Najednou jsou všechna negativa zapomenuta, na povrch se vyplaví potlačované nostalginy (hormony nostlgie) a snad je tu i ta věčná touha, aby si těch unavených a v páře prádelny i vůní kuchyně pomalu vadnoucích žen alespoň jednou do roka někdo všimnul. Inu proti ženám nic nemám, proti svátkování také ne a proti galantnímu vzdání holdu za to, že to tu s námi ještě pořád vydrží taky ne. Pokud mě nikdo nebude vnucovat svátek Valentýna, když už jsem si dávno zvyknul na Máchův první Máj, i když mi místo toho valnou většinu života vnucovali průvody s poviným jásotem, pokud mi nebudou zakazovat svátek matek a nebudou vnucovat za vzor namísto sovětské traktoristky americkou manažerku, pak nemám nic proti International Women's Day.

Myslím však, že žena ocení pugét v kteroukoli roční dobu, nejen v předjaří, kdy se daří jen těm skleníkovým a že umyté nádobí, vyluxovaný obývák, umytá okna a přinesený karton krabicového mléka ji pomůže zorientovat se mém postoji k ní lépe než když se o ní pěkně vyjádřím ve svém projevu na aktivu o druhé směně zaměstnaných žen, uspořádaném v rámci oslav MDŽ.

Češi jsou národem dovolenkářů. Cestovatelské nadšení tuzemců lze srovnávat snad jen s Němci. Například občané sousedního a nám blízkého Slovenska jsou na tom nesrovnatelně hůře, pokud jde o možnosti dovolené ze strany zaměstnavatele, i vlastní ochoty cestovat. Kam, jak, s kým, za kolik a mnoho dalších dilemat musí případný rekreant chtě nechtě (vy)řešit. V případě dovolených platí více než kde jinde heslo poručíka Hospodina z filmu Tankový prapor - dle vkusu každého soudruha.

Osobně jsem velkým stoupencem názoru, aby na dovolenou jel pokud možno každý (z partnerů) sám. Předně je to skvělá příležitost, kdy si od sebe mohou dva lidé odpočinout, neboť se zpravidla vidí po celý rok. Za druhé má každý z partnerů o své ideální dovolené většinou zcela odlišnou představu a je zde tedy možnost vyhnout se konfliktu. Na druhou stranu také fandím neotřelé myšlence, aby dva lidé, kteří jsou spolu krátce, naopak strávili dovolenou společně, jakožto zatěžkávací zkoušku svého vztahu, která odhalí skutečnou ochotu k partnerským kompromisům a celkové schopnosti soužití.

Nikdy jsem nepochopil logiku masového letního transferu našinců směrem ke Středozemnímu moři. Jezdit v horku do ještě většího horka? Tomu nerozumím a nikdy neporozumím. Z čistě praktického hlediska takové počínání stoprocentně schvaluji, neboť čím více českých občanů v létě vypadne na jih, tím méně jich pak budu potkávat na svých oblíbených tuzemských túrách. Ve stejném duchu dávám palec nahoru aktivním turistům, kteří do zahraničí cestují s nákladným outdoorovým vybavením a nejčastěji směřují k našim (bývalým) mladším bratrům.

Je evidentní, že postupem let a zvyšováním životní úrovně se i dovolenkářské zvyky českých občanů začínají více měnit a dávno neplatí, že 90% Čechů zamíří v zahraničí do Chorvatska, Bibione, či Costa Brava. Nicméně tento model stále ještě převažuje, či spíše dožívá. Také dochází k určité polarizaci, která je způsobena tím, že všichni už všude byli a tudíž není tak snadné ohromit starou Blažkovou odvedle. Zbývají tedy dvě možnosti; „objevit“ tuzemsko a zdůrazňovat krásy naší vlasti, s hlasitým poukazem na to, co všechno bychom mohli, kdybychom chtěli, ale my nechceme, nebo se naopak skutečně účastnit luxusních pobytů v exotických zemích.

