Média už se předhánějí ve výběru možných kandidátů a padají taková jména, jako Miroslava Němcová, Bohuslav Sobotka, Pavel Rychetský, Andrej Babiš, Tomáš Halík, Jan Fišer, Tomio Okamura, Jan Švejnar, Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg.

Je sice předčasné předjímat, jak volba dopadne, ale je velmi pravděpodobné, že příští prezident nebude patřit k liberálně-konzervativní, euroskeptické pravici jako Václav Klaus. Z mého pohledu pravičáka se schyluje ke katastrofě a velmi se prezidentské volby obávám.

Pokud rozebereme veškeré možné kandidáty, o kterých jsme dosud slyšeli, vyjde nám docela tristní obraz.

Sobotka a Zeman jsou členy ČSSD a Rychetský by také kandidoval za Sociální demokracii. Andrej Babiš je podnikatel, který ideově patří do okruhu příznivců Václava Havla („pravdoláskaři“). Tomáš Halík je přímo prominent Pravdy a Lásky, známý svou nenávistí ke všemu konzervativnímu a k Václavu Klausovi. Švejnar je samozřejmě též zeleně-levicový Havlův oblíbenec. Jan Fišer je Žid a jakožto takový automaticky spadá do stejné kategorie jako Švejnar, protože Židé v USA a stejně tak i v Česku jsou proslulí svou oblibou liberálně-levicové politiky. Schwarzenberg je nejen pravdoláskař, ale i člen Bilderbergu a samozřejmě je ostře protičesky orientovaný a stejně tak i celá jeho TOP09.

Okamura nemá reálnou šanci na zvolení kvůli svému japonskému původu a žádným zkušenostem, ačkoli jinak jsou jeho názory vcelku sympatické. Miroslava Němcová by byla v této situaci tou nejmenší prohrou, ale i její názory se stáčejí směrem k podpoře EU.

Největším problémem je prakticky neexistence jakýchkoli výrazných pravicových osobností kromě Klause. To všechno vyústí ve velmi nepříjemnou situaci v roce 2013. Český prezident má ve srovnání s okolními zeměmi výrazně větší pravomoce a může zasahovat do politického dění. O to těžší bude skousnout pravděpodobnou katastrofu, která nás v příštích letech očekává.

Vražda bývá interpretována ve většině zemí světa jako nejzávažnější zločin. A kdo by se tomu divil - vždyť skutečně způsobit úmyslně smrt druhého člověka je něco, čemu se příčí náš rozum i cit.
To mě donutilo zamyslet se nad tím, proč to někomu problém nedělá. Příkladů máme docela dost, stačí se jen kouknout ne tak dávné minulosti.

Forenzní psychologie rozlišuje několik tipů vrahů, zejména v případě vícenásobných vražd - masový vrah, vrah na vražedné vlně a sériový vrah.
Nejobtížnější k pochopení člověku pravděpodobně budou připadat činy sériového (popř. kompulzivního) vraha, protože ten vraždí na různých místech bez určitého motivu, v různých časových intervalech a sám od sebe nepřestane.

Zajímalo by mě, co k tomuto činu člověka vede a zda je to záležitostí prostředí a okolností nebo se člověk s vražednými sklony narodí.
Jen těžko si dokážu představit, že zatímco pro nás je vražda něco naprosto nepřípustného, jsou lidé, pro které je vraždění obvyklou činností.

Není jednoduché jednoznačně rozlišit, co je už vražda, co je „jen“ zabití a jak moc je či není vražda morálně špatná. Nevím, jak moc se skutečná vražda liší od toho, co se píše v románech, zajímal by mě Váš názor ;).

1. cikánská soudržnost

Soudržnost je daná společnými zájmy a tlakem zvnějšku. Čim silnější tlak, tim pevnější soudržnost. Cikáni jsou u nás menšina a žijí v početných rodinách, takže se dá očekávat vyšší míra soudržnosti, minimálně v rámci klanů. Nás jsou miliony a žijeme v méně početných rodinách, takže soudržnost je těžší udržet.

Jiné je to například v létě cizině. Když se v přímořských letoviscích setkají Češi, často se k sobě hlásí, sdružují se, seznamují se. Když vidí na jedoucím autě českou SPZ, hned mávají. Soudržnost je výrazně silnější, když se ocitneme v cizím prostředí.

