Zločin a jeho morálka

Tak se v poslední době dozvídáme, jak nám zločin postupně prorůstá do orgánů moci státní. Strany soupeřící po čas předvolebních námluv o naše hlasy (v posledních letech už i jen o to, abychom se k volbám dostavili), skrývajíce své vlastní prohřešky očerňují své rivaly a politologové a redaktoři vlivných médií si brousí tužky, hledajíce, koho by z té sloty mohli obvinit, aniž by riskovali svůj život.

Je s podivem, že
- je tento přirozený jev skandalisován a zneužíván ke strašení
- jsou hledáni, ale nenalézáni viníci, na které by se dalo ukázat
- je svět zločinu vůbec považován za nemorální

Ad primo:
Kdo neprospal hodiny dějepisu anebo alespoň přečetl nějakou tu detektivku, ví, že hamižní zločinci mají od jisté úrovně nahrabaného majetku a získané zločinecké moci snahu zajistit si svou kořist a postavení v existující společnosti a není věru jednodušší cesty než se vetřít do politiky a tam zkorumpováním popř. odstraněním svých politických rivalů dosáhnout nejschůdnější legalisace svého minulého profitu a zajištění imunity. Tento postup byl jistě praktikován od nepaměti a zmínky o něm jsou stejně staré jako psané záznamy. Takže čemu se vlastně chceme divit? Aniž bych zde chtěl „házet patky“ poukazy na mně známé případy, považuji za dostatečně profláknuté dějiny Říma, osudy středověkých loupeživých rytířů, (dle odvážnějších historiků má své kořeny potřísněny krví oloupených pocestných i vážený rod Habsburků), mezi méně zdařilé pokusy lze zařadit třeba snahy Al Caponeho.

Ad secundo:
Kdo je viníkem je přece zcela zřejmé - především všichni ti, kdož dali zločincům příležitost nahamonit takový majetek, že jim to umožnilo zkorumpovat politickou moc a vůbec dát jim pocítit strach o jejich, byť naloupený, majetek. Ruku na srdce, máme na tom (třebas malinkatý) podíl viny i my sami. Zajeli jsme si pár kilometrů pro levnější benzín k Lukoilu, koupili jsme si někdy nějaké to triko u vietnamců, volili jsme strany, které zcela zjevně prosazovali protekcionářskou a ke zločinu tolerantní politiku? Možná jsme vinni více než bychom si chtěli připustit, ale málokdo z nás se minimálně moudřejším ustupováním zločinu na jeho vzmachu nepodílel.
Jsou dosud v živé paměti výroky našich dodnes vysoce postavených státníků o nemožnosti rozpoznat od sebe „čisté“ a „špinavé“ peníze, o nezbytnosti divoké privatisace státního majetku, protože „stát je špatný vlastník“, jakoby na státním vlastnictví ulpěla nějaká podivná kletba a naproti tomu každý soukromník je od přírody vybaven úžasnými schopnostmi ve zvelebování majetku. Ve skutečnosti je privatisovaný majetek snáze zevastovatelný, ukradnutelný či vytunelovatlený nadnárodními společnostmi, které si snadno vyčistí region od nebezpečné konkurence a výrobu stejně přenesou tam, kde jim státní systém klade menší daňové, legislativní a sociální překážky. Chování těchto nadnárodních monopolů je ve svých dopadech s organisovaným zločinem srovnatelné a jejich korupční vlivy na politickou representaci jsou mnohem přímočařejší.

Ad tertio:
aniž bych chtěl zločince hájit nebo se k nim dokonce přidat, nemohu nevidět, že jejich svět nepostrádá něco, co bychom mohli zahrnout pod pojem morálka. Jistě, je to morálka zločinecká, ale zasluhuje si opovržení? přezírání? či snad výsměch? Vzpomínám si, jak po dlouhých letech opovrhování, přezírání a výsměchu křesťanské morálky zazněla najednou slova presidenta Sovětského svazu: ".. a pokud křesťanská morálka káže: 'nezabiješ', říkáme my snad: 'zabiješ'? a proti křesťanskému 'nekrást' máme my snad vybízet ke krádeži?" Mohu říci, že tato slova spolehlivě vyrazila dech nejen komunistům, ale i křesťanům v celém východním bloku. Jejich autor se sice moc dlouho na presidentském postě neohřál a Sovětský svaz už ani takováto nečekaná upřímnost nezachránila, ale nepíši o Sovětském svazu, jakkoliv byla jeho existence zločinem, ale o zločinecké morálce, která, pochopitelně pouze pro úzce vymezený okruh zločinců, představuje jisté pevné mantinely, které, na rozdíl od oficiálně proklamovaných zákonů a pravidel té naší, rádoby nezločinecké, společnosti, fungují mnohem spolehlivěji, jakkoliv nám to může v důsledcích připadati kruté. Zločiny krádeže mezi zloději, odloudění, svedení či (nedej bože dokonce) zneužití a znásilnění něčí partnerky nebo dcery, zločin zrady - ba právě práskači jsou velmi neoblíbení, prostě všechny běžné nemorální činnosti mají jistě svou obdobu v pomyslném kodexu zločince, ale s tím rozdílem, že za větší zločiny je rozsudkem zcela jistě ztráta života, za menší nějaká ta nakládačka, ale i za ta nejmenší provinění hrozí (někdy jen dočasné) vyloučení z komunity, což může být, prosím, pro vyvrhele společnosti dosti nepříjemné.

Závěrem: máme se tedy zpráv o prorůstání organisovaného zločinu do politické garnitury bát? Nejsou to naopak positivní signály o tom, že už se zločinci napapkali a rádi by svůj majeteček vrhnuli do nějakého legálního podnikání, kde však se zatím mohou oprávněně obávat mnohem menší ochrany než v čistě zločineckém podsvětí? Zdá se být dokonce pravděpodobné, že bývalí zločinci se v politice budou chovat mnohem prozíravěji než zločinu propadlí politici, protože zločinec ze zkušenosti ví, že ovce dají více vlny pokud je bude jen pravidelně stříhat a nikoli hned zabíjet nebo nevšímavě nechávat chcípat hladem, neboť si svou závislost na ovcích, na rozdíl od politika, bytostně uvědomuje.

Věru jsem zvědav na vaše názory