O jednom muži...

O jednom muži…

V podzimním čase, kdy bylo v parku napadané listí, lidé chodili v párech na procházky a užívaly si toho kouzelného počasí, jeden člověk šel sám. Šel sám, zahloubaný do svých vlastních myšlenek. Pozoroval zdejší okolí, listí hrající všemi barvami, poskakující děti, ze kterých sálala radost a bezstarostnost.

To, co měl ten zvláštní muž nejraději, byly stromy. Ty po staletí stojící tajemné baletky s duší. Rád je pozoroval, jak se ve větru ohýbají jejich větve, jak se k sobě naklánějí, jakoby se spolu bavily a smály se.

Ovšem na kraji parku stála jeho láska, strom pro který by byl schopen umřít. Stál opuštěně na konci parku, kde přes jeho mohutné větve neprosvítalo světlo, kde by jeho kmen neobjali ani dva lidé. Ten člověk ho miloval, chodil ho navštěvovat, sedával naproti němu a tiše ho pozoroval, jakoby chtěl slyšet jeho tajemství. Byla to jako tichá hra na klavír, ty prsty jemně mačkající klávesy… tak přesně jemný a hluboko do duše vrývající byl ten strom…

Ten člověk žil na nádherném místě, ale to není vůbec důležité. Mohla to být třeba Paříž, protože přesně tak elegantní a zamilovaná jako Paříž byl i ten muž. Ten muž poznal jedinou lásku ve svém životě, a to byly stromy.
Už odmalička v nich viděl něco tajemného, něco co ho okouzlilo. Když měl jít spát, seděl ve svém pokoji a z otevřeného okna se díval do tmy na strom, který stál opuštěný v dálce. Na jeho velkou korunu, která se pohupovala ve větru jako by slyšela líbeznou hudbu…
Jeho přátelé z dětství po stromech lozili, houpali se na větvích, ale tento muž jen seděl opodál a snažil se jim porozumět. Jestli strom cítí bolest, jestli dovede plakat, smát se…
Věřil že ano. I přes mohutnost a velikost stromů, pro něj to byly maličké a jemné baletky. Stromy dovedly přesně jako baletky vyjádřit smutek, radost, být člověku blízko a podruhé tak daleko… Jednou mu přišly vzpurné a podruhé jako by ho chtěly svými větvemi pohladit, políbit, potěšit člověka na duši.

A teď, o několik let později, se zamiloval do toho stromu na konci parku… Možná si myslíte, že ten člověk byl osamělý… Nebyl. Měl svého přítele. Ten přítel byl velmi starý a moudrý. Byl to strom.
Muž stárl a stárl, jedinou útěchu nacházel u svého přítele, který ho svým nebeským šumem bavil, vykládal mu své příběhy.
Jednou, když paprsky slunce jemně prosvítaly přes barevné listí, se tento muž ke svému příteli přitiskl, jakoby mu chtěl poděkovat, cítit jeho voňavé tělo, jeho život...
Jakoby se tento muž se stromem spojil, jeho tělo sláblo, duše byla osvobozena.
Ale muž byl šťastný, umřel s úsměvem, protože se konečně stal součástí svého snu. Stal se stromem.