Ale ani cikánská soudržnost u nás neni tak pevná. Násilí mezi cikánskými klany je běžné. Bitky na nože v hospodách a hernách mezi cikány, nic neobvyklého. Podobné násilí mezi klany a rodinami u Čechů nenajdeme. Češi jako celek jsou daleko víc soudržní, než cikáni jako celek, protože cikáni jsou vnitřně rozděleni do subetnických skupin, které se vzájemně nenávidí.

Větší soudržnosti cikáni dosahují jen v rámci jednotlivých klanů. To je dané velikostí jejich rodin a způsobem života. Když má cikán 6 bratrů a 18 bratranců, nemá problém přivolat si na Čecha početné posily, jak to popisoval Tomáš ve zmíněném článku.

2. přizpůsobivost

Přizpůsobivost je základním přírodním mechanismem v boji o přežití. Každý živý tvor se snaží přizpůsobovat. Kdo to nedokáže, tak vymře. Kritika přizpůsobivosti není na místě.

Správná je kritika individualismu, odklonu od tradičních rodin a zpřetrhání kolektivních vazeb. Ale zase je to věc relativní. Zkuste některé naše individualisty odvézt do Afriky, do cizího prostředí. Uvidíte, jak se sdruží a vytvoří soudržnou komunitu, aby v cizím prostředí přežili.

Ale zcela mimo je oslavování národů třetího světa pro jejich údajnou soudržnost. Autor si evidentně idealizuje Afriku a Asii a nic o nich neví.

Nedávno proběhly sdělovacími prostředky záběry, jak v Číně na ulici přejelo auto malou holčičku a kolem procházely desítky lidí, aniž by jí někdo pomohl, takže za chvíli ležící holčičku přejelo druhé auto. V Jižní Africe jsou únosy a násilí na ulici běžná věc, a o kolektivní soudržnosti nemůže být řeč. Etnických konfliktů je ve třetím světě mnohem víc, než kdy bylo v Evropě. A černošská ghetta v západních městech jsou pověstná vzájemným násilím a válkami gangů.

Přejetá holčička v Číně: http://www.uloz.to/live/10697223/cinska-holcicka-prejeta-2-auty-mp4

Další zajimavé zdroje na tohle téma: white-media.info

V článku Tomáš zmiňuje bílého kluka, jak se zastal napadených dívek. Není právě tohle projev naší soudržnosti ?

Uff. To jsem se přepočítal! Mluvím tedy jen o hudbě. Místo toho muzika z hladového selektoru, kde se omílá dokola oněch možná 800 písní stále dokola. Přitom selektory mají kapacitu desetitisícovou. Redakce fungují bez dramaturgie, stačí posadit k mikrofonu někoho komu to žvaní a oni melou a melou o ničem, co je zrovna napadne. Aby byli IN, tak používají hovorové výrazy typu atmoška, pařba a tak podobně, obvykle napojují do přímého přenosu posluchače a tahají z nich kdy byli naposled na pivu a podobné mentální průjmovitosti.

Takže nikdy neuslyšíte například Tatabojs, Sunshine a ani staré pardy jako třebas Blue Effect nebo Mišíka. To se neodvažuju vznést požadavek na nějaký zasvěcený komentář, takoví lidé asi tyto rozhlasové stanice obcházejí raději z daleka. Snaha některých rádií hrát hezky česky rovněž kolabuje na nenakrmeném selektoru a mele se stále totéž dokola. Důvody jsou opět stejné. Nezbývá zase než poslouchat cizinu jako za bolševika. Místo Luxemburgu mohu vřele doporučit Polskou Trojku. Přitom je státní a pouští náročné rockové věci, francouzský šansón každé úterý, americké blues v neděli, mezitím medailony rockových hvězd, nebo víkendy namátkou třebas s Petrem Gabrielem nebo Janis Joplin, a tak dále a tak dále. Vše v dramaturgii vysoce profesionálních redaktorů a speakerů.

To se našim redakcím nemůže přihodit, protože na to profesně nejsou ani vybavení. Nevím čím se živí tolik absolventů muzikologie, kteří každý rok opouští naše vysoké školy, ale kvůli několika pitomcům, co ovládají tyto média, asi sedí raději v různých výrobních firmách.

Komu to všechno u nás slouží těžko říct, určitě těm 800 privilegovaným českým i zahraničním interpretům, respektive jejich manažerům. Takže nás posluchače mají pěkně na háku.

