Hrozí druhá velká hospodářská krize?

Jsem zrovna uprostřed psaní diplomové práce, a tak jsem se rozhodl udělat na moje téma článek. Myslím, že se jedná o poměrně důležitou záležitost, se kterou by měli být všichni seznámeni. Diplomku píši v angličtině, zde se jedná o hrubý výtah. Přesto se nebojte ptát na jakoukoliv nesrovnalost. Rád se dozvím slabiny ve svých argumentech

Za dávných dob vládlo na světě přesvědčení, že nejdříve je potřeba něco vytvořit, a potom prodat. Základní ekonomický argument, aplikovaný v politice kapitalistických zemí zněl, že „nabídka si poptávku následně vytvoří“. Říkávalo se tomu „ekonomika nabídky“ (z angl. supply-side economics). Američtí prezidenti se tehdy předháněli, o kolik to podnikání ulehčí, a víra v neviditelnou ruku trhu jim přímo zakazovala dělat něco jiného, než jen udržovat inflaci na pár procentech. Tato doba nás obohatila o nový pojem - třídní společnost.

Několik let po tom, co Lenin vyřvával že „situace mezinárodního kapitálu je neudržitelná“, přišla největší hospodářská krize v dějinách kapitalismu. Krach trhu se odehrál v roce 1929. Způsobil nástup fašismu, a následnou světovou válku. Winston Churchill a Harry Truman stáli ke konci války před otázkou, jak zabezpečit (obnovený) trh proti opětovnému zhroucení. Na tu jim odpověděl John Maynard Keynes, muž, který v roce 1919 napsal knížku „The Economic Consequences of the Peace“ (Ekonomické následky míru).

Ve stáří pan Keynes vzpomínal, jak se mu smáli, když po dohodě ve Versailles tvrdil, že další válka bude během pár desítek let. Potom jako jediný ekonom na světě správně odhadl příčiny velké hospodářské krize ještě před jejím vznikem. Právě proto mu vděčíme za poválečný finanční systém, Světovou Banku a Mezinárodní Měnový Fond. Své vědomosti sepsal v pravděpodobně nejdůležitější „moderní“ ekonomické knize „The General Theory of Employment, Interest, and Money“ (Všeobecná teorie zaměstnanosti, úrokových sazeb, a peněz - 1936). Ale zpátky do roku 1944, na konferenci v Bretton Woodu. Tam totiž Keynes prosadil nový ekonomický řád pro celý kapitalistický svět.

V čem byla změna? Dnes si málokdo uvědomuje, že pilířem poválečného kapitalismu byla značná daňová progresivita. I ti největší „volnotrhovci“ tehdy museli uznat, že neregulovaný kapitalismus je jako hra v dostihy a sázky. Končí stejně, a to akumulací většiny kapitálu těmi nejbohatšími. V padesátých letech minulého století dosahovalo zdanění nejvyšších příjmů v USA a Evropě 91%. Prezident Kennedy potom snížil taxu na 70 procent, načež pan Reagan rozpoutal opravdovou daňovou bouři. Začal snižovat daně nejbohatším, v čemž ho západní svět následoval (přece si ty milionáře nenecháme utéct do Ameriky). Ovšem teprve Bush I a Bush II dovedli politiku „snižování daní nejbohatším“ k dokonalosti. Pro ilustraci - zde je odkaz na graf vývoje amerického státního dluhu: http://zfacts.com/p/318.html. Holt když někdo neplatí daně, není z čeho brát.

Padesátá a šedesátá léta jsou na „západě“ považována za období největší prosperity, jaké se poslední dobou podařilo dosáhnout. Dnes se zadlužují skoro všechny země světa, střední třída se globálně pomalu ale jistě zmenšuje, mezera mezi bohatými a chudými se všude - snad s výjimkou Austrálie a Švédska - zvětšuje, a už i západním ekonomikám začíná docházet dech. Čím to může být? Když na billboardech vidím, že „rovná daň je super“, tak musím konstatovat, že politika (nejen ta česká) zapomíná na historickou zkušenost.

Vezměme to všechno popořádku. Po první světové válce byla Evropa a Amerika industriálně rozhycovaná. Na trhu se objevila spousta nových věcí, a lidé byli nadšení, protože všichni měli práci: „Přece fabriky hned nezavřeme?“ Jazz se rozehrál v ulicích. Dvacátá léta minulého století jsou označovaná jako doba prosperity. Nabídka si tehdy opravdu našla svojí poptávku; jenže to všechno bylo takzvaně na dluh.