A co na to všechno říká typický pražský lenochod? Vidím to, stejně jako několik posledních let, na chatu v Posázaví. U moře jsem byl jednou, bylo to velice fajn, ale neuchvátilo mě to natolik, abych cítil potřebu anabázi zopakovat. Moje představa ideální dovolené nejsou palmy, pláže, vilné mulatky a Blue Curaçao s deštníčkem. Vidím chatu s terasou, okraj jehličnatého lesa a řeku, po níž se na loďkách prohánějí nesrovnatelně přitažlivější dívky, než jsou obézní Němky a Holanďanky na chorvatských a italských plážích. K obědu smažák - čert vem o dovolené zdravou stravu - pivko, po večeři Portugal. Navíc jsem tam z Prahy za půl hodiny, bez jakéhokoliv papírování v podobě letenek, pojistek či nedejbože víz. Znovu však odkazuji všechny čtenáře na upozornění soudruha Hospodina.

Úvodem mi dovolte vysvětlit několik pojmů. Odbory jsou organizace zaměstnanců, které je kolektivně zastupují v jednání se zaměstnavateli a brání jejich práva v případě, že by chtěl na nich jejich chlebodárce páchat nějaká příkoří. Krajním donucovacím prostředkem je stávka. Režijní jízdenky jsou mimořádně výhodné jízdenky pro zaměstnance, které jim poskytuje ten který dopravní podnik jako zaměstnanecký benefit. Zaměstnanci za tento benefit platí jen zlomek jeho skutečné ceny a v současnosti ho mohou využívat i jejich rodiny. Tisíce lidí se tak vozí téměř zadarmo. Mezi další zaměstnanecké benefity patří především stravenky, dotované ubytování atp.

Dle mého názoru je v nejlepším zájmu zaměstnavatele lákat nové zaměstnance pomocí těchto benefitů. Spousta firem to tak dělá - poskytuje svým lidem auta, mobily, počítače. Zamysleme se ale nad tím proč to dělá. No jednoduše proto, že na to má. Firma z vlastních zdrojů přispěje zaměstnanci na ten či onen benefit, zaměstnanec je spokojen a bude u firmy pracovat dál.

České dráhy mají skvělou pozici - mohou poskytnout vlastní službu levněji. Jenomže jízda vlaku asi nebude levnější, když jím pojedou zaměstnanci ČD. Pokud na to ČD mají, nechť dotují režijky z vlastních zisků. To je problém ČD, že na to nemají. Ať tedy poskytují službu (téměř) zdarma jen tehdy, až na to budou mít.

A tak by to mělo být i s dalšími benefity - nemáš na to, tak to svým lidem nedávej. Slevy na daních na zaměstnanecké výhody, to je paradox sám o sobě. Zaměstnavatel chce po státu, aby mu přispěl na bonusy pro svoje zaměstnance. Přečtěte si to nahlas - slyšíte, jak to zní komicky? To je jako kdybych chtěl dát instalatérovi ke sjednané odměně navíc basu piv a došel si na finančák s tím, že chci slevu na dani. Nemluvě o tom, že se stravenkami je to ještě horší - tam peníze tečou přes prostředníka, francouzské gastronomické firmy, které na nich pořádně vydělávají. Nu, Francie, země odborů.

Takže dopravácké odbory netlačí svého zaměstnavatele k lepším podmínkám nebo se nebrání „vykořisťování“ - oni jen sprostě vydírají stát, aby jim dal něco, co sice měli, ale neměli na to právo.