Hustnocí tma, jakoby pohltila zář pouličních lamp, jejich tmavá světla prozrazují listí, se šelestem přebíhající tu pamětlivou cestu, po níž se tenkrát množství spřežení hnalo. Stromy zanechali slávy a důstojnosti po příchodu listopadu, už jen jejich odleskem majestátnosti korun zdobí křečovité větvě, které se odevzdaně pohupují, klidně, sem a tam. Luna jako by neměla zájem, netečně se schovala za soumrak, za temnoty noční i ranní.

Zvířectvo - okraso přírody, za léta dovádějící v čerstvosti své, kde jsi nyní? Jen psanci po tobě zbyli, kteří se pídí dnem i nocí, údělem určeným. A ty člověče? Dokud nespíš, rouháš se mocnostem nebeským, jako nerozumné zvíře, tehdy až nechán jsi na pospas silám temnosti, duchům zla, kňučíš, v úzkosti a v závrati své, ty duše sevřená. Komu duše voláš o pomoc? Ty jenž sama sebe prosazuješ v pýše a nadutosti, v domnění, že královnou jsi zemských sil a všeho tvorstva pod sluncem?

Snáze zajisté zvědět cesty větru, než-li cesty člověka, který snad v spánek doufá, aby klidu došel, dokud jako zloděj nepřijde ten den...

Ano, a již je tu...

Po odbyté čtvrté, hodiny v místnosti naproti, pokračují již v tom nesnesitelném tichu svým chladným tempem, jako by lidmi zatracenému přicházela hodina.

Když v tom člověk probouzí se z bezesného spánku, rozrušen, ač neví proč. Čas plynoucí jako voda, zadržen v náruč hrázi, i když ve zvyku má - nikam nespěchá. Nyní jedno přání je, aby člověk došel pokoje...

Zanechává přemítání a bojuje o spánek, nakonec postupně s přicházejícím klidem, jeho přítomnost vlastní mysli opouští, když zdálo by se, bloudí po cestách snů, rozeznává svůj domov, prochází se v něm, a vidí všechny věci na svém místě, když v tom jakýsi temný zjev před ním stanul, těžko rozeznatelný, snad po strop vysoký...

Rázem se spánek rozplývá a přichází zas to nevýslovné ticho a opět to chladné tempo tikání hodin, které sotva ukazují málo po čtvrté. Úzkost rychle na člověka přichází stejně jako pot chladivý, proč ale má ten pocit, že není sám? Vzduch jako by byl stále těžší, marně se povzbuzuje přemítáním o radostných chvil, jenž náhle přerušují, ty poklidné a přec těžké kroky, tam někde na chodbě. Nohy jemu rázem ztuhly a hlava se mu z vedra točí, ztěžka vydechuje a tlukot srdce jako ptáčeti o život tepe. Kroky se přibližují směrem ke dveřím, a vlasy jeho na hlavě povstávají…

Pronikavým zato k smrti duše vystrašeným pohledem, blízko okna na druhé straně pokoje s úzkostí zří onen zjev temný, po strom vysoký, nemá sto sil odolat té ohromné síle a tlaku, jako by se dusil…

Když v tom se ozve volání vlastního srdce, jako paprsek naděje:

„Ježíši zachraň mě!...“

Sevření těžké náhle opadá, podivný zjev ztratil na zřetelnosti, a člověk cítí už jen nevýslovnou úlevu, jako kdyby ze spáru ohně vytržen byl, mrákota jej přepadá, až nakonec usnul…

Víte, podobné události tohoto typu, by nabývaly na aspektu fantazijním, kdybych podobnou zkušenost nezažil. Jelikož o tomto fenoménu vím poměrně dost a hovořil jsem se spousty lidí, kteří zažili podobné a ještě horší zkušenosti, o kterých opravdu neradi mluví, řekl jsem si, že bych se s vámi rád zamyslel nad tímto aspektem, poněvadž, když jsem se díval do archivu serveru Svíce, žádné takové téma zde ještě nebylo.

Četl jsem různé knihy od různých lidí, mezi nimiž byli silní zastánci ateismu, kteří líčí svůj život a své zkušenosti s podobnými dech beroucími zážitky, až by člověk řekl, že si snad i vymýšlí. Když dojde k fenoménu spiritismu či okultismu, někteří lidé si z toho začnou dělat srandu, dospěl jsem však, že tato sranda u některých (zvláště u mládeže) je spíše projevem strachu, což jsem celou svou bytostí přesvědčen, že se jedná o strach zcela oprávněný.

