Sourozenecká láska

Často přemýšlím nad tím, jak je to vůbec možné...mám staršího bráchu. A ten pro mě znamaná ze všech lidí na světě nejvíc. Když uvažuju nad tím, koho z lidí kolem sebe mám nejrači, tak je to on...ale neměli by to být rodiče? Máma nebo táta? Lidé, kteří mi dali život a starali se o mě? Přijde mi, že je to možná trochu nevděčné...ne, že bych je neměla ráda. Mám a moc. Ale vždycky máte nutně někoho trošičku radši...

Když jsme byli malí, jeden bez druhého jsme nedali ani ránu, když byl jeden pryč, druhému se stýskalo...a přitom jsme se mlátili, nadávali si a pošťuchovali se. Bylo období, kdy jsme se nemohli vystát. Pak jsme ale byli starší a já zjistila, že můj brácha je můj velkej vzor. I když jsem si to nikdy nepřiznala, chtěla jsem být jako on, mít stejné přátele a dělat stejné věci.
Možná je to tím, že jsem se na něj jako malá hodně upnula a to mi tak něja zůstalo. Naši rodiče se rozvedli, když mi byl rok a k tátovi jsme chodili jednou za čtrnáct dní na víkend. Tak jsem asi potřebovala, aby mě někdo vedl, aby mi ukazoval cestu.

A mně je z toho vždycky tak trochu smutno, když na to myslím, protože se poslední dobou s bráchou moc nevidím. Přes rok je v týdnu ve škole a o víkendu se doma taky moc neohřeje a o prázdninách doma vůbec není. A hodně mi chybí...když byl na střední, tak jsme spolu byli denně a když jsem měla problém, šla jsem za ním. Teď ale nemůžu, protože se mi vzdaluje. Občas mi přijde, že na mě kašle, že už ho mladší sestřička vůbec nezajímá. Vím, že má své starosti, ale prostě mi chybí. Říkala jsem mu o tom, ale nejde to s ním řešit...
Já mám hodně přátel, své koníčky a prostě hodně lidí kolem sebe. Jen brácha má v mým srdci největší místo...

Nevím, jak to řešit...prostě to asi nechat plynout...a neřešit to...brácha sám, by mi řekl, že to nesmím tak hrotit