Ani pes po nás neštěkne!

Nedávno jsem si četl v obecní kronice své rodné obce. Jsou v ní popsány události zhruba od začátku minulého století. Těžký život rolníků, plahočících se po svých políčkách a stájích. Politické schůze, spory, volby. Mladší chlapi jdou do první války, jejich rodiny se za ně modlí, někteří jsou v zajetí v Rusku, někteří umírají. A opět běžné starosti, dřina, políčka, lesy, domácí zvířata, v neděli kostel a lepší oběd, ochotnické divadlo, posezení v hospodě (pouze muži), sousedské spory, politické hádky, volby, schůze, .... Rodí se děti. Některé rodiny jich mají plný dům, přestože každé třetí umírá ještě než se dočká dospělosti. Do vsi se přižení noví mladí muži i přivdají nové mladé ženy. Někteří místní mladí rodáci i rodačky však naopak odchází za svými vyvolenými někam jinam. Pár rodin se stěhuje. Ve vsi jsou tři sedláci, mají koně, hodně hektarů a dřou se stejně jako ti chudí. Ze západu se ozývá Hitlerův řev. Obsazují nás Němci. Život ve vsi jde téměř ve stejných kolejích. Mladí chlapi nejdou tentokrát válčit. Najde se však několik hrdinů, kteří přebíhají k partizánům, Rusům, nebo do Anglie. Je jich jen pár. Ostatní se dřou na svých hospodářstvích, plodí děti, vypravují pohřby, hádají se se sousedy, kopají v lesích kryty. Dělí se na antifašisty (těch je hodně), lhostejné (těch je nejvíc), skryté fašisty (těch je nemálo) a fašisty (těch je jen několik).

Válka končí a po válce jsou všichni antifašisté. Čekají lepší budoucnost. Dřou na polích, hádají se, starají se o děti. A jsou tu komunisté. A zase hádky. Jen málokdo dá dobrovolně svá pole do JZD. Můj děda dlouho vzdoruje, ale nakonec i on podlehne nátlaku (má děti a myslí na jejich budoucnost). Lidé se už nedřou na svém, ale dřou se na jezedáckém. Mračí se na místní komunisty, ale nic neříkají. Nadávat začínají až doma. Lidé z mé rodné vesnice budují socialismus. Dělí se na aktivní antikomunisty (těch je jen několik), skryté antikomunisty (těch je nejvíc), komunisty z donucení (těch je nemálo), lhostejné (těch je nemálo) a komunisty (těch je dost). A život jde dál. Starosti, hádky, plození dětí, svatby, pohřby, plány do budoucnosti. V té době přicházím na svět také já.

Dočetl jsem kroniku. Uplynulo několik dní. A najednou si to uvědomuji. Najednou nemůžu popadnout dech. Kde jsou moji předci? Kde jsou ti lidé z vesnice? Kde jsou ti, co přežili obě války? Kde jsou ti fašisti, antifašisti, komunisti, antikomunisti, lhostejní? Kde jsou ti narození, přiženění, odstěhovaní? Kde jsou ti dobří, zlí, zamlklí, upovídaní, dříči, lenoši, chytří, hloupí, bohatí, chudí, hezcí, oškliví? Kde jsou ty jejich starosti, hádky? Kde jsou jejich radosti, milování, režné, divadla, tancovačky? Kde jsou jejich statky, políčka, lesy? Kde jsou jejich peníze? Kde je jejich nábytek, postel, obrázek? Kde jsou jejich sny a naděje? Kde je můj prapradědeček, praprababička,pradědeček, prababička, dědeček, babička? Kde jsou? Proč po nich ani pes neštěkne? A po mně za padesát let pes také ani neštěkne?

A najednou si to uvědomuji. Usmívám se.
Také se usmívejte!
Ani pes po nás neštěkne!