Pravděpodobně cítíte, že vaše „já“ sídlí někde za očima a odtamtud vyhlíží do světa. Taková totiž je nejčastěji uváděná představa, ačkoli jiní lidé hovoří o temeni hlavy, srdci, nebo dokonce krku, přičemž imaginární umístění „já“ se liší mezi kulturami. Představa o umístění vašeho „já“ se navíc může měnit podle toho, co zrovna děláte, a dokonce ji můžete manipulovat vůlí. Slepci tvrdí, že své já cítí v konečcích prstů při čtení Braillova písma a na konci bílé hole při chůzi. Řidiči někdy vnímají okraje svého vozu jako součást své osoby a mohou zamrkat úlekem, když se k jejich autu něco nebezpečně přiblíží. Kde bychom naše já tedy měli hledat? Prvé místo, které nás napadne, je mozek. Pokud vás napadne tělo, zkuste si jednoduchý myšlenkový experiment: představte si, že je lékařsky možné vyjmout z těla mozek a vložit ho do jiného, aniž by tělo nebo mozek došlo nějaké újmy. A představte si, že právě vy budete součástí takového experimentu. S nějakým člověkem si prohodíte mozky. Až se po operaci probudíte, kde bude vaše já? Asi tam, kde se právě nachází váš mozek, nezávisle na těle, že? Ale my půjdeme ještě dál. Představte si, že by vám mozek vyoperovali z hlavy, napojili ho na přístroje a uložili do mísy v nějaké laboratoři. Vaše tělo by mohlo přitom i nadále fungovat a s mozkem by udržovalo spojení nikoli přes nervy, ale přes rádiové signály. Kde by se nyní nacházelo vaše „já“? Asi byste si nepředstavovali, že leží někde v míse napojený na přístroje. Pravděpodobně byste si představovali, že máte své já pořád kdesi za očnicemi, i když by vaše lebka ve skutečnosti byla prázdná... Tohle jsem si nevymyslel, o takovém experimentu mluví evoluční biolog, kognitivní vědec a filosof Daniel Dennett. Co z toho ale vyplývá? Třeba to, že máte jen „představu“ o tom, že vaše já se nachází uvnitř vaší hlavy. Celý život žijete s „představou“, žá vaše představa o vás samých jste vy. Zkusme se na to podívat trochu podrobněji.
Pouze při ohromném zvětšení a s využitím metod moderní neurovědy lze pozorovat, že mozek sestává asi ze stovky miliard neuronů čili nervových buněk. Jsou mezi sebou neuvěřitelně složitě propojeny a díky tomuto propojení mohou skladovat a zpracovávat obrovské množství informací. Nikde však není žádné ústředí, do něhož by směřovaly všechny signály a z něhož by vycházely všechny instrukce. Výzkumy v oblasti neurofyziologie prokázaly, že než vykonáme nějaký úkon, rozhodneme se pro něj asi 200 milisekund před úkonem. Ale už 350 milisekund před samotným rozhodnutím se mozek na vykonání tohoto úkonu připravuje. Jako by už předem věděl, jak se rozhodneme. Z toho nutně vyplývá zvláštní závěr, že naše vědomé vnímání světa zaostává za událostmi. Neuvědomujeme si to jen díky mechanismu, který se označuje jako „subjektivní antedatování“. Sami sobě vyprávíme příběh o světě, ve kterém časový sled věcí uvádíme na pravou míru. Slavný psycholog Harry Stack Sullivan sledoval podstatu vytváření sebepojetí na jeho úplném začátku – u kojenců. Malé děti se učí řídit svůj způsob fungování ve světě metodou odměňování za to, že jsou hodné a trestání za to, že jsou zlobivé. Stejně jako při hře “přihořívá, hoří“ se postupně učí jednat tak, aby se