Dále velmi podivné je, že u všech lidí různých věkových kategorií, kteří tyto zkušenosti prožili, totožně se shodují, že tyto bytosti silně a velmi reagují na jméno „Ježíš Kristus“. Když jsem hovořil s jedním „čarodějem“ – silný odpůrce křesťanů, potvrdil mi, že skutečně jméno toho tesaře, který zde chodil před 2000 lety má silnou moc a je obecně ve vyšších okultistických kruzích známo.

Někteří lidé se domnívají, že jeho jméno lze jednoduše používat při exorcismu jako „zaříkadlo“, jsou však případy, kdy na to silně doplatili, jeden z nich je např. líčen i v Bibli – (Sk 19:13-16). Co se týká samotného vyvolávání, to bych vážně opravdu nedoporučoval.

Lidé si myslí, že vše na co si mohou sáhnout, očima vidět, co experimentálně ověřit, tzv. vědecky prověřit, to je pravdivé a správné, všechno pak, co se vyjímá tomu to pojetí, automaticky označují za nesmysly nebo výplody fantazie. Vehementně přesvědčovat někoho o opaku nehodlám, ale nepochybně konstatuji, že je toto neochvějné nazírání na svět mylné.

Zajímal by mne váš pohled na toto téma?

Ale důvod proč píšu tento článek není ten, že někde někdo demonstruje, ale fakt, že jsem dosud nezaslechl žádnou informaci z rozhlasu nebo televize. Nechápu, jak je možné, že si takové akce nevšimli? Wallstreet je plný lidí, kteří na místě vydrží půl měsíce a nikdo o ničem neví? Jediný, kdo si toho všiml byli Rusové a samozřejmě Iránci, kteří jsou rádi, když něco vyšťárají na západní země. A proto se ptám: Můžeme ještě považovat naše média za objektivní, nebo schopná činnosti? Odvádí svou práci natolik dobře, aby jim člověk platil televizní (nebo rádiový) poplatek? A co si myslíte o USA? Nakolik je to ještě demokratická země a nakolik se mění v represivní policejní stát?

Díky za přečtení článku, těším se na diskusi!

Zdroje:
http://www.livestream.com/globalrevolution

http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/1069-paralelni-denik-ctenare-50-americane-vzali-utokem-wall-street.aspx

http://nwoo.org/view.php?nazevclanku=pochod-na-wall-street-aktualizace-tamniho-deni&cisloclanku=2011090092

http://celechovskyradek.blog.idnes.cz/c/210882/Anonymous-hnuti-hackeru-za-svobodu-ktere-ma-koule-prichazi.html

http://anonops.blogspot.com/

Ono to tak, mezi námi, dopadne stejně vždycky. Protože jak mi před nějakými patnácti lety tajuplně prozradila paní z banky: „Víte, z obyčejných jednotlivců peníze dostaneme nakonec pomalu vždycky, ale ty firmy...“. Takže není nic jednoduššího než když nejsou očekávané zisky prostě zvednout poplatky. Co je na tom, že platíme i za to, že bance naše peníze svěříme.

A ono se mezitím chystá podlehnout dluhové pasti pár dalších států. Nejnověji Itálie a jak jsem se dočetl, tak možná i USA. Co naplat, takový je život, chtělo by se říct. Jenže pro mě jako laika, který o těchto problémech ví jen to, co se dá dočíst v médiích a který není ekonomicky vzdělán je to těžké.

Pořád se mi dere na rozum spojení selský rozum a nemyslím, že by to neplatilo i na stát. Jak říkal v jedné ze scén známého filmu táta Homolka: „Stát, stát... co je to stát? Stát jsme my...“. Tento oslí můstek mě dovádí k tomu, že zjednodušeně řečeno, stát stejně jako rodina hospodaří s určitou sumou peněz.

Takže by z tohoto pohledu mohlo být docela jednoduché, kdyby se naši zástupci při řízení této velké rodiny řídili tím, čím se řídí doma. Mrknou kolik jim přijde na účet a podle toho se zařídí. Jsou věci co se prostě platit musí, přes to nejede vlak a s tím co zbyde, zbyde-li něco, naloží podle potřeby. Něco utratí, něco uloží na horší časy, něco vrazí do oprav, něco do vzdělání, něco do zábavy.

