Můžeme věřit Bibli, když jsou v ní chyby?

Apologetická obhajoba věrohodnosti Bible proti argumentům o jejím sepsání a chybovosti

Tento článek se bude zabývat otázkou, kterou lidé často kladou jako důvod, proč nevěří Bibli. Naše otázka zní: „Jak mohu věřit Bibli, když jí psali chybující lidé? Navíc, když neexistují originály a je tedy jisté, že kopie, podle kterých je Bible přeložena, obsahují chyby?“ Pokusíme se tedy s tématem vypořádat z několika pohledů. Mým cílem není donutit čtenáře tohoto článku k přijetí mých názorů o víře, ale zpochybnění obecně kladených protiargumentů ke křesťanství, konkrétně k Bibli, jejímu autorství a chybovosti. Cílem článku je dát čtenáři podnět k přemýšlení nad Biblí, případné zjištění některých fakt a následné přehodnocení svých dosavadních stanovisek k dané problematice.
Naše otázka se nachází ve dvou rovinách: rovině vzniku Písma a rovině jeho současného stavu. Otázka obsahuje dva argumenty proti víře Bibli: jeden argument se snaží rozložit věrohodnost Bible tím, že poukazuje na lidské pisatele a druhý je namířen proti tomu, že nemáme k dispozici originální texty a že současné manuskripty, které máme k dispozici obsahují chyby. Oba argumenty zpochybňují věrohodnost Bible. První argument je namířen proti vzniku Písma (pisatelé byli lidé) a druhý proti chybám v textu. Zároveň se k oběma argumentům pokusím vyjádřit vyznání víry, která je Biblí nesena. Pojďme se tedy na tyto argumenty podívat blíže.

Bibli sepsali lidé

Ano, je to tak – Bible (Starý a Nový zákon) byla sepsána čtyřiceti autory z nejrůznějších sociálních vrstev v průběhu asi tisíce let. Bible však byla inspirována samotným Bohem, proto je fakt, že ji psali lidé nepodstatný. Co je ale argumentem pro věrohodnost Bible je její pozoruhodná vnitřní jednota a harmonie, její až neuvěřitelná historická přesnost a množství proroctví, která byla vyřčena dříve, než se prorokované zvěsti naplnily.

Pisatelé Bible pocházeli z nejrůznějších sociálních vrstev, z nejrůznějších historických období v rozmezí více než jednoho tisíce let. Aby si Bible zachovala vnitřní jednotu musela by být buď sestavována velice pečlivě, každý pisatel by musel do nejmenších detailů zkoumat, co již bylo sepsáno a navazovat na to, nebo je zde ještě druhá možnost: totiž, že bibličtí pisatelé nepsali své vlastní myšlenky a názory, ale jejich inspirace pocházela odjinud. Pro druhou variantu svědčí i fakt, že se někteří pisatelé nemohli znát a psali nezávisle na sobě, mnohdy i současně.

Přesto všechno zůstává vnitřní jednota a harmonie Bible nedotčena. To si je možné vysvětlit inspirací autorů, která nepocházela z nich samotných, ale z Boha – Bible sama o sobě píše, že je inspirovaná Bohem: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha...“ (2. List Timoteovi 3,16).

Dalším důvodem, proč věřit v Božskou inspiraci biblických pisatelů může být historická přesnost a prokazatelnost popisů spousty událostí, o kterých se v Bibli píše. Mnoho archeologických objevů bylo učiněno právě sledováním a zkoumáním popisů událostí v Bibli zaznamenaných. Dále máme naplněná proroctví, která byla vyřčena v některých případech stovky let před událostmi, které předpovídali proroci. Celým Starým zákonem se jako červená nit táhnou proroctví předpovídající příchod Mesiáše (Krista), který měl přijít a vysvobodit lidstvo z útlaku hrozného nepřítele. Ježíš Kristus skutečně naplnil tato proroctví do posledních detailů.

