Pro všechny přemýšlivé lidi
26.3.2014 20:44

Vzpomínky na základku ...

zdravím na kociánce jsem byla, přesně nevím léta, asi 1985 až 1994, pavilon DEF. Jmenuji se Romana Mazánková, ale mí spolužáci mne znají, jako Romanu Fraitovou, holt holkám se v životě příjmení mění a tak je někdy problém najít spolužáky :-)

Pamatuji si na první den ve škole, vybírala jsem si lavici, kde budu sedět, rozkoukávala jsem se po spolužácích, školu jsem znala jen z dětských seriálů, tahle byla jiná. Méně dětí ve třídě a spolužáci měli různé postižení, invalidní vozík, berle, já chodila sama, jen jsem často zakopávala a padala (mám hereditární senzomotorickou neuropatií Charcot-Marie-Tooth), byla jsem tam na internátě od neděle večera příjezd, do pátku odpoledne, vždy domů. Jsem z Brna, ale rodiče nechtěli ať zbytečně ráno nevstávám moc brzo, než se nachystám, no a někdo by mně musel vozit autem denně.

Pokoje byly rozděleny na klučičí a holčičí část a též věkem dětí. Náš den vypadal tak, že nás ráno vychovatelky vzbudili což mi vždy připadalo, že je moc brzo, pak jsme se oblékli, oblečení jsme měli nachystané na stolku, to jsme si večer skládali sami, pak vyčistit zuby, výtahem dolů do jídelny, snídaní i oběd, večeři nám nosili ke stolu vychovatelky, aspoň těm méně pohyblivým a mladším dětem. Pak jsme šli na druhý konec budovy - chodby před dveře ke škole, byly ještě zamčené a tak jsme čekali až je odemknou a my půjdeme do třídy.

Pamatuji si na své spolužáky Moniku Valentovou - dnes má děti, Vlastimil Hladík, chudák Vlastík v hodině zlobil a tak mu učitelka dala na holou, byl rudý, jak rak .

Též si pamatuji na školní tábor, asi v druhé třídě, bylo tam hezky Bzenec tuším, tam jsem poprvé ochutnala brambory pečené v ohni, hráli jsme táborové hry, hledali poklad. Byl tam kočárek s panenkou, ta měla látkové tělo a tak byla na dotek, jak živá. S Monikou Valentovou jsme obě tu panenku chtěli a tak jsme se domluvili, že každá s kočárkem objede pár koleček, budeme se o ni dělit. Po vyučování, byl oběd a pak s námi dělali vychovatelky úkoly, tuhle možnost jsem využívala, i když už jsem nebyla na internátě a docházela jsem do školy denně sama. Aspoň my menší jsme měli vychovatelku co se nám po škole věnovala, v klubovně, nebo co to bylo, jméno nevím, jen že byla děsně lechtivá na koleni což jsme věděli a lechtali ji.

Též si vzpomínám na internát, starší děti si někdy z nás mladších dělali srandu a my chtěli být velcí, jako oni. Vzpomínám si na buchtu co měl někdo ze starších holek, chtěla jsem ji, honila mě mlsná a dostala jsem jen kmín, prý to je nejlepší z buchty, tedy že je to kmín vím až dnes, prostě jsem na to důvěřivě skočila. Večer byla legrace na pokoji, vykládali jsme si, hráli … Monika Valentová chtěla namazat záda krémem a já ji na záda vymáčkla moc krému a tak ho ze sebe setřela a chodila po holkách ať se namažou.

Jinak jsem si už jako malá všímala rozdílnost postižení, dětská obrna, svalová dystrofie (napřed chodí zaklonění dozadu a pak je vidím na vozíku), poúrazové postižení. samozřejmě jsme se ptali co komu je, já ovšem nepotkala nikoho s mou nemocí. Též bylo v pavilonu kino a každou středu se promítalo, jen film Vlčí bouda, pokud název nepletu, mě trošku vyděsil, jinak jsme v pavilonu C měli rehabilitaci a co vím cvičení nás nebavilo a chtěli jsme na vodoléčbu, čvachtat se a kecat.

Po nějaké době jsem byla na dvou operacích, i v lázních Vesna a díky tomu jsem opakovala čtvrtou třídu což jsem nechtěla, nový spolužáci a strach zda si nebudou myslet, že opakuji, že jsem hloupá. Nakonec jsem do nové třídy zapadla, spolužáci, Milan Schmidt (ženatý, má děti), Jiří Gargulák (má dítě - jo, přišel k nám do třídy s pavilonu C a to jsme považovali za pavilon pro těžce postižené, co nosí plénky, překvapení, všechny z Céčka je nenosili), Nikola Petrželová (vdaná, ovšem bohužel za lidmi se základky udělala tlustou čáru a s nikým nechce komunikovat), Michaela Martincová (pamatuji si na její natuženou patku, dbala na svůj účes, dnes co vím, je sama a mužům moc nevěří), Lenka Jiřičná (dnes vystudovaná psycholožka a má dceru), Martin Rymeš a Libor Šrámek (dnes žijí v chráněnem bydlení na Kociánce), Šárka Mrkvičková (je vdaná - občas ji potkávám), Vítěslav Štěrba, Petr Máňák a spousta dalších o kterých nic nevím. Stejně tak super třídní učitel pán Kopecký, kdo ví, kde je mu konec, pán učitel Pokorný a jiní.

Na Kociánce jsem vychodila jen základní školu, pak se mí spolužáci rozutekli na různé učební obory a už jsme se tolik nevídali - škoda. Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem chtěla být velká, na první lásky... Na dobu, kdy jsem počítala měsíce kdy vychodím osmičku a dnes bych ráda prožila týden na Kociánce, bylo tam hezky, bezstarostně, veselo … zkrátka přátelé, vzpomínky, dětství a dospívání .



Nahoru
O serveru, právní ujednání, přístupnost
Založeno na vlastním redakčním systému a vlastním fóru.