No a když mají málo, tak se holt uskrovní a nemůžou jet na drahou dovolenou. Mohou si i půjčit, ale jen v případě, že je to na důležitou věc a budou schopní splácet. V opačném případě je to nerozum. Buď si to neumí spočítat, což je špatné a příště by o tom rozhodovat neměli, nebo přestřelili schválně a pak je trest jediným východiskem.

Jenže stát je opravdu něco trochu jiného. Ti co se o něj starají ne vždycky mají na paměti jen to nejlepší pro ostatní. A taky se nemusí starat o důsledky svých rozhodnutí, nic jim totiž nehrozí. To se to rozhazuje když nikde nevisí obava z odpovědnosti. A přinejhorším se zvednou daně a zaplatí to jako obvykle obyčejní jednotlivci. Přesně podle slov paní z banky.

Nemyslím, že tento jev někdy vymizí. Jen by to chtělo trochu pokory a mravnosti. Ten divný pocit co jsem měl na začátku je totiž i z toho, že tohle všechno příliš připomíná styl po nás potopa. A tak zatímco doma by každý z nás udělal v první řadě kontrolu kam přesně a za co utíkají všechny peníze a následně by začal šetřit kde to jde, v případě státu jsme svědky chaotického škrtání. Jeden den tady a druhý zase jinde.

Nejsem odborník, ale na to abych viděl jak to vše působí chaoticky ani být odborník nemusím. Opravdu mám totiž zato, že kapka selského rozumu by měla mít místo i při řízení státu. Doma bych totiž rozpočtové provizorium jen těžko trpěl a o blížící krizi – pokud bych ji dopustil – bych věděl natolik dopředu, že odvrátit ji by bylo nejdůležitějším úkolem i kdyby na něj měly padnout úspory uložené v dobách blahobytu, právě za účelem „až bude hůř“.

O co je na tom stát jinak, to mi tedy povězte...

Když mi bylo takových 14 let, vyhrabal jsem doma dva svázané ročníky časopisu Mikrobáze pro nadšence do výpočetní techniky z dob zlaté éry osmibitů. Už v té době se jednalo o značně neaktuální obsah, i když ne tak docela. Mezi ostatními příspěvky na sebe upozorňoval, jako kdyby sem vůbec nepatřil, článek na pokračování autorů I. M. Havla a P. Hájka s názvem „Filozofické aspekty strojového myšlení“ plný roztodivných kresbiček a hravých motivů. Nějak zásadně mi utkvěl a od té doby jsem se k němu ještě několikrát vrátil. O tom, co mě tam tak zaujalo, ale i o mnohém jiném, bych vám teď rád napsal. Nejprve ale malý úvod.

Motto: „Nepotřebujeme filozofii přírody, stačí si ujasnit, odkud pochází kybernetika a kam směřuje.“ Martin Heidegger

Před více než padesáti lety položil Norbert Wiener základy novému ambiciózní vědeckému oboru - kybernetice - oboru, který si kladl za cíl popsat a vysvětlit procesy řízení a toku informací. Co se ví už méně je to, že byl od počátku koncipován jak pro studium strojů, ale i živých organismů a jejich společenství. Ukazovalo se, že některé procesy z obou světů lze popsat podobným způsobem.

Jedny z ústředních pojmů kybernetiky jsou „systém“ a „zpětná vazba“. Zpětná vazba označuje situaci, kdy výstup systému se vrací jako jeho vstup. Toho se s výhodou využívá např. u konstrukce domovního zvonku. Pokud se na obvod připojí elektřina, elektromagnet začne přitahovat kladívko, ovšem tím, jak se kladívko přitahne, se obvod rozpojí, elektromagnet přestane působit a kladívko se vrátí do původní polohy. Tak se to opakuje dál a dál, obvod osciluje mezi dvěma polohami a vydává známý zvuk.

Zpětná vazba je vlastně speciální případ obecného principu autoreference (odkazování k sobě samému), se kterým se lze setkat v různých i netušených souvislostech. Zvláštní místo má v logice, lingvistice, informatice nebo filozofii.

