Subjektivní utrpení

Empatie ve větší či menší míře provází člověka od samého začátku. V každé civilizaci a kultuře má však jinou váhu a podle toho společnost vypadala/vypadá. Západní svět je na toleranci a pomoci jinému člověku víceméně postaven. Vláda platí obrovské výkupné a vojenské operace kvůli třeba byť jen jedinému zajatci, i stíhání pachatele, který vám počmáral auto. O vztazích mezi valnou většinou duševně „normálních“ lidí ani není třeba mluvit. Všechno to má ale dle mého jediný nedostatek. Utrpení (a vnímání celkově) se hodnotí podle nějakého obecného vzorce. V nemocnici vám tedy v klidu řeknou, že „zákrok není bolestivý“ a tedy není třeba lokální anestezie nebo použití analgetik. Stěžování si na relativitu prahu bolesti vám asi moc platné nebude a analgetika nedostanete, přestože budete jevit všechny známky bolesti. Na druhou stranu u některých ne úplně zanedbatelných zranění/onemocnění už se medikace přizpůsobuje potřebám pacienta.
Největší paradox je však vidět v případě trestního řízení. Tresty jsou vyměřovány pouze podle doby v podmínce nebo vězení. To že jde sedět stokilový psychopat znamená, že bude mít ve vězení spíš veget. Zato ten chudák, který s ním přijde do cely za nějakou hloupost, bude asi nadosmrti poznamenaný. Proč se tresty nepřizpůsobují potřebám vězně, aby byly adekvátní tomu, co provedl?

To co jsem uvedl platí všude. Pro jednoho není problém mít projev před tisíci lidmi, druhý se bojí vylézt z domu. Takže když už něco děláme, měli bysme to dělat pořádně, ne? :)