blížily projevům laskavosti a vyhýbaly se projevům nelibosti svého pečovatele (nejčastěji matky). Historie chvály a kritiky spěje k představě, kterou o sobě dítě má. Klíčem k identitě jsou tři druhy představ. Dobré já, špatné já a ne-já. Souhrně to Sullivan nazývá Self-systém. Funkce self-systému podle Sullivana tkví v tom, že pokud nelze změnit něco v prostředí, měníme sami sebe, čímž se chráníme od nechtěných pocitů úzkosti a stresu. Jestliže se s těžištěm úzkosti v okolním prostředí hnout nedá, pak je ponechán prostor pro změnu pouze v tom, jak člověk prostředí vnímá. A naše já je perfektním nástrojem, jak vnímání světa pokřivit podle potřeby. Mnohá naše trápení si vytváříme sami okolo mylné poředstavy, že máme jakési permanentní ego, které si zoufale přeje být milováno a obdivováno, stojí o úspěch, chce mít vždy pravdu a touží být šťastné. Vytváříme si iluzorní představy o nás samých, a ty jsou potom zdrojem našeho utrpení. Britský psycholog Guy Claxton napsal, že „vědomí je mechanismus, kterým si vytváříme pochybné báchorky na obranu zbytečného a nejistého vnímání sebe sama“. Chybujeme, jestliže naše já pokládáme za cosi samostatného, neměnného a autonomního.
Dennett v souhlasu s kognitivními vědci tvrdí, že si mozek neustále „skicuje“ vše, co se okolo nás děje, zatímco jeho paralelními informačními kanály prochází nespočet informací, které se dále zpracovávají. Jedna z těchto skic se stává verbalizovaným příběhem, který vyprávíme sami sobě. Jeho součástí je i představa o existenci autora tohoto příběhu neboli uživatele celého mozkového soustrojí. Dennett tento stav označuje jako „laskavý uživatelský klam“. Pouhá iluze. A iluze nelze lokalizovat – tedy, odpověď na otázku v záhlaví článku je: já ve skutečnosti neexistuje, proto nemůžeme ani určit kde se nachází. Nepřipomíná vám to všechno něco? Nemluví o tom východní filosofie už tisíce let? Několik skromných příkladů:
Buddha: „Činy jsou skutečné a skutečné jsou i jejich následky, ale osoba, která je činí, skutečná není“.
Adžnán Čá: „Není možné, aby všichni jednali tak, jak si vy přejete, nebo aby byli stejní jako vy. Takové přání vám přinese pouze utrpení. Je to obvyklá chyba kterou meditující činí, avšak sledování druhých skutečně nevede k rozvoji moudrosti. Jednoduše zkoumejte sami sebe. Touto cestou dojdete k porozumění.“
Šrí Dattatréja: „Vesmír, který je složen z pěti elementů, je ve skutečnosti jen klamným přeludem iluzorního já. Komu se mám potom klanět, když tu není nic jiného než To, co jsem a co je stále prosté všech poskvrn.“
Aštávakra Gíta: „Jsi jediný pozorovatel, a jako takový jsi skutečně navždy svobodný. Tvým jediným omezením je, že na druhé nahlížíš jako pozorovatel. Byl jsi uštknut černým smrtícím hadem egoismu, a proto se považuješ za konatele. Přijmi nektar víry, že nejsi konatel, a buď šťasten.“
Šrí Randžit Maharadž: Když dáváte něčemu nějaké vyjádření, tak to znamená, že je něco zakoušeno. Je to jen zkušenost vašeho já. Nechte svět tak jak je, neničte ho, ale pochopte, že není. Dělejte vše, co máte dělat, ale buďte od toho odděleni pochopením, protože vše, co cítíte, vnímáte a čeho dosahujete je iluze. Neexistuje to a vše mysl to musí přijmout.