Vezměme si pro ilustraci několik vět:
„Tato věta má pět slov.“
„Tato věta skončí dřív než řekneš šve-.“
„Technicky vzato, věta bez slovesa neúplná.“
„Žiju v mysli toho, kdo mě právě čte.“
Tyto věty si jakoby žijí vlastním životem, někdy až budí úsměv. Označujeme je jako autoreferenční, jsou zvláštní tím, že vypovídají samy o sobě, přitom způsob tohoto odkazování je různý, jednou syntaktický, jindy spíše sémantický. Je možné uvažovat i důmyslnější kombinace, např. "Tata věta není autoreferenční, protože 'tata' není české slovo.„. Tady se vazba hledá hůř a ještě hůř se rozhoduje o pravdivosti věty. Dochází k jákémusi směšování úrovní, o němž bude řeč dále.

Až potud to všechno mohlo působit jako samoúčelné slovíčkaření, problémy vytanou jasněji, pokud dáme naším úvahám pevnější formální rámec.

Od dob vrcholné antiky se v logice traduje výrok Kréťana Epimenida “Všichni Kréťané jsou lháři, zlé šelmy a lenivá břicha„. Co to znamená, když někdo o sobě řekne, ze lže - lže nebo mluví pravdu? Tento paradox po staletí oslaboval víru v logiku a počátkem 20. století, v době, kdy se považoval za rozřešený, v obměněné formě znovu otřásl základy matematiky coby Russelův paradox. V převyprávěné verzi jako paradox holiče zní následovně: “Holič ze Sevilly holí právě ty ze sevillských mužů, kteří se neholí sami.„ Holí holič sám sebe? Jestli ano, tak nepatří mezi ty muže, kteří se neholí sami - spor. Jestli ne, tak naopak patří mezi ty, co se neholí sami, a tudíž by se holit měl - také spor. Tento nevinně vyhlížející paradox předznamenal pád Cantorovy intuitivní teorie množin a podnítil přechod k její axiomatizaci. Zvlášť Cantor si bral celou situaci velmi osobně, když prohlásil - “Již nikdy více radostné, důvěrné ráno...„ :-).

Důvod, proč se o těchto paradoxech zmiňuji, je kvůli specifickému způsobu, jakým se s nimi logika vypořádává, který lze v metaforické formě přenést na různé jiné autoreference. V podstatě jde o odlišení různých úrovní jazyka, tedy o rozdělení (objektového) jazyka a jeho metajazyka. Toto odlišení můžeme chápat analogicky k tomu, když si vezmeme věty “Praha je hlavni město„ a “'Praha' je vlastní jméno„ - druhá věta je pronášena z pozice metajazyka - povšimněme si uvozovek, které plní speciální funkci. Výrok tedy nemůže nic vypovídat o sobě, pokud tak činí, činí tak z pozice metajazyka. Výrok „lžu“ je potřeba chápat jako výrok „Tvrdím nepravdivý výrok prvního řádu, který je nepravdivý“, což je ovšem výrok druhého řádu.

Není mým cílem zacházet do zbytečných podrobností. Pokud se čtenář nenechal odradit, doporučuji poměrně přístupné a zároveň zasvěcené povídání Hynka Bíly uveřejněné na jeho blogu Kvantová koroptev (1)(2)(3)(4), které je velmi blízké našim tématům a pozastavuje se i u pozoruhodných Gödelových vět o neúplnosti.

Autoreference však není jen logické téma, jen tu jsou problémy možná lépe vidět. Autoreference má své místo i v mytologii - jejím symbolem se stal had Uroboros, který požírá svůj vlastní ocas - představa dostatečně bizarní. Autoři článku [1] uvádějí různé nákresy, které balancují na hranici paradoxu. Předměty, zdá se, mají speciální a výlučný vztah k sobě, který omezuje jejich schopnost působit na sebe stejně, jako mohou působit na jiné předměty. V podobných obecných úvahách se dá pokračovat - autoreference někdy působí destruktivně (zejména když je v kombinaci s negací), jindy naopak produkuje nové výsledky v nekonečném množství. Pokud vyjdeme z analogie jazyka a metajazyka, můžeme se na jednotlivé úrovně autoreference dívat buď jako na proces sebeodkazování, ve kterém určitou úlohu sehrává i čas (svinutá forma - potenciální nekonečno), nebo tak, že před sebou máme všechny úrovně najednou (rozvinutá forma - aktuální nekonečno). Možná ale není třeba pořád rozebírat něco, co může být hezké samo o sobě. Některé autoreference si jakoby žijí svým životem a tak trochu budí zdání subjektivity. Je to ovšem nanejvýš kvazisubjektivita - subjektivita pro nás.