Kdyby se třeba americký prezident Calvin Cooledge (1923-1929) - expert na nabídkovou ekonomiku - koukl kolem, všiml by si, že se mu národ chytá do úvěrové pasti sponzorované těmi nejbohatšími. Všichni měli práci, a všude se daly koupit auta, pračky a rádia; a stejně jako dnes byly úvěry na každém kroku. Kupování na dluh bylo přece moderní, a každý správný Američan své dluhy splatí. A tak se vyrojily „bezúročné“ půjčky, úvěry bez ručitele, a auta a rádia byla na leasing. Všichni věřili, že po válce nemůže být hůř.

V roce 1929 zaznamenala Evropa, Amerika a Japonsko největší rozdělení majetku mezi bohaté a chudé v novodobé historii. Americká vláda, znepokojena vyšší inflací, začala stahovat Dolary z oběhu, aby zvýšila jejich cenu. A tak ve chvíli, kdy jedno promile americké společnosti vlastnilo 36% všech Dolarů, zatímco 80% nevlastnilo nic, peněz mezi lidmi ještě ubylo. Banky ke konci 'twenties' počaly vykazovat ztráty z nedobytných úvěrů, načež začaly brát lidem domy. V New Yorském Central Parku vyrostl obrovský slum, a jednou jedenkrát v historii zamířilo do Sovětského Svazu více lidí, než do USA. Světové hospodářství vytáhla z krize až druhá světová válka.

Pan Keynes byl v roce 1944 pověřen úkolem vymyslet ekonomický systém, který by neumožnil zánik střední třídy, tak jako se stalo v roce 1929. Jelikož množství peněz v ekonomice musí zůstat přibližně stejné, není možné střední třídu vydržovat na „dávkách“. Jediné řešení proto je, že existence střední třídy bude zakotvena uvnitř finančního systému, a to vysoce progresivním zdaněním nejvyšších příjmů, a zpětným využitím těchto příjmů na projekty jako je zdravotnictví, infrastruktura, a sociální podpora. Tím se peníze dostanou zpět z „účtů“ do ekonomiky, a mohou plnit svou základní funkci - být informací o odvedené práci.

Samozřejmě, šlo by to i bez progresivních daní, ale nemůžeme tiše čekat, že každej pan továrník bude grant jako Baťa. Pro lepší pochopení smyslu Keynesova systému se teď pokusím stručně vysvětlit zákonitosti tržní ekonomiky.

V peněžním hospodářství je malý háček s tím, jak měřit hodnotu práce nebo velikost majetku v číslech (penězích). Systém proto nejlépe funguje na principu volné soutěže, kde (teoreticky) jakmile se objeví služba nebo produkt, který lidé chtějí, počáteční přemrštěné ceny způsobené nedostatkem této reálné hodnoty, jsou redukovány nárůstem počtu lidí, kteří jsou schopni podobnou nebo stejnou reálnou hodnotu vytvořit.

Neviditelná ruka trhu ale sama od sebe nefunguje. Je k tomu několik důvodů: za prvé, lidé jsou si vědomi, že v reálném světě je vždy lepší mít víc peněz. Proto svou činnost soustředí hlavně na získávání co největší číselné hodnoty. Od té doby, co se člověk nechá snadno oblbnout, to někteří jedinci zvládají lépe než druzí, a to v systému narušuje přímou úměru mezi reálným vkladem a hodnotou peněz.

Za druhé, přes zpěv ód na rovnost před zákonem, jedinci si nejsou rovni majetkem - což je velice reálný zákon. Tento fakt diskvalifikuje část lidí z volné soutěže, protože i když jsou schopní, nevlastní potřebné zdroje. To ve svém důsledku diskvalifikuje volnou soutěž jako automaticky stabilní sociální systém. Žebrák a milionář nemůžou bydlet vedle sebe, protože závist a povýšenectví plodí zlobu stejně dobře, jako hlad. Zvláště když žebrák nevidí jedinou věc, kterou by se milionář o svůj majetek zasloužil společnosti, která uznává jeho vlastnictví. Komunisti jsou důkazem, že „chudina“ si dokáže být vědoma „distribuční“ nespravedlnosti, a často i své síly. Revoluce je posledním východiskem z nouze, ovšem nikdy není tím nejlepším.

