Kudy ven z krise

Když se prvorepublikovým Československem začala valit vlna první světové hospodářské krise, vyslovil nejznámější moravský podnikatel Tomáš Baťa nejhlubší analýsu krisové doby: „Jde především o krisi mravní“. Jejím důsledkem je pochopitelně i krise hospodářská.
Tak jako se historie nemůže přesně opakovat, tak přesně a výstižně jeho slova popisují i krisi současnou. Přišla rovněž z USA a směřuje opět k prohloubení rozdílu mezi těmi nejbohatšími a těmi chudými. Tentokrát se však již skutečně bohatí rozhodli odpoutat i od těch, kteří si na bohaté jen hrají.

Bylo by velmi naivní, obviňovat ze strastí současnosti stát, který přece již mnoho let (pro přesnost - více než šedesát let) žádný významný vliv na ekonomiku, ale ani na dodržování zákona, natož na morálku, nemá. Jednotlivec, který se svévolně rozhodne vlastní morálku prosazovat (a není nutné, aby hned střílel po svých zlodějích), páchá vpodstatě velmi odpornou variantu sebevraždy. Jak také jinak, když se v jinak nemorálním prostředí pokouší úzkostlivě platit za vše jak má, ale za svou práci zaplaceno dostává jen výjimečně.

President Masaryk ve svém projevu k 10 výročí ustavení státu, připomněl slova Ludvíka XIV. „Stát jsem já“, která tehdy doporučil každému ve variantě: „Stát jsem také já“. Mnoho stěžovatelů na neschopnost státu, obce, podniku má pocit, že si stěžují na cosi abstraktního, co existuje mimo jejich vlastní vůli a funguje to jaksi zlomyslně proti jejich vlastním zájmům.
To, že si stěžují sami na sebe, na svou špatnou či liknavou účast na tom či onom uskupení, jim jaksi nedochází. A na ty, kteří se s nemorálností světa, který nás obklopuje, vyrovnávají prosazováním morálky sami proti sobě, na ty se dívají s útrpností.

Těmto lidem chybí v nadpisu mého příspěvku otazník.
Nebo se mýlím?