Na tomto místě by mohl čtenář dojít docela dobře k následujícímu závěru - Co s tím vším? Dobře, autoreference se tedy vyskytuje v přirozeném jazyce, u vět, které nejsou zrovna časté. Dále dělá různé obtíže v logice, se kterými je třeba se po různu vypořádat. Třeba je ale logika jenom náš lidský způsob, jak hovoříme o věcech. Má co říct i jinak?. Tady je potřeba se trochu odhodlat k myšlenkovému skoku do neznáma. Následující střípky úvah mají daleko k obecně přijímaným pravdám. Jsem si vědom toho, že perspektiva autoreference je navíc poněkud nezvyklá.

1) Začněme něčím celkem zřejmým. Hezkým a ilustrativním příkladem autoreference jsou fraktály a jejich soběpodobnost. Navzdory tomu, že své matematické čistotě působí až odproštěné od běžné reality, lze v přírodě najít hodně příkladů, které lze jimi dobře popsat - například vetvení stromů, tvar jejich listů, zbarvení některých živočichů. To ukazuje na to, že při jejich vzniku se uplatnily generativní postupy na bázi autoreference.

2) Z jiného světa. V informatice existuje např. programovací jazyk Smalltalk, jehož jedna varianta má tu vlastnost, že běží interpretovaně sama v sobě - to znamena, ze jednotlivé příkazy jazyka provádí program - interpret, který je ovšem napsán ve stejném jazyce, a to tak, ze rozdíl mezi interpretujícím a interpretovaným do značné míry splývá. Ještě dále v tomto smyslu jde programovací jazyk Self. Tento přístup s sebou nese množství nejen teoretických výhod, teď mi jde ale o něco jiného. Na počátku jsem zmínil, že kybernetika sleduje mimo jiné i analogie k živým organismům. Zkusme nachvíli popustit uzdu představivosti - co jiného je vývoj organismu na základě genetické informace než interpretace programu systému uvnitř systému samotného? Je to jako stavět si žebřík a současně po něm šplhat, přičemž s každým krokem rostou naše možnosti.

3) Ve svém prvním článku tady na Svíci jsem psal o vědomí a jakou úlohu tu podle mě sehrává emergence. Vědomí jako sebeuvědomění v sobě principiálně zahrnuje soucasne prave odkazování k sobě samému - to je to, co subjektu dává subjektivitu. Dá se říci, že když něco vím, současně vím, že to vím, a vím, že vím, že to vím... a tak dál. Všechny tyto úrovně nejsou přítomné najednou, spíš než to, vědomí se vždy vztahuje k nějakému „referenčnímu rámci“ (nabízí se analogie k diskutované úrovni popisu) - je to jako, když se dívám na televizi a děj filmu v tu chvíli beru jako skutečnost, jindy sám sebe vnímám, že se dívám na televizi, apod.

4) Nejde však jenom o samotné sebeuvědomování, tohle sebeodkazování je přítomno už někde v základu, aspoň pokud vycházíme z Heideggerova určení autentické existence „Pobyt (dasein) je jsoucno, jemuž jde v jeho bytí o toto bytí samo.“

5) Hierarchie metajazyků trochu provokuje svou neohraničeností. Jako kdyby se formální a přirozený jazyk rozcházel. Přirozený jazyk je živý a bohatý a charakterizuje jej oproti tomu formálnímu schopnost samozřejmě přecházet mezi různými úrovněmi popisu. Každý pokus o formalizaci přirozeného jazyka se pokaždé ukázal jako jeho omezeni. Představme si, že po nekonečně mnoha krocích dospějeme do stavu, kdy jazyk bude sam sobě metajazykem (asi tak jako když nekonečno + 1 = nekonečno). Vrátí se nám problém autoreference v obměněné podobě?