Dennett i Claxton josu přesvědčeni, že naše já je ve skutečnosti pouze báchorkou o nás samých. Aktivně jednající niterné já je pouhý přelud. Soustředěný pohled do nitra vašich vlastních prožitků nám nevyjeví pevně strukturovaný svět pozorovatelný soustředěným „já“, ale stálý proud neustále se měnících vjemů, v nichž nelze oddělit pozorovatele od pozorovaného. Budeme-li se plně soustředit na přítomný okamžik, čímž ztastavíme spekulace o minulosti a budoucnosti neexistujícího „já“, zbyde jen lidská bytost z těla, mozku a zkušeností, jež jedná v souladu s prostředím, v němž žije. Kdo se potom trápí, kdo chce nebo nechce to či ono?
Jaký je váš názor na existenci či neexistenci já a popřípadě jeho lokalizaci? Jakou jste měli nebo máte představu o tom, kdo jste a kde jste?

Podle nějakého obskurního zdroje představuje práce s lidmi přibližně 75% všech profesí a tento podíl neustále narůstá. Díky svému povolání si spokojeně medím ve zbývající čtvrtině a jsem ochoten udělat vše proto, aby tomu tak zůstalo nejlépe až do zasloužené penze. Mezi léty 1999-2003 jsem pracoval s lidmi a tyto čtyři roky považuji za nejstrašnější období své kariéry***. Při první příležitosti jsem se nechal přeložit - bez ohledu na razantní snížení platu - a snažil se co nejrychleji zapomenout. Tato zkušenost mně ovšem přinesla jedno zásadní pozitivum; občas si před známými dělám legraci, že ve svém věku stále nevím, co bych chtěl v životě dělat. Zato vím naprosto bezpečně, co bych nikdy dělat nechtěl a to jakoukoliv „práci s lidmi“.

Mnoho zaměstnanců, kteří nemají na výběr a musí s lidmi pracovat, často ostatním i sobě nalhává, že s lidmi pracují rádi a nedokázali by si představit něco jiného. Lžou ze tří důvodů: Jednak nechtějí dát před jinými najevo, že jsou v pasti. Druhak by neradi vyvolali nespokojenost svého zaměstnavatele a v krajním případě riskovali postih. Za třetí je zde všeobecný společenský diktát, který v případě zaměstnaneckých poměrů zdůrazňuje nutnost široké komunikace a její neustálé vylepšování. Určitě existuje velká skupina občanů, které jejich práce s lidmi skutečně baví a případnou samotu na pracovišti by nesli velmi těžce. Ale řekl bych, že člověk s alespoň průměrným intelektem dokáže hravě rozeznat, kdy zaměstnanec chválí své povolání upřímně a kdy si naopak „plácá přes pysky“.

Za extrémní příklad práce s lidmi považuji úděl části zdravotnického personálu, který není ušetřen naprosto ničeho a kromě komunikace s pacienty se také musí důkladně zabývat jejich tělesnou stránkou, či spíše schránkou. Sedět u pokladny v supermarketu, vydělávat pár korun a celý den se hádat s věčně nespokojenými zákazníky jistě na zdraví a manželském soužití nepřidá. Zrovna tak učit bandu zpovykaných fracků a muset poslouchat jejich fekální výrazivo taktéž nepřispívá k pohodové náladě u rodinného krbu. Oproti úklidu tělesných výměšků pacientů, sledování jejich utrpení a často i skonu, je to však procházka růžovým sadem. A právě tady bych našel ještě jeden pozitivní následek své vlastní zkušenosti s lidským všiváctvím; nechci po prodavačkách nic víc, než aby mně v pořádku vrátily peníze, v nemocnici mně pak úplně postačí, abych ji opustil zdráv. Rozhodně nehodlám svou přítomností dotyčné pracovníky zatěžovat více, než je nezbytně nutné.

*** Detaily nebudou.

Dobrý den,
chtěl bych podat stížnost na monopolní chování velkých společností.
V televizi, v novinách, na internetu společnost ČEPS http://www.ceps.cz/ začala šířit poplašnou zprávu o tom, že stavbou dalších fotovoltaických elektráren hrozí kolaps distribuční síti.
(To jsou dráty mezi elektrárnou a rozvodnami pro rozvod energie velmi vysokého napětí 400 000V). Dokonce vyhrožují tím, že může nastat BLACK OUT,
což je termín, který používají v Americe pro totální výpadek celé sítě, který se tam již jednou stal, ovšem nikoliv v souvislosti s fotovoltaickými elektrárnami.

