Normy, pravidla a kde jsem já?

Jsem dospělá žena, za pár let mi bude padesát. 1.1.2005 mě opustil manžel alkoholik. Pil často a rád. Pil prý proto, že k tomu měl důvod. Opustil mě, protože jsem si to prý zasloužila. Tak jsem začala žít. Děti odrostly, našly si svoji cestu a já najednou měla moře času, prázdné ruce a bolavé srdce.

Začala jsem hrát badminton, vyjela do hor na kole, kde jsem skoro zahynula hrdinskou smrtí, ale dojela zpátky domů ... silnější a trošku i šťastnější. A na manžela alkoholika pomalu zapomínám. Mám dvě zaměstnání, jsem divoká a pořád hledám smysl života. Mám psa, čtyři kočky, polorozpadlý dům a fůru dluhů. Vymýšlím si, že bych třeba rozjela farmu s ovcema a kozama. Dělala si svůj sýr, kozí mléko rozdávala alergikům a když něco prodám, koupím si hrnčířský kruh a budu si dělat sama hrnečky, džbánečky a malovat obrázky ... a napíšu třeba knihu o tom, jak jsem trpěla a jak jsem si ublížila ... zatím jsem napsala jednu povídku a rozepsala šedesát stránek mé „knihy“, které nemají hlavu ani patu...chodím do práce, na brigádu, večer zalehnu vysílená a ráno vstávám, jakobych ani nikdy nespala.

Chtěla bych žít jinak, ale pořád nevím jak...můj nový přítel říká, že nejsem pokorná, že nemůžu snít , že bych měla žít spořádaně, přiměřeně svému věku...a tak se ptám: „co je správné? Kde je hranice? Proč někdo vypadá, že je spořádaný a má všechno tak krásně srovnané a já mám pocit, že jsem blázen a nevím, co chci od života?“ Něco hledám a nevím, co to je. Chtěla bych změnit něco ve svém životě, ale nevím co. Jakobych se někde ztratila a nemohla najít cestu zpátky. Tři roky se potácím mezi lidmi a všichni jsou mi cizí... někdy mám pocit, že jsem jenom nějak naprogramovaná. Vstát, jít do práce, přijít, uklidit, vyprat, uvařit, spát...vstát, jít do práce....... Nebrec