Úvahy a příklady, které zde uvádím, jsou z půli moje spekulace, z půli příklady převzaté právě ze článku Havla a Hájka, který je vlastně především obsáhlým komentářem a výkladem fenomenální knihy Douglase Hofstadtera [2]. Jestliže původní kniha má přes 700 stran, komentář 40, tento článek se vejde tak na strany dvě (tímto se stal sám autoreferenční), jedná se nutně jenom o malou ochutnávku. Tento článek píšu s vědomím, že pro svou spekulativní povahu dost možná žádnou velkou diskusi nevzbudí. Téma autoreference se může zdát někdy banální, ve své obecnosti vyprázdněné, kde se jakoby není čeho se chytit, jindy na sebe upozorňuje s naléhavostí skoro na každém kroku. Určitě zůstávají zajímavé nezodpovězené otázky...

Odkazy:
[1] Ivan M. Havel, Petr Hájek: Filozofické aspekty strojového myšlení, In: SOFSEM'82, 1982, s. 171-211
[2] Douglas R. Hofstadter: Goedel, Escher, Bach - An Eternal Golden Braid, Basic Books, 1979

Scénář zcela stejný. Důchodová kalkulačka:

http://duchodovakalkulacka.mpsv.cz/www/

neobsahuje poplatky fondů, neobsahuje inflaci, která každým rokem ukusuje 3% z našich naspořených peněz. Podle mých odhadovaných výpočtů z každých naspořených 1000Kč ročně Vám fond ukousne minimálně 300Kč na různých poplatcích plus další 3% - 30 Kč na inflaci. Celkově minimálně -330Kč. Při zhodnocení, které kalkulačka uvádí, ale dle mého názoru je naprosto nereálné, například 5% tj. 50Kč pořád mi vychází, že jsem v minusu 280Kč ročně. Tj. z uložených 1000Kč mi zbyde 720Kč. Jenže ono to nekončí. Díky klesajícímu výkonu ekonomik - USA, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko pochybuji, že výnosy ročně porostou o více než 5%. Postupným pádem dolaru se přidají i velcí držitelé dluhopisů USA. Výnosy neporostou, prostě neporostou i když jsem velký optimista.

Vývoj výnosů stávajících penzijních fondů je možné vidět zde:

http://www.finance.cz/popupmoduly/tisk/

V loňském roce dle tabulek byl nejvyšší výnos 3,1%.

Závěr ve stávajícím trendu nám naspořená tisíci koruna vydží na účtě fondu 3 roky. Respektive 3 roky moje tisicikoruna bude držet fond při životě. Jak dlouho chcete spořit? 20 let? Na důchod? Hahaha.

Pravda je daleko prostší. Stát se chce zbavit odpovědnosti platit důchody. Chce udržet minimální sociální stát. Platíme nejvíc daní v historii Česka. Ani ve středověku se tolik daní neplatilo. Dokonce se daň počítala dle počtu ohňů v domácnostech, nikoliv dle počtu osob jako dnes. Ve Francii ve středověku se dokonce daň platila pouze tehdy, když byla válka pro udržení vojska. Dnes díky důrazu na individualismus platí všichni a dluh státu stále roste.

Přesně v duchu ekonomiky. Maximální výnos minimální náklady. Plaťte, plaťte milí poddaní jako to bylo v jedné pohádce.

Pohádkou to začalo pohádkou to končí.
Napsal jsem na ministerstvo práce a sociálních věcí tento dopis:

Dobrý den,
měl bych dotaz. Proč důchodová kalkulačka neobsahuje poplatky fondům, které často několikanásobně převyšují výnos fondu.
Další dotaz, z čeho vychází odhadované procentní zhodnocení fondů. Průměrně inteligentní člověk ví, že zhodnocení, které uvádíte, není pravdivé. Při průměrné inflaci 3% a poplatcích fondů, nikdy nemůže vycházet zhodnocení vkladů kladné.
Dále by mě zajímalo, zda si o lidech myslíte, že jsou to úplní debilové.

Zde uvádím nesmyslné zhodnocení uváděné na Vašich stránkách

* 2-3 % Fond Státních dluhopisů
* 3-4 % Fond Konzervativní
* 4-7 % Fond Vyvážený
* 5-7 % Fond Dynamický

Děkuji za odpověď

Odpoveď našich zákonodárců zveřejním na tomto webu v diskuzi.

Nechci nikomu radit, ale připravovaná penzijní reforma je největší krádež na lidech v historii Česka. Kdo mi nevěří, ať se podívá na zkušenosti se stejnou reformou v cizině - například v USA. Doporučuji knihu od Robert Kiyosakiho „Konspirace mocných a bohatých“.