Hurá do penze!

...ale kdeže, až za dvacet osm let (děkuji, pane Kalousku). Jen bych se rád na problematiku odchodu do důchodu podíval optikou dotčených zaměstnanců, porovnal zkušenosti své se zkušenostmi Svícařů, z nichž se již mnozí stali právoplatnými seniory. Čili tentokrát nikoliv nepřítel stát, nýbrž ochota a úsilí samotných zaměstnanců (ne)spěchat do penze.

Samozřejmě nemohu jinak, než popsat zážitky z mého podniku. A musím bohužel konstatovat, že drtivá většina mých starších kolegů by panu Kalouskovi udělala velkou radost: Co po dvě desítky let svého působení ve firmě pamatuji, dokud byl důchod daleko, kolegové naříkali nad krutým osudem a přísahali na všechny svaté i padlé, že při první příležitosti skočí po možnosti odchodu do penze, i kdyby mělo jít o důchod předčasný a tudíž trvale krácený. Jen co nejrychleji pryč! Jakmile se však důchodový věk blížil, kolegové fofrem zmírnili rétoriku a zjišťovali četné nevýhody předčasné penze. A tak přišel termín řádné renty a na šéfově stole se objevila žádost o prodloužení pracovního poměru. Většinou bylo na rok (či půl) vyhověno a o strastech náročného povolání už nepadlo ani slovo. Nastavení vypršelo a kolegové přešli do usedavého pláče před šéfem i mladšími zaměstnanci. Leč nebylo zbytí a (míněno metaforicky) nadcházející penzista byl eskortou vyveden za bránu, kde ještě rok přešlapoval v naději, že se mu podaří ukořistit zlomkovou pracovní smlouvu (např. na 100 hodin ročně), což se také tu a tam zadařilo, neboť z pohledu firmy jde o nesmírně výhodný počin. Pak už pracovní dohoda obnovena nebyla a nešťastný důchodce navždy opustil areál podniku, zničen světskou nespravedlností a nevděkem nyní již bývalého zaměstnavatele. Není těžké se domyslet, že takoví lidé berou práci řádným zaměstnancům a již tak bezzubé odbory nikterak neprotestují, neboť právě oni pracanti jsou vesměs zasloužilými odboráři.

Důvody, proč tak tito lidé činili, jsou v zásadě tři. Předně strach ze zoufalého osamění a potřeby lidského kontaktu. Druhak šlo o citelný pokles životní úrovně, který (potenciální) penzista neunesl. Třetím a poměrně častým případem byl mladý fracínek na vejšce, kteréhož ze všech sil podporovat je samozřejmě dědečkovou povinností. Byly i další eventuality; jeden kolega přesluhující dva a půl roku má například nesnesitelnou manželku.

Jsou určité výjimky, kdy zaměstnance půl roku před řádnou rentou zkosil slabší infarkt a po zotavení se kolega rozhodl, že se již nevrátí a zbývající dobu přečká ve stavu nemocných. Další pán si spočítal, že se bez odečtených osmi set korun měsíčně v klidu obejde a odešel dokonce a o dva roky dříve. Mnoho našich zaměstnanců se pak důchodu vůbec nedožilo.

Je nutno připomenout zásadní věc: Jedná se (v kontextu článku) o pracovníky, kteří odešli (mají odejít) ve věku řádného důchodu 60-62 let. My na prahu sedmdesátky zřejmě budeme mít dilema podstatně menší, zda-li vůbec nějaké, vzhledem ke zdravotnímu stavu a očekávaným neradostným vnějším okolnostem. Jak to vidíte, vy, vážení čtenáři...radostný úprk, nebo potupné odtažení párem volů?