Vydat se na cestu

Včera jsem šel kolem čtvrté po mostě, nikde ani živáčka, napadl mě zrovna nějaký písňový text, tak jsem si ho brumlal. Bylo trochu zamlžené ráno, lampy ho lámaly do nostalgických polostínů.

Tam naproti směrem k viaduktu se válel ve slabém větru velký bílý zmuchlaný papír. V ten moment mě zamrazilo a nevěděl jsem proč.Zůstal jsem stát a zíral na ten možná kus novin a jeho rejdění. Trochu se zavrtěl jakoby váhal a pak zmizel.

Teprve doma jsem si vzpomněl na epizodu před mnoha lety. Pracoval jsem jako geodet a jeden dlouhovlasý figurant vyprávěl o stejné scéně. Teď už vím, že podobnou vidím často, jen ji dost neregistruji, přehlížím jí a odsouvám. Ten válející se papír mi ale ukazuje všechno, buď směs realitiy a iracionality ve mě nebo prostě jen jednoduchost a cestu. Cesta, i když jen nakonec třeba jenom ve velkém kruhu, je lepší než stabilní patník (tam jen motýl rád usedá). A kolem cesty mám stejně raději aleje.

Ten bílý zmuchlaný papír mi říká, že ještě čas, ale jednou se už třeba neukáže.