Zároveň - společnost ČEZ staví největší fotovoltaickou elektrárnu v České republice u obce Ševětín o velikosti 30MW a pravděpodobně plánuje další.

(o tom se však nemluví)

Je evidentní, že čeps správce sítě VVN, protěžuje čez a likviduje malé a střední podnikatele záměrně.
Navíc šíří poplašnou zprávu:

Šíření poplašné zprávy podle § 199 trestního zákona je trestný čin, jehož se dopustí pachatel, který úmyslně způsobí „nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá“.

Společnost čeps se opírá o již schválená připojení do distribuční soustavy, že KDYBY se realizovaly všechny menší elektrárny, tak by síť mohla havarovat.
Není to pravda.

Stavíme malé elektrárny - 5-10kW na rodinné domy, přes zimu malé elektrárny nevyrábí skoro nic, na jaře a podzim něco málo a v létě se teprve elektrárna dostává na větší výkon, nicméně domácnosti většinu elektřiny sami spotřebují a nebo energii spotřebují domky v nejbližším okolí.

Do hladiny velmi vysokého napětí (400kV) - které čeps spravuje, se výkon takové elektrárny ani nedostane.
Přesto - všechny firmy - včetně těch malých jako jsme my, vážně takové jednání poškozuje.

Jenom za včerejší den mi volali dva zákazníci a chtěli odstoupit od smlouvy.
Plus vytváření negativního klimatu - který de facto odrazuje další zákazníky a přestají mít o fotovoltaiku zájem.
Tady je způsobená škoda nevyčíslitelná a nejen moje, ale i dalších firem zabývajících se fotovoltaikou.

Lidé mají strach, že svojí malou elektrárnou způsobí kolaps distribuční sítě - ale tyto elektrárny MAJÍ na základě připojovacích podmínek ČEZ nastaveny ochrany, že v případě, že by došlo k poklesu nebo nárůstu frekvence či napětí dojde k jejich automatickému odpojení od sítě a síť se pak stabilizuje.
Jinými slovy, elektrárna, která nemá ochrany, které zajišťují bezpečnost distribuční sítě - ani NESMÍ být připojena do distribuční soustavy.

Proto je to celé podvod a ČEPS spolu se společností ČEZ - vymýšlí, jak to udělat, aby zisk z dotací na stavbu FVE mohl zůstat doma, právě u této monopolní společnosti ČEZ.

Protože vlastníkem ČEZ je z větší části stát a o peníze jde až na prvním místě.

Takové jednání se mi nelíbí a nechci to tak nechat.

Jen pro informaci Temelín má 2000MW to je 14% celkové vyrobené energie v Česku.
Celkový instalovaný výkon v ČR je pak 14 285 MW
a fotovoltaika zabírá nyní 4,2% (600MW)
4% neznamenají v distribuční síti vůbec nic

Závěr:
Naše jedna postavená elektrárna o výkonu 10kW, jejiž výkon domácnost stejně spotřebuje, takže nemůže poškodit distribuční soustavu, zabere 0,00007% z celkového instalovaného výkonu v ČR. Přesto mi takové prohlášení vážně poškodí firmu.

Nyní uvedu některé strany u nichž je právo na vyváženost porušováno: Irán, Palestinci, Hamas, Taliban, Srbsko, Rusko, Kuba,
Severní Korea, Bělorusko, Čína. Tyto případy se týkají takovýchto státních záležitostí: bojové nasazení naší armády na cizím území, dodávky zbraní (a to i zdarma), poskytnutí našeho území k útoku na jinou zemi, poskytování politické podpory zemi, jež je ve sporu s jinou stranou z důvodů vyhnání celého národa (Palestinců). Tímto chci říci, že se nejedná o náhodné opomenutí u nevýznamných případů, ale o ovlivňování veřejného mínění v záležitostech prvořadého významu.

