Evoluce a sociální darwinismus

Evoluce druhů a tedy i naše existence je důsledkem dlouhodobého působení dvou základních faktorů – genetických mutací a přírodního výběru. Přírodní výběr je založený na nadprodukci potomků s různými dědičnými znaky, kteří jsou vystaveni selekčnímu tlaku prostředí. Jinými slovy, přežití jedince je podmíněno schopností přizpůsobit se životním podmínkám. Úspěšní jsou tedy přirozeně jedinci s nejvhodnějšími vlastnostmi pro přežití.

U živočišných populací je tento selekční tlak zárukou průběžného ozdravování a zkvalitňování genofondu. Chcete-li například zachování zdravé populace kaprů v rybníku, vysadíte štiku. Vytvořením příliš příznivých podmínek pro rozmnožování druhu dojde k postupné degeneraci a ztrátě genetické kvality populace. Pokud bychom například vystříleli všechny šelmy, dojde k přemnožení býložravců. I kdybychom neuvažovali omezené potravní zdroje, vedl by podobný zásah k jejich zkáze. Každá další generace by byla méně kvalitní, byli by stále pomalejší, nemocnější a v okamžiku, kdy by se opět objevil predátor, druh by nebyl schopen mu čelit a zanikl by.

Takové jsou přírodní zákony, které platí pro všechny organismy, tedy i pro člověka. I když se nám to může příčit, člověk je také jen živočišný druh a podléhá vývojovým změnám stejně jako jakékoli jiné zvíře.

Přírodní výběr je možné rozdělit na mezidruhový a vnitrodruhový. V prvním případě má člověk zatím vyhráno, neboť nepočítám-li některé bakterie a viry, nemá přirozené nepřátele. Vnitrodruhový výběr, který představuje konkurenci jednotlivých jedinců v boji o přežití člověk potlačil, neboť odstraněním selekčního tlaku zajistil relativně příznivé podmínky pro přežití i slabších jedinců. A zde bych viděl ten zásadní „lidský prvek,“ totiž enormně rozvinutou sociálnost. (to však nesouvisí se sociálním hmyzem, který je založený úplně na něčem jiném). S tím souvisí přirozená lidská solidarita, která má původ už v době lovců mamutů. Silnější jedinec se postará o toho slabšího. Zdravý pomůže nemocnému. Tak to zkrátka funguje.

Sociálnost a solidarita přímo souvisí s rozvojem inteligence, což můžeme sledovat i u jiných druhů. U rostlin a nižších organismů nelze o sociálnosti ani uvažovat. Týká se to tedy výhradně živočichů, především savců. Totiž u některých druhů savců je možné pozorovat jistou míru solidarity a to jak vnitrodruhové (např. hejna delfínů přijímají a starají se o cizí opuštěná mláďata) tak mezidruhové, kdy samice odchová mládě docela jiného druhu. Když budeme sledovat, kde se tato solidarita vyskytuje, zjistíme, že se jedná zpravidla o druhy považované za „inteligentní.“ To také částečně vysvětluje velkou míru solidarity mezi lidmi.

Jak jsem již vysvětlil, přemnožení druhu obvykle vede ke zhoršování genofondu a konečným důsledkem může být zkáza daného druhu. Vymření v důsledku degenerace je mimo jiné jednou z teorií zmizení dinosaurů. V současné době však neexistuje lepší příklad přemnoženého druhu, než člověk. Je to jako zmiňované stádo býložravců, které ztratilo predátora a vydalo se tak cestou zkázy. Není v tom jiný rozdíl než to, že lidstvo je poněkud větší stádo a tak jsou degenerativní změny pomalejší. Z tohoto důvodu nejsou tyto změny také vnímány jako globální problém a tak neexistuje vůle je řešit. Lidé jsou příliš zaměstnaní honbou za vlastním prospěchem, než aby se starali o problémy celého lidstva a tak ani skutečnost, že 99,9 % všech forem života, které kdy obývaly Zemi vyhynuly, nikoho příliš nevzrušuje.

Ve snaze najít řešení těchto problémů se objevilo několik názorových směrů, které se snažily aplikovat Darwinovy myšlenky o výběru druhů na člověka, například eugenika, kterou jsem se zabýval ve svém prvním článku (Zde je třeba dodat, že sám Darwin s těmito snahami nesouhlasil). Vedle eugeniky, která se snaží o zlepšování lidského genofondu šlechtěním, tj. umělým výběrem (= výběr dědičných znaků žádoucích pro lidské potřeby) se objevil směr zvaný sociální darwinismus, který měl kromě metody zlepšování lidského genofondu představovat také model sociálního uspořádání. Tento směr usiloval o vytvoření dokonale asociální společnosti, kde bude docházet k přirozené selekci ve vzájemné maximální konkurenci jedinců v boji o přežití. Žádný stát, který by se o někoho staral, pouze jedinec, který je buďto dostatečně schopný a přežije, nebo schopný není a tak zahyne. Tato teorie předpokládá, že silní a zdraví jedinci se prosadí, zatímco slabí nepřežijí a přirozenou selekcí se tak znova začne pročišťovat lidský genofond.

Se teorií sociálního darwinismu nesouhlasím ze dvou důvodů. V první řadě neakceptuje základní lidská práva (tj. právo na život a na lidskou důstojnost ), ze kterých při hledání řešení problémů chci vycházet jako z neměnných axiomů. S názory, které popírají lidská práva zkrátka nesouhlasím a rychle je zavrhuji. (za výjimku považuji právo na nekontrolované rozmnožování). Druhým důvodem je skutečnost, že by to nefungovalo. Vytvoření společnosti podle sociálních darwinistů by jistě vedlo k mnoha změnám, ale určitě ne k ozdravení a zkvalitnění lidského genofondu. Problém je v tom, že tato teorie úzce souvisí s ideologií neomezeného trhu a lze ji chápat jako druh extrému od liberalismu, vedlo by to tedy k vytvoření nepřirozených nerovností. Totiž rozvrstvení společnosti by nebylo podle toho, jak jsou jedinci zdraví, silní, pracovití a inteligentní, ale podle vlastnictví financí a komodit. Sociální darwinismus by mohl fungovat pouze tehdy, pokud by platilo, že schopní a inteligentní se vždy prosadí a naopak spodní vrstvu tvoří neschopní a líní. To je však jen idealistická představa, která má k realitě velmi daleko. Z tohoto důvodu není sociální darwinismus jako řešení problému populační degenerace použitelný.

Pokud cesta k ozdravení nebo lépe řečeno záchraně lidského genofondu nevede přes sociální darwinismus tj. přirozenou selekci, je třeba ji hledat jinde. Jako nejšetrnější alternativu jsem ve svém prvním článku předkládal eugeniku, ale k té mají lidé z nějakého důvodu přílišnou averzi, než aby se mohla v blízké době dostat do praxe. I přes její šlechetné cíle bude tato věda ještě dlouho v povědomí lidí spojená jen s jejím absurdním zneužitím a překroucením v době nacismu. Proto spíše než alternativu řešení předkládám tento článek jako upozornění na problémy související s degenerací lidské populace a jako otázku pro čtenáře, jak tyto problémy řešit. Za jisté považuji asi jen to, že nechat věcem volný průběh je v této věci cestou zkázy.

Jak jsem však rovněž zmínil ve svém minulém článku, nevidím budoucnost tak úplně černě. Jako poslední úsvit naděje vidím rychlé pokroky v genetice. Když se lidé naučí pracovat se svými geny a včas tyto poznatky správně aplikují v praxi, je možné že se jinak nevyhnutelnému osudu pomalého a bolestivého zanikání vyhnou.