V Bibli jsou chyby

Bible nespadla z nebe a je známo, že její pisatelé byli lidé, což je vlastně vymezení proti některým náboženským systémům, jejichž svaté knihy „z nebe spadly“. Protože Bibli sepisovali a po staletí až do vynálezu knihtisku přepisovali a opisovali lidé, obsahuje pravopisné a textové chyby, které při přepisování textu vznikají. Zdůrazňuji, že se jedná o chyby pravopisné, na textové rovině, nikoliv na rovině obsahové.
Protože se nám nedochovaly originály, máme k dispozici jen opisy a opisy opisů Bible. Zda i originální texty obsahovaly chyby je pouze hypotetická otázka, kterou nikdy nerozlouskneme. Otázka, která by nás spíše měla trápit zní takto: „Jsou chyby v dochovaných manuskriptech natolik závažné, že mohou podrývat autoritu Bible?“ Pokusme se tedy na tuto otázku odpovědět. Rozdělme ještě Bibli na Starý a Nový zákon, protože vznikaly za různých okolností, prošly různým procesem vzniku a krystalizace textu.

Starý zákon

Drtivá většina opisů Starého zákona, které se nám dochovaly, se dlouho považovaly za nevěrohodné – přeci jen Starý zákon vznikal asi tisíc let a neustálým opisováním mohlo vzniknout takové množství chyb1, které by pak činily jakýkoliv text nevěrohodným. Nejstarší dochované opisy Starého zákona jsou asi z 11. století po Kristu – tedy asi 1300 let po uzavření kánonu SZ. Na druhou stranu existují i starší textoví svědci, kteří dosvědčují spolehlivost dochovaného Biblického textu. Jsou jimi například Septuaginta – řecký překlad SZ a Hexapla2.

Dalším faktorem k zamyšlení může být i vznik Masory – tradice uchovávání textu v původní podobě. Právě masoretský text SZ je díky svému systému téměř nezměněný od předlohy. Svitky z Kumránské jeskyně nalezené v polovině 20. století obsahovaly biblický text, který byl identický s tím, jež se nám dochoval, ale Kumránský text je mnohem starší, o několik set let. To nám může být argumentem svědčícím ve prospěch obsahu textu SZ.

Nový zákon

Oproti Starému zákonu byl Nový sepsán v jednom poměrně krátkém časovém období – v průběhu asi 50 let. Je to text o hodně mladší, a proto se nám dochovalo více manuskriptů i textových svědků. Samozřejmě i zde vznikaly při neustálém opisování chyby, ale ty jsou téměř všechny pravopisné a nebo textové. Na význam textu nemají tyto chyby vliv.

Chybovost po stránce obsahové je téměř vyloučena právě množstvím opisů textu (manuskriptů), kterých se dodnes dochovalo asi okolo dvaceti tisíc, jež byly sepsány v rozmezí několika málo desetiletí, což text Nového zákona činí po stránce počtu písemných dokladů (pro porovnání například písemných důkazů o existenci Homérovy Ilias se dochovalo necelých 650) nejvěrohodnějším textem všech dob.

Závěr

Stejně jako bibličtí pisatelé nebyli dokonalí, tak i originální texty mohly obsahovat pravopisné a jiné textové chyby, které však nemají nikterak zásadní význam pro výklad textů. Na textové rovině Písma šlo snadno chyby nadělat během opisování. Zvěst však zůstala nezměněná – o tom svědčí množství dochovaných rukopisů, které se liší jen minimálně, většinou jen pár textovými variantami, které ale nemají vliv na význam textu.

Bible obsahuje neuvěřitelné množství historicky prokazatelných událostí, naplněných proroctví a zároveň si zachovává vnitřní jednotu poselství navzdory faktu, že jí sepisovali lidé z nejrůznějších historických období a sociálních podmínek, lidé různě vzdělaní. Jak tedy naložíme s právě vyřčenými fakty? Jako se všemi informacemi, které nám přicházejí pod ruku. Buď je přijmeme, a nebo ne. Buď se jim rozhodneme věřit (a tím pádem věřit i Bibli), a nebo ne. Rozhodnutí však leží na každém z nás...