Rozšiřování VM

Ceny programů do televize a rádia není pro občana lehké zjistit a VM o takovýchto „detailech“ příliš neinformují, ale v tržním prostředí se nechá předpokládat, že kvalitnější jsou také dražší. Jestliže tedy došlo k rozšíření TV z 2 na 4 programy a počet veřejnoprávních rozhlasových programů běžný občan ani nezná, znamená to, že VM musí vysílat programy levnější. Jinými slovy, do záplavy průměrných a podprůměrných komerčních stanic přibudou další průměrné a podprůměrné stanice VM, což pro občana který toto musí financovat není velký přínos. Přínos to ale je pro zaměstnance VM, protože vznikají další atraktivní a vlivná pracovní místa.

Dovolím si vyslovit svůj názor,že pokud by např. veřejnoprávní televize omezila vysílání na 1 nebo 2 programy a zbývající programy pronajala komerčním televizím, vytvořily by se podmínky pro zkvalitnění vysílání. V hlavním zpravodajství ČT1 by např. mohly být omezeny obsáhlé zprávy typu „co je nového na naších silnicích a rozhovory se sportovci na téma zda chtějí v tom kterém klání uspět“. Místo toho by mohlo být např. nakoupeno obrazové zpravodajství z aktuálních událostí ve vědě a technice: starty raket, vesmírná stanice, záběry sond atd. (předpokládám, že jsou drahé). U zábavných pořadů by např. mohly být omezeny pořady druhu: jak tančí ti co jsou amatéři, zpívající imitátoři nebo začínající zpěváci a mohli by se vytvořit nebo koupit programy se špičkovými umělci z celého světa a všech žánrů. SMS soutěže (nebo loterie?) s otázkami (je vidět slunce na obloze ve dne nebo v noci?) by mohly být nahrazeny SMS anketami druhu „máme k disposici tuto sumu peněz, jednotlivé programy stojí tolik peněz, které programy by jste si diváci přáli?“. Oceňování vlastní tvorby různými cenami typu (sami jsme se ocenili) by mělo být nahrazeno hodnocením dle prodejnosti nebo sledovanosti v zahraničí a tuzemsku.

Myslím si že nevyváženost zpravodajství a rozšiřování VM spolu souvisí. Pokud by v zájmu vyváženosti byl dán prostor v hlavním zpravodajství ČT např. Íránské straně (a ta by obhajovala svůj atomový program pravděpodobně argumenty „proč byste nám zakazovali něco, co sami už dávno máte a deklarujete při tom rovnost mezi národy“ a nebo ve sporu s Izraelem by mohli tvrdit „když nepovažujete vyhnání celého národa za rasismus, tak jste rasisti sami“), pak by se ozvali pravděpodobně vlivné hlasy a upozornili na tak citlivé místo, jako jsou pracovní místa ve VM. Možná by upozornili na to, že není ve veřejném zájmu aby každá babička povinně přispívala na provoz ČT SPORT a že se jedná o stejně nekalou soutěž jako když stát dotuje železárny. Domnívám se že v současné době existuje jaká si nepsaná dohoda „pokud budou ovlivňovat VM veřejné mínění určitým způsobem budou mít VM volnou ruku s nakládáním se svým rozpočtem“.

Závěrem bych chtěl dodat, sdělovací prostředky a VM především mají pro fungování demokratického státu klíčový význam. Stát se chová v tržním prostředí podobně jako firma a potřebuje k tomu aby mohl úspěšně hospodařit pravdivé informace a to i informace, které jsou tvrdé a nepříjemné. Pokud ale stát připustí aby jeho zaměstnanci informovali majitele státu (občany) účelově polovičatými informacemi, musí občan počítat s tím že hospodaření tohoto státu se bude v lepším případě vyvíjet v neprospěch většiny jeho obyvatel, v horším případě skončí bankrotem.