Dnešní svět používá peníze jako nástroj směny. Dnešní společnost je příliš složitá, než aby se dala efektivně centrálně organizovat. Peníze jsou formou informace o tom co kdo udělal, a jejich hodnota je v lidech, kteří jsou ochotni vyměnit za ně svůj reálný vklad (práci nebo majetek). Ekonomika může dál fungovat pouze za předpokladu, že lidé co mají peníze, vymění je za něco reálného, co systém (ostatní lidé) nabízí. Jinými slovy, za náš vklad reálné hodnoty do systému teoreticky dostáváme tu samou reálnou hodnotu zpět. Samozřejmě vždy nějak jinak a od někoho jiného.

Zásadní Keynesova myšlenka zní, že k tomu, aby systém nabídky a poptávky fungoval, musí být zaručena poptávka. To lze jedině tak, že peníze bude mít dostatečný počet lidí. V důsledku se totiž i sociální dávka změní v informaci o odvedené práci; a to v momentě, kdy si bezdomovec koupí třeba párek v rohlíku. Utracený peníz bude spravedlivou, a proto efektivní distribuční informací, dokud ho někdo - volně řečeno - neukradne. Tomuto ekonomickému pohledu se říká „ekonomika poptávky“, nebo také „Keynesova ekonomická škola“.

Neregulovaná ekonomika - taková, kde lidi můžou bohatnout seč jim síly stačí - se vždy žene do slepé uličky: Počet peněz i zdrojů je v systému konečný, takže o co více jedinec vlastní, tím míň zbude pro zbytek společnosti. Schopnost nakumulovat majetek se zvětšuje s tím, kolik kapitalista dokáže ovládnout zdrojů. Vše podle hesla „prachy dělaj prachy“. Dostihy a Sázky končí, když většina hráčů ztratí veškeré finance, zatímco vítěz skoupí všechny stáje. Ten kdo vyhraje, vlastní na konci všechny peníze a stáje co na „stole“ jsou. Finanční ekonomika funguje stejně, s tím rozdílem, že „stáje“ jsou opravdové, a místo vrhu kostkou záleží na tom, co člověk opravdu udělá.

Historie ukázala, že v není moudré nechávat lidi finančně prohrávat, protože potřebují mít co jíst a kde bydlet. Chudoba je důsledek odepření „práva“ na peníze za práci, ne důkaz lenosti. Je hezké myslet si, že nabídka si vytvoří svou vlastní poptávku; jenomže když lidi okolo nebudou mít peníze, skrz které Vám dají do ruky „informaci o odvedené práci“, nikdy si nedojdete koupit do supermarketu jahody. Ostatně, když nám za práci nikdo pořádně nezaplatí, proč bychom jí dělali, že?

Abych to shrnul, jelikož všem čas ubíhá stejně, a peněz a majetku není nekonečně mnoho, volná kapitalistická soutěž nesmí umožnit akumulovat majetek do aleluja. Když zůstanu u přirovnání ke hře Dostihy a Sázky - prohra je prohra. I ve hře na kapitalismus. A jakmile se objeví vítěz, hra končí.

Na závěr ještě několik faktů. Švédsko je vyhlášenou vysoce konkurenceschopnou ekonomikou, která při 9 miliónech obyvatel staví vlastní nadzvukové stíhačky. Oficiální důvod pro jejich štědrou sociální politiku je „zachovat poptávku“. To aby se začínajícím podnikavcům dařilo díky skutečnému ocenění od lidí okolo. Všimli jste si, že se tam nekrade?

Microsoft byl nedávno donucen vyplatit 32 miliard dolarů v dividendách, protože se mu na účtech nahromadilo celkem 60 miliard dolarů. Banky Microsoftu vzkázaly, že si to má nechat, protože tolik peněz se opravdu, ale opravdu nedá investovat se ziskem. Viz http://money.cnn.com/magazines/fortune/fortune_archive/2004/08/09/377911/index.htm.

Americkou ekonomiku dnes z 80 procent vytváří servisy (fast-foody, opravny aut, atd.) - pouze 20 procent zaměstnanců něco opravdu vyrábí. Naprostou většinu hraček, aut, a televizí USA dováží. Ve stejnou chvíli Čína uměle udržuje silně podhodnocenou měnu, což znamená, že se do Číny všichni výrobci jen hrnou. Díky tomu se USA zadlužují Číně.

Copak zapomínáme, že jednáme s komunisty? A že tyhle komunisty nenapadlo nic lepšího, než přikázat lidem ať otrocky pracují, a že tuto práci potom nabídli korporacím? Co až Čína zhodnotí měnu a všechny fabriky znárodní?