Neptejte se co, ale proč
9.11.2006 23:10

Čeho se bojím?

Čeho se bojím? Tato otázka ve mně vzbuzuje spoustu pocitů, spoustu přemýšlení... Určitě jako mnoho lidí se bojím takových věcí jako je černočerná tma, les za večerního svitu, nebo když se večer vracím domů sama. Ovšem opravdový strach mám z věcí, které nemůže nikdo a nic ovlivnit...

Bojíte se stáří? Já tedy ano. Děsí mě představa stárnutí, nemohoucnosti, smrti... Možná Vám to přijde pošetilé, ale pro mě je nejhorší pocit, že je to nevyhnutelné... Nechci být babička bez veškerého půvabu. Už nebude mít cenu se pěkně oblékat, česat... jelikož už budu stará. Když se rozhlédnete kolem sebe, mladé pozorujete, jsou zajímaví, ovšem staří lidé jsou jeden jako druhý, nezaujmou Vás, jsou členy davu... jsou zde, ale nejsou už tak potřební, spousta mladých lidí Vás bude brát jako obtíž, a já nechci být obtíž... Berete je jako součást, ale nejsou pro Vás tak zajímaví jako mladí, krásní lidé... Nejspíš to teď vypadá, jako bych si zakládala na kráse, ale tak to vůbec není. Bude mi chybět ten pocit mládí a rozkvětu, zdraví a jasného rozhledu, rozhledu do budoucna! Když zestárnete, ten rozhled se vytratí, jelikož budete mít na mysli, že už jste svůj život prožili... Budete mít spoustu času, ale co s ním? Jak byste ho vynaložili? Já osobně nemám představu... miluji cestování, jenže kde vzít finance v důchodovém věku na cestování? A stejně přijde doba, kdy už nebudete mít na nějaké veliké činnosti sílu...

Bojím se stárnutí, bojím se, jak budu na sobě pozorovat ty nenápadné změny věku a nakonec se ani nenaději a budu mít šedivé vlasy a bolavé klouby... Představa, jak budu stará a nejspíš i nemocná ve mně vzbuzuje neuvěřitelnou úzkost... Když vidím ty stařečky a stařenky v dopravních prostředcích, přijdou mi tak smutní a slabí. Kladu si otázku, jestli si uvědomují, nebo jestli často přemýšlejí nad tím, že už to není co to bývalo, že je to poslední etapa jejich života... Myslím, že až zestárnu, už to nebudu já, nebudu se moci oblékat a česat podle svých představ, nebudu se mít kde bavit... Mám strach z toho, jak se budu neustále otáčet za minulostí, jak budu vzpomínat a jak mi bude po všem smutno...

Další věc, kterou my, obyčejní lidé zatím nemůžeme přemoci je rakovina... Popadne mě úzkost, když si představím, že mě samotnou, nebo někoho z mých nepostradatelných lidiček tato zákeřná nemoc potká... ta nemoc, která vás ovládne i když jste byli neuvěřitelně silní a usměvaví lidé, ta nemoc, která se vám vryje pod kůži... Pokud musím umřít, tak nečekaně, najednou, aby si mne ostatní pamatovali takovou, jaká jsem byla a ne takovou jakou mne přeprala tahle hrozivá nemoc, slabou, smutnou, bez naděje a bez úsměvu... Nahání mi strach ten pocit, kdy vím že uvnitř mě roste rakovina a já proti ní nic nezmůžu, budu muset jen čekat... Děsí mě, jak o té věci vím, ale snažím se nad tím povznést, jenže to nejde, nejde se povznést nad to, že umíráte, že ještě nechcete pryč...

Mám strach z věcí, které nemohu ovlivnit. Jsou to věci, které mne neskutečně trápí, a trápí mě tak moc proto, jelikož vím, že proti nim nic nezmůžu...


K článku je 46 komentářů.
Zobrazit všechny komentáře...

Nahoru
O serveru, právní ujednání, přístupnost
Založeno na vlastním redakčním systému a vlastním fóru.