Máte rádi správné dimenze?

Kdo by neměl? Zejména u něžného pohlaví; to hned srdce pookřeje, viďte? Jenže než se tu objevil Homo sapiens, příroda vůbec nevěděla, že má nějaké dimenze. A bylo jí to vcelku fuk. Vystačila si s elementárně lokálními pojmy kterým rozuměla: tady a teď. Dimenze ji vymyslel čověk hloubavý, když chtěl nějak popsat věci kolem sebe. Už když kopal jámy na mamuty potřeboval vědět jak musejí být velké, aby se zbytečně nedřel, ale zase aby ji mamut jen tak nepřekročil. K tomu potřeboval znát míry mamuta. A samozřejmě nejen mamuta. Aby mohl Homo sapiens solidně určit velikost a tvar těles vytvořil si, asi po mnoha pokusech a nápadech, jako nejpraktičtější, systém měřících přímek (os). Na ně si vyznačil své délkové etalony, které byly poruce (třeba svůj palec,loket, nebo rozpětí svých paží a nebo později 1 čtyřicetimilióntinu obvodu Země). Takových měrných přímek mohl jistě vést podél zkoumaného tělesa libovolné množství, v libovolných směrech a na všech odečíst příslušné rozměry tělesa. Brzy ale zjistil, že je to nadbytečné; pro dostatečně přesný popis uložení a tvaru tělesa mu plně postačilo zaměření povrchu, nebo objemu tělesa na tři sobě navzájem kolmé měrné osy; jednu podélně, zleva doprava, druhou zdola nahoru a třetí někam dozadu. Tímto způsobem si člověk „uvěznil“ přírodu do svého trojdimenzního, pravoúhlého systému souřadnic, který mu umožňoval celkem přesný popis reálného světa. A pak se děly v přírodě věci, ale o tom někdy jindy. Později, pro vyjádření průběžné změny polohy tělesa v čase, přidal A. Einstein ještě 4. „rozměr“, časový, ale ten mě dnes nijak nezajímá.

Při neustálém pitvání těles zjistil člověk koumavý, alias fyzik, že všechno co jest materiální má 3 prostorové dimenze: délku, šířku a hloubku. Souhlasím a odvozuji z toho, že zřejmě ani neexistuje reálný materiální objekt, který by měl jen dvě, nebo dokonce jen jednu nenulovou dimenzi. Proč si to myslím? Protože by takové jednodimenzní vlákno bylo ze směrů os udávajících např. jeho nulovou šířku i hloubku, což představuje jeho průměr, volně prostupné. Protože nemá z těchto směrů žádné měřitelné materiálno. Tzv. jednodimenzní „objekt“ je, podle mého názoru, jen abstraktní matematická úsečka bez materiálního obsahu a struktury. Sorry, páni fyzikové.

(Zřejmě tahle okolnost ale vůbec nevadí strunařům, hravým to fyzmatikům, jejichž fundamentální jednodimenzní vlákno je prý ve směru své délky „našponované“ přímo titánskou silou, aby mohlo kmitat astronomickými kmitočty, jak mu vypočetli a tudíž musí mít ve směru délky obrovskou tuhost a neprostupnost ale v příčném směru, světe div se, tahle struna vlastně neexistuje, protože má nulový průměr.)

Rovněž tzv. dvoudimenzní plocha s nulovou hloubkou, tzv. dvojbrána, také vděčný to objekt strunařů, kteří na ní dokonce „přilepují“ své struny, je podle mne stále pouze abstraktní matematickou plochou, která je ve směru třetí dimenze v celé ploše volně prostupná. Pokud někdo namítnete, že třeba chléb je také prostupný nožem a přesto je to materiální objekt, tak to vůbec není totéž. Ten nůž má ostří, které tlakem a smykem překonává vazební síly mezi molekulami chlebové hmoty. Ten chléb klade noži jistý fyzický odpor, ale hypotetickou dvourozměrnou plochou s nulovou hloubkou projdete i vy s rodinou naprosto bez odporu , aniž si toho povšimnete, protože v tomto směru nejsou v cestě, žádné materiální prvky, které by takovému průniku bránily. Pokud by tam nějaké materiálno bylo, nebyla by hloubka té plochy nulová! To dá rozum. Vždyť i ten údajně „dvourozměrný“ kabel, jak jej rádi prezentují vědcové, má 3 poctivé dimenze: délku, výšku a hloubku i když ta jeho hloubka a výška jsou si číselně rovné a geometricky představují průměr toho kabelu. Přesnou krychli, jejíž délka, šířka i hloubka jsou také číselně shodné, zatím kvůli tomu nikdo nepomlouvá, že je jen jednorozměrná. Proč tedy dvourozměrný kabel?! Proto vám radím: jedno a dvourozměrné materiální objekty nebrat!

Přímo rozjíveností lze ovšem nazvat další extrém strunařů, kteří „vymysleli“ pro přírodu asi 6 dalších prostorových dimenzí, které ovšem prý jsou, protože nejsou reálně měřitelné, „stočené“.(Je to jako s kvarky; nikdo je neviděl, tak se holt musí něco vymyslet proč jsou neviditelné) Už sama představa stočených dimenzí je, podle mne, scestná. Taková „stočená dimenze“ vůbec neslouží k účelu pro nějž byly dimenze vymyšleny - k měření přímočarých vzdáleností. Osy reálných dimenzí mají svůj počátek ve společném nulovém bodě, tj. v místě vzájemného průniku a končí kdesi v nekonečnu. Takzvané kruhové „dimenze“ jsou v geometrii těles odnepaměti nazývány obvody těles, nikoliv vzdálenostmi. Slyšel snad někdo, že by vzdálenost kruhu byla 2píR ? Pro mne to byl vždycky obvod kruhu! Takže milí strunaři, nazývejte ty své nadbytečné souřadnice třeba stočeným salámem, to je dobrá komodita, ale staré, dobré, přímočaré osové dimenze nám nechte napokoji! Dobře vám, vážení čtenáři, radím: ani stočené dimenze raději nebrat!

A co vy? Máte doma někde nějaké stočené dimenze, nebo kytaru s jednorozměrnými strunami? Pochlubte se!