Láska, kterou si člověk uvědomí až když ji ztratí...

Člověk neustále po něčem touží, něco hledá a nenachází. A co když už jsme to našli? Co když to, co potřebujeme jsme dávno měli a jen jsme si to neuvědomovali?

Můj příběh začal před rokem, kdy jsem byla troufám si říct „poblázněná“. Byla to doba, kdy jsem se přibližovala k vážnému vztahu, tedy kdy se partner kvůli mně rozešel se slečnou po roční známosti...V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejde jen o známost na pár dní, měsíců...ale že by z toho všeho mohlo vzniknout něco krásného a já mohla být vážně šťastná. Jak už je mým dobrým zvykem začala jsem pochybovat. Pochybovat o tom, jestli je vážně on ten pravý. A co jsem udělala? V podstatě jsem to ukončila dřív než stihlo něco „velkého“ začít a dá se říct, že jsem mu hodně ublížila.

Jsem člověk, který neustále analyzuje věci a vrací se zpět, zpět do minulosti... Listopad 2009, v mé hlavě je pořád myšlenka: „A co kdybych to udělala jinak? Co kdybych překonala svůj strach, strach z toho, že nevím co bude?“
V tuto chvíli jsem si jistá, že bych podobnou chybu neudělala, ale k čemu mi to teď je, že ano. Člověk, který je nejspíš šťastně zamilovaný se neohlídne za nějakou „praštěnou“ holkou, která mu kdysi zlomila srdce. Zakončila bych to větou... Člověk si uvědomí co měl teprve tehdy, když to nadobro ztratí.

„Když honit Lásku chceš, jak stín se Tobě míhá. Ji hoň a Tobě uletí, však prcháš-li Tě stíhá...“ William Shakespeare