A je tu Mikuláš..

Listopad se chýli ke konci a advent už je za dveřmi. Příchází dny, kdy odpoledne se stmívá a nevlídné podzimní počasí láká k uchýlení se v teplo domova. V kamnech praská a rodina netrpělivě vyčkává návštěvu z jiného světa..

Bylo by vskutku idylické a jaksi pohádkové, kdyby ony bytosti z jiného světa - čert, anděl a na pomezí stojící Mikuláš - byli nositeli a tvůrci pohody, šiřiteli dobra a vůbec postavami, jejichž návštěvou zavládne v rodinách na chvíli pokoj (v křesťanském slova smyslu) a všichni zúčastnění jsou zase o něco blíže štastnému životu. Ovšem mnozí současní protagonisté našich rolí nemohou k výše uvedeným cílům nijak přispět, naopak - v dnešní společnosti, městské především, se v předvečer připomínky sv. biskupa z Myry střetáváme s podivnými kreaturami, které ve své podnapilosti i bez ní dávno odvrhli či alespoň zneuctily památku dobrých vlastností, které kdysi ve čtvtém století, tak famózně ztělesňoval sv. Mikuláš.

Nechci však nedobře omýlat: „Doba je zlá..“. Raději zeptám se, jak vidíte Vy současné pojetí mikulašské tradice, jak chápete smysl celé té „taškařice“. Nebo lépe říct „závažného mezníku v psychologickém vývoji dítěte“? Komentářů již bylo napsáno mnoho; od těch, které považují za velkou chybu upřít dítěti setkání se strachem a jeho překonáním, přes jiné, jež zdůrazňují výchovný efekt a posílení „kladné autority“, po ty, které varují před nebezpečím dětských traumat, které se mohou přenést do celého života.

Jaký by měl být (m)Mikuláš a měl by být vůbec? Věřím, že svými zkušenostmi s dětmi i životem mi pomůžete obléct si ornát, vousy a mitru k naplnění vágních však pěkných ideálů - takových, které jsem nadnesl v úvodu..