Např.:
- Vzdálenost mezi kultovními místy Delfy a Epidauros odpovídá větší části zlatého řezu celkové vzdálenosti z Epidauru k ostrovu Delos. Totiž 62 procentům.
- Vzdálenost mezi Olympií a Chalkidou odpovídá větší čás¬ti zlatého řezu celkové vzdálenosti z Olympie k ostrovu Delos. Totiž 62 procentům.
- Vzdálenost mezi Delfami a Thébami odpovídá větší části zlatého řezu celkové vzdálenosti mezi Delfami a Akropo¬lí. Totiž 62 procentům.
- Vzdálenost mezi Thébami a Olympií odpovídá větší části zlatého řezu celkové vzdálenosti z Olympie do Chalkidy. Totiž 62 procentům.
- Vzdálenost mezi Epidaurem a Spartou odpovídá větší čás¬ti zlatého řezu celkové vzdálenosti z Epidauru do Olym¬pie. Totiž 62 procentům.
- Vzdálenost mezi ostrovem Delos a městem Eleusis odpovídá větší části zlatého řezu celkové vzdálenosti z ostrova Delos do Delf. Totiž 62 procentům.
- Vzdálenost mezi Knossem a ostrovem Delos odpovídá větší části zlatého řezu celkové vzdálenosti z Knossu do Chalkidy. Totiž 62 procentům.
- Vzdálenost mezi Delfami a Dodoni odpovídá větší části zlatého řezu celkové vzdálenosti mezi Delfami a Akropolí. Totiž 62 procentům.
- Vzdálenost mezi Spartou a Olympií odpovídá větší části zlatého řezu celkové vzdálenosti ze Sparty do Akropole. Totiž 62 procentům.

Nebo:
Vzdálenost z Delf do Aphey se rovná vzdálenosti z Aphey do Sparty. Vzdálenost Delfy-Sparta se rovná vzdálenosti Dodoni-Sparta a Dodoni-Akropolis. Stejné vzdálenosti vykazuje i trasa Delfy-Mykény a Mykény-Athény nebo Delfy-Gortys (megalitická ruina na Krétě) a Delfy-Milét v Malé Asii. Všechno dohromady znamená: Delfy jsou v geodeticko-geometrických vztazích s Olympií, Dodoni, Eleuzínou, Epidaurem, Apheou, Akropolí, Spartou, Mykénami, Thébami, Chalkidou, Nemeou, Kinyrou, Gortýnou a Milétem.

To je jen malý zlomek informací v knize uvedených. Vyplývají z toho dvě zásadní věci: Delfy hrají úlohu jakéhosi „centrálního letiště“ a zvláštní úlohu zde hraje zlatý řez. Shod je příliš mnoho, než aby mohlo jít o náhodu.

V poslední době jsem sledoval jistou přednášku Zecharii Sitchina (jméno záhadologům též známé), které razí teorii dvanácté planety (Nibiru).
Tvrdí, že sumerská města byla seskupena do jakýchsi koridorů (mapa zde), které usnadňovaly přistávání lodí mimozemšťanů, bohů (Annunnaki). To mi nezní příliš pravděpodobně, ale ze zájmu jsem se na to podíval v Google Earth. Nic takového, co popisuje Sitchin, jsem nenašel, ta mapa byla poněkud nepřesná.

Našel jsem ale velmi mnoho shod - a to pouze s Google Earth.
Například:

Larsa - Lagaš - Bad-tibira - rovnostranný trojúhelník
Bad-tibira - Isin - Larsa – pravoúhlý trojúhelník, zlatý řez
Larsa - Eridu - Lagaš - pravoúhlý trojúhelník, odvěsny stejně dlouhé

Takových shod bylo hodně, ale další už jsem zapomněl.

Do šablony mi zapadlo i starověké město Mari, které leží poněkud dál od sumeru, ale bylo považováno za sumerské. Naopak Babylon nesedí - a skutečně to nebylo staré sumerské město, byl založen až později.

Zajímal by mě váš názor na tuhle problematiku a případně nějaké další informace.