Pro všechny přemýšlivé lidi
2.4.2006 19:40

Proč staří vzpomínají na mládí

Můj dědeček, narozený ještě v předminulém století, vzpomínával dob svého mládí. Byl to kmet zahrnovaný naší úctou a obdivem. Neodporovali jsme mu proto, když říkal, že tenkrát to bylo ono a dnes už to nestojí za nic.

Uplynulo půl století a vzpomínání na staré dobré časy se stalo i mým údělem. Bráním se zarputile sentimentu, přesto mladším a nejmladším vyprávím o čase svého dětství a mládí sladkobolestně a raději pomlčím o tom, jakým pohrdáním častoval ony časy můj prapředek. Zlo, útrapy i všelijaké ošklivosti těch dob, jak je dnes přetřásá objektivní historiografie, v mých vzpomínkách zvětraly a na obrázcích ze samých světlých barev po nich zůstaly jen nezřetelné šmouhy.

Každý člověk nosívá ve svém nitru barvotiskové minulo, co mu pomáhá žít. Ke konci svých dnů kráčí potom pozpátku a sytí se bludičkami, pableskujícími z pradávna. Záliba ve starých časech - lhostejno, zda jedinečná nebo kolektivní, je odvěkou částí lidské povahy. Už pravěký člověk Novák vyprávěl mladým lovčím u ohně, kolik bývalo za jeho mládí mamutů - a jak vypasených. A o co byly lepšími na lovu družiny, v nichž lovívával on, než jsou ty dnešní.

Jedinečná i generační reflexe má, přes všechny pozitivní korektury, mnoho odlišností. Ti, co prožili všelijaká kataklyzmata, v souhrnu nevzpomínají na to, co bylo, jako na úplnou idylu. K tomu mají důvod ti, k nimž byl osud milostiv a kladl jim na cestu časem víc dobrého, než zlého. Jak vnímá jedinec i společnost svou současnost, tak nakládá i se svou minulostí. Když čas uplývá pastorálně, neznaje prudkých výkyvů a dramat, žije se více chvílí přítomnou. Když svět kolem i v nitru lidském se dává ve zběsilý cval a lidé jsou strhávání do jícnu černé díry budoucnosti, chápou se své vlastní minulosti, jako tonoucí onoho pomyslného stébla.

Je naším údělem pohyb v čase. Pohyb, jenž nás opotřebovává i trhá na kusy. “Bylo” je vzpomínka, příjemá svou vycíděnou jistotou, “je” to je záblesk jakéhosi pomyslného spočinutí v neutuchajícím běhu změn, posezení v trávě na břehu řeky času. “Bude” je jen očekávání, hora strašidelných nejistot, v nichž se jako v sedimentech tu a tam zatřpytí kamínek naděje. Nikoli štvavá vůle (jak se domnívá německý filozof Schopenhauer) činí život málo snesitelným, ale nemožnost spočinutí na cestě ze světla do tmy, je tragickou určeností života lidí. Ti, co záhy seznali, že dychtivý chvat k jakýmsi lepším zítřkům je nejmarnivějším a nejrozšiřenějším nerozumem, a umí si hrát i vzpomínat, jsou menšinou, která nejvíce odolává ničivému vlivu “všeplynutí”.



Nahoru
O serveru, právní ujednání, přístupnost
Založeno na vlastním redakčním systému a vlastním fóru.