Neptejte se co, ale proč
4.4.2006 19:56

Svět je jiný

Čas

Nic nedokládá subjektivitu lidského světa víc než čas. Tak, jak je běžně pojímán, je nástrojem praktického bytí. Život bez něj by se stal chaosem. Chronometry nejrůznějších konstrukcí a kalendáře nejrůznějších podob dávají životu řád. Díky nim se mohou setkávat lidé s lidmi i s věcmi a ději, mohou vše kvantifikovat i kvalifikovat. Všechno je v zajetí času a má svůj čas. Zacházení s čímkoli, to jsou operace v čase. Osvojit si cokoli znamená v podstatné míře určit to v mnohostranné proměnlivosti, což je totéž jako časově okótovat.
Chápání a měření času se ve běžné praxi osvědčuje. Je to schéma potřebné a užitečné. Lidé se proto zdráhají vydat je vniveč, zpochybnit je všelijakými teoriemi a hypotézami, co se v důsledku rozvoje poznání objevují.

Pro klid duše, klapky na oči

K poklidnému životu je zapotřebí mít klapky na očích, aby nás nezneklidňovaly a nevyváděly z malých jistot všelijaké podivnůstky kupící se hned za humny našeho praktického bytí. Pochyby o tak samozřejmé všednosti, jakou je čas, se stávají významnými v okamžiku uvědomění si, že čas - ten čas, jenž je nám k mání, je formální a subjektivní. Je dílem lidského důmyslu a je proto zatížen stavem poznání, tudíž i iluzemi a bludy. Toto zjištěníale vyžaduje dosti systematického úsilí. Čas v lidské interpretaci je obecný pojem, v němž jsou zahrnuty procesy značně odlišné.To, že nevzniká z čiré fantazie, že je snad reakcí na jakýsi proces probíhající vně časujícího subjektu, nic nemění na tom, že je něčím vcelku jiným než samotné bytí světa v prostoru, pohybu a čase. (Zde mne zaujala Aristotelova poznámka v jeho Fyzice : „Mohli bychom se přít, zda by byl čas, i kdyby nebylo žádné vědomí a žádná duše. Neboť, kde nikdo nemůže počítat, nemůže ani být nic k počítání, tedy ani žádný počet.“) Pro nebytí času mimo člověka je ještě obecnější důvod. Čas je způsobem lidského bytí. Čas je člověk sám.

Blažený čas dětství

Čas v němž žijeme, je nejen výrazem subjektivního i kolektivního poznání a zkušenosti, ale má i ryze jedinečnou podobu - je projevem, rámcem a formou bytí člověka. Ač se měří podle jedněch hodin, je jeho uplývání v nás, v našem nitru, rozličné a my se čas v nás neustále pokoušíme seřizovat podle obecné časomíry tak, jak pravidelně seřizujeme své hodinky. Zvláštní je pak podoba času v průběhu lidského života. Nad dětskou postýlkou mohou viset i hodiny bicí a exaktně měřit čas, ale na faktu, že vnitřní časový rozměr hodiny, dne, týdne či měsíce dítěte je úplně jiný než matky, sklánějící se nad ním, to nic nezmění. Dítě je tvorem bez minulosti. A bez minulosti není ani budoucnosti a tudíž není čas. Vždyť čas spočívá právě v trojjedinosti “bylo”, “je”, “bude”.

V procesu růstu a stárnutí si člověk osvojuje konvenční čas – jeho plynutí podle všeobecně přijaté míry. Z toho pak vzniká onen celoživotní pocit disproporcí v jeho uplývání. Zatímco dětství a dospívání je celým oceánem času, mořem blaženosti a slasti mimo vše na cáry trhající čas nebo v čase pomalu plynoucím. Činorodý, k věcem příštím pod imperativem rozličných chronometrů chvátající čas dospělosti, je krátký a stále kratší a kratší. A čas věku pozdního s fatalitou blížícího se neodvratného konce života se dává v závratný. let

Pobýti na břehu řeky času

Pobyt mimo čas je snem nás všech. Kolik biotechnik se snaží vyučit životu v loudavě se pohybujícím čase. Za cenu jakých složitých úmorných duchovních cvičení se moudří mužové asijští dokáží vymanit z časem určeného života ke krátkým slastným zapomenutím těla i vědomí s jeho pustošivými vlivy. Jak léčivé je pobývat chvíli na březích řeky času. Rozum je mimo jiné vědomí rozkladu, zkázy a smrti. Vzchází z toho obrovská emocionální zátěž. Pochopení sebe sama jako stárnoucí živé struktury, postupně znehodnocované až k finálnímu rozpadu, to je dokonalá lekce z nicoty. Život s vědomím toho, co musí přijít, ale i s věčnými starostmi a praktickými preventivními kroky k tomu, aby budoucí bylo alespoň trochu podle přání a představ člověka a kolektivu, jehož je částí, je úmorný. Jaký div, že člověk se různě snaží setřást třeba jen na chvíli ze sebe tuto tíhu setřásti.

