem snadno a pomineme-li otázky uznání nároku na určité dědictví doprovázené nezřídka účelově vyvolávanými spory, byla nad každou vrchností vždy ještě moc vyšší, a to i nad mocí absolutní byla tušena ještě moc Všemohoucího.

Popis práva by nebyl úplný, kdybychom zapomněli, že se k němu vztahovala zcela samozřejmě příslušná porce zodpovědnosti, z níž účty skládal právem obdařený subjekt tomu, kdo mu právo udělil.

Po této exkursi do významové historie českého pojmu práva, jsem připraven na připomenutí jiného českého slova, s významem odlišným, nicméně mnohem naléhavějším: „nárok“. Tento je jakýmsi právně zformulovaným vyjádřením slova „potřeba“. Jsem již dost starý na to, abych mohl z vlastní zkušenosti prohlásit, že jsem viděl hodně dětí narodit se bez jakéhokoliv klacku v ručce, ale zato s bytostnou potřebou teplé náruče, plného prsu a laskavé péče. Děti se nerodí svobodné, ale velmi velmi závislé na péči pěstounů. Ti je dle svých schopností a zvyků vychovají ke svobodě či k otroctví (ať už má podobu jakékoliv závislosti). Tak jako jen gorilly narozené v pralese vychovají svá mláďata ke svobodnému životu v tlupě, která je schopna přežít a postarat se o další potomstvo, zatímco tytéž gorilly chované v zajetí si mnohdy s gorillím miminkem vůbec nemusejí vědět rady, a pokud díky rozumné péči ošetřovatelů náhodou ano, jejich výchova skončí u okraje výběhu.

Je příznačné pro naši současnost, že zcela ignoruje rodinu jako základní jednotku pro výchovu nové generace vhodně svobodných lidí, rodinu, která se ani v nejdemokratičtější společnosti nemůže řídit zcela demokratickými nebo dokonce liberálními principy, a přesto je nezastupitelná v jakkoliv organisované společnosti, která chce přežít.

Pokud se „vyspělé“ státy, ke kterým se snažíme prodrat, rozhodnou resignovat na výchovu vlastního dorostu a spolehnou se na imigraci z „primitivních“ zemí, pak by se neměly pokoušet tak vehementně vyvážet tam svůj způsob demokracie, lidských práv a liberální ekonomiky, nebo za pár let nebude odkud nové občany vůbec lákat. Nehledě na nejistotu, co s námi naši milí imigranti jednou udělají, až se stanou v naší parlamentní demokracii většinou.

Jak to vidíte z vašeho úhlu ?

sysel