Pro „nic“ by nebylo jméno…

Podmínkou a předpokladem všeho je paměť - viadukt spojující v nás minulost přes přítomnost s budoucností. Paměť toho, co bylo, umožňuje usuzovat o tom, co bude i o tom, co by mohlo být. Člověk nejenom předvídá podobu věci příštích, ale snaží se též, vycházeje ze své vlastní i kolektivní paměti, kterou si osvojil v procesu učení, budoucnost, jež se ho dotýká, spoluutvářet - dávat jí podobu, která mu svědčí. Dějinnost, jejímž nositelem je paměť, je způsobem lidského bytí. Bez špejcharu všelijakých minulých dějů, veteš rozličnou nevyjímaje uložených hluboko v mozku, bez individuální zkušenosti a do této podoby transformované i kolektivní zkušenosti lidských skupin, k nímž patří, by člověk nebyl. A nebyl by tím pádem ani svět. Pro nic by nebylo jméno. Nebyl by pohyb, nebyl by prostor, nebyl by čas, nebylo by věcných individualit. Nebyly by kvantity ani kvality, nebyly by tvary, barvy, čísla. Nebylo by lidského díla. Onen zvláštní paměťový depozitář zaniklých dějů a věcí v mozku je podmínkou bytí světa. Všechny logicky usuzované podněty vnější by se odrážely od mrtvé hmoty a nebyly by.

Je to, co je vyslovené

Jinou podmínkou čehokoli je dělba na vnitřní a vnější. A tudíž bytí usuzující a usuzované. Aktivní konstatující je vnitřní, konstatované vnější. Důsledně vzato, vnitřní je “to, co není”. (“to co není” /transcedentalita/ je to nejúžasnější z celého Kanta) Způsobem bytí je relativní dělba světa na vnější a vnitřní a nerozrůzněného na rozrůzněný. Rozrůznění na vnitřní a vnější má však i jinou motivaci. Všechno, co je, je vlastně vnější – vnější vůči všemu, vnější tím že je, že bylo vyňato, že bylo pojmenováno a tak odděleno od ostatního, o němž nemůžeme nic vědět, protože tím, že není věděné není. Všechno, co je, má jméno a vlastnosti. Vnitřní je vlastně vnější, ale je to jiný typ vnějšnosti jako vnější, které je výstupem z předpokládaného monolitu, neboť je vymaněním se ze smrtícího sevření nevysloveného. Není to amorfní masa vnějšího. Vnitřní je tu ono aktivní vnější, bez nějž není nic, “co je”. Jsoucí je vyslovené. A vyslovené je označené a oddělené od všeho (jak říká Jaspers „objímajícího“) a ono vyslovené, je vyslovené vnitřním, které se takto stává vůči němu vnějším. V ten okamžik, kdy se vnitřním počneme zabývat a nějakým způsobem je vyslovovat, je vnějším, je objektem a ono skutečné vnitřní – subjektivní, které nemůžeme zmínit, aniž bychom je učinili vnějším, je mimo - vně. Subjekt se stěhuje – uhýbá poznání. V tu chvíli, kdy je zasažen poznáním, hněten nějakou množinou vlastností, v tu chvíli přestává být subjektem. Subjektem je i to, co konstatuje subjekt. Ale vlastně, v tento okamžik kdy jsme je nazvali subjektem už je opět objektem – a tak donekonečna. Shrnuto: můžeme soudit,že podmínkou bytí je nebytí.

Hledání světa v člověku

Hledání věrohodných obecných hypotéz světa a člověka v něm, nebo opačně - hledání světa v člověku, je tím nejvážnějším, čím se člověk může zabývat. Je nejvlastnějším projevem bytí. Nikoli však bytí, které se rozptyluje všedním potýkáním se se světem, jenž ho obklopuje, provokuje a svírá ze všech stran. Hledání obecných pravd je nadstavbou nad tímto praktickým kontaktem, v němž člověk rozšiřuje své možnosti ve světě a proměňuje jej ve svět, v němž by se mu mělo, podle jeho přesvědčení, víc dařit. Proměny a zdokonalování hypotéz o člověku a o světě jsou završením činného bytí. Jsou exkluzivní aktivitou výjimečných lidí.

Myšlení z krátkých vláken

Významným znakem davového člověka je to, jak vnímá svět. Především nepochybuje o tom, že svět je takový nebo skoro takový, jak ho vnímá. Jeho myšlení je z krátkých vláken. Provádí drobné korekce chápání a výkladu realit, s nimiž se stýká.Vytvořil dokonce instituci - vědu, která jeho pojímání světa koriguje rozsáhleji a exaktněji. Omezeným účelem je taková přesnost pochopení skutečností, aby se člověk nedostával do kolizí, do pragmatických konfliktů s ní. Vůbec si neuvědomuje svou účast na podobě světa a pokud ano, úvahy na toto téma pokládá za neužitečné a tudíž se jimi pokud možno nezabývá. Je tak podoben živočichu - reaguje ustáleně jako on, aniž by se znepokojoval okolnostmi a podstatou tohoto kontaktu. Vstupuje do světa smysly, ale ne proto, aby ty probouzely instinkty, ale zpracovává je rozumem a praktickou činností. Činí tak však jen do určité míry, jež je určená bezprostřední praxi. Shromažďuje zkušenosti, formuluje přírodní zákonitosti, využívá je a podrobuje se jim, ale tím jeho aktivity končí. Je zvnějšněn. Vidí se toliko jako část okolního světa, posluhuje svým žádostem.Vnímání člověka je z oněch povrchností, komponujících běžný úsudek. Jeví se a je brán jako tělesno se svými potřebami, zajišťovanými v neutuchajícím účelovém pobytu ve světě, jeví se jako objekt, jehož způsobem bytí je monumentální egoismus. Na první pohled je to tak. Neboť takto je člověk nejbezprostřednější a nejnápadnější. V běžném vnímání je jen málokdy viděno to, co je jeho skutečnou podstatou - ona obrovská v každém okamžiku aktivní a ke konání popouzející databáze.


K článku je 67 komentářů.
Mnoho slov... romantik
Odp: Mnoho slov... juzek
Odp2: Mnoho slov... Saw
Odp3: Mnoho slov... romantik
Odp4: Mnoho slov... Saw
Odp5: Mnoho slov... romantik
Odp6: Mnoho slov... Saw
Odp7: Mnoho slov... nikdo
Odp8: Mnoho slov... Alfons
Odp3: Mnoho slov... nikdo
Odp1: pro juzka jaan
Odp2: Mnoho slov... nikdo
všechno, čím tu operujete, je z lidské... juzek
Odp: všechno, čím tu operujete, je z lidské... Saw
Odp2: všechno, čím tu operujete, je z lidské... juzek
Odp3: všechno, čím tu operujete, je z lidské... Saw
Odp3: všechno, čím tu operujete, je z lidské... romantik
Odp: všechno, čím tu operujete, je z lidské... romantik
Odpověď Maura
Důsledné je nic, ale ne ledajaké, nic... juzek
Odp: Důsledné je nic, ale ne ledajaké, nic... Saw
Odp: Důsledné je nic, ale ne ledajaké, nic... romantik
Odp2: Důsledné je nic, ale ne ledajaké, nic... juzek
Odp3: Důsledné je nic, ale ne ledajaké, nic... romantik
Odp4: Důsledné je nic, ale ne ledajaké, nic... juzek
Rétorika romantik
Odp: Důsledné je nic, ale ne ledajaké, nic... miva
Odp: Důsledné je nic, ale ne ledajaké, nic... iva
Odp2: Důsledné je nic, ale ne ledajaké, nic... Alfons
omlouvám se za několik překlepových... juzek
V rádiu je teď nová stanice Walz... juzek
Odp: V rádiu je teď nová stanice Walz... Saw
Pane, už je to motanice v kruhu. Já vám... juzek
Odp: Pane, už je to motanice v kruhu. Já vám... Saw
Odp2: Pane, už je to motanice v kruhu. Já vám... juzek
Odp3: Pane, už je to motanice v kruhu. Já vám... Saw
Zmena Seten
Zmena Seten
šel jsem kolem juzek
pro Juzka lapis
Odp: pro Juzka Alfons
Odp: pro Juzka Tlapka
Odp2: pro Juzka Alfons
Odp3: pro Juzka Tlapka
Odp4: pro Juzka iva
Odp5: pro Juzka Tlapka
Odp6: pro Juzka iva
Odp7: pro Juzka Alfons
Odp7: pro Juzka Tlapka
Odp8: pro Juzka iva
Odp9: pro Juzka Alfons
Odp10: pro Juzka Tlapka
Odp11: pro Juzka iva
Odp12: pro Juzka Tlapka
Odp13: pro Juzka Juras
Odp14: pro Juzka Tlapka
Odp14: pro Juzka ivan
Odp15: pro Juzka Juras
Odp16: pro Juzka ivan
Odp13: pro Juzka Alfons
Levicové názory NE!! Alfons
Odp5: pro Juzka Neuvedeno
Odp6: pro Juzka Tlapka
Odp1: pro Tlapku jaan
Odp2: pro Tlapku iva
Odp2: pro Tlapku jaan
Odp7: pro Juzka Alfons
Zobrazit všechny komentáře...

Nahoru
O serveru, právní ujednání, přístupnost
Založeno na vlastním redakčním systému a vlastním fóru.