Když se zaposloucháte do nějaké vážné hudby, můžete přesně určit co kterou částí chtěl autor vyjádřit, i když se jedná jen o sled tónů.
Nedávno jsem četl článek o Beethovenově páté symfonii, první věta podle některých lidí má vyjadřovat souboj - a když jsem si ji znova poslechl, opravdu to tam bylo.

Beethovenova devátá symfonie je také jedinečný kousek, byla to Beethovenova poslední dokončená symfonie a také je to na ní znát, jakoby to bylo jeho rozloučení, zejména poslední část, Óda na radost.

Ve Vivaldiho houslových koncertech Čtvero ročních dob zase úplně cítíte jarní zpěv ptactva, letní vánek, podzimní žně i zimní chlad.

A proto poslouchám vážnou hudbu, kvůli těm náladám a pocitům, které se v ní skrývají.

Existuje zde jakési mlhavé obecné povědomí, že skupina Mašínů páchala záškodnickou činnost vůči komunistickému režimu a poté uprchla do Západního Berlína, přičemž bylo v průběhu tří let zabito celkem šest lidí. Z toho dva příslušníci SNB, český pokladník a tři němečtí lidoví policisté.

Mašínové zabíjeli údajně proto, aby se dostali ke zbraním a finančním prostředkům, z nichž by poté financovali svou záškodnickou činnost. Pak je ovšem otázkou, proč za necelý uloupený milion tehdejších korun zakoupili drahé motocykly, módní oblečení a vybavení domu jednoho z nich (V. Švédy). Mašínové tvrdí, že motorky sloužily k přemísťování při akcích a Švéda byl komunisty okraden o veškerý majetek, tudíž krádeží svou ztrátu kompenzoval.

Česká společnost však posuzuje zejména ztráty na lidských životech a především okolnosti, za nichž k nim došlo. Všechny tři české oběti byly chladnokrevně popraveny. Příslušník SNB Oldřich Kašík, strážmistr Jaroslav Honzátko i pokladník Josef Rošický byli zavražděni v době, kdy již byli zpacifikováni a důvodem jejich popravy byla obava z možného svědectví. Velitel hasičů z Mořic Jan Lecián, který Mašíny přistihl nedaleko stohu, byl postřelen do oka, nicméně přežil. Východoněmečtí lidoví policisté byli naproti tomu zastřeleni ve skutečném boji, ačkoliv ostravský dokumentarista Miroslav Kačor tvrdí, že jeden z nich byl zasažen Ctiradem Mašínem z pouhého rozmaru, jen aby tento prokázal své střelecké umění. Oba Mašínové s Paumerem se poté dostali do Západního Berlína, zatímco Janata a Švéda byli zatčeni, předáni československým orgánům a později popraveni.

Osobní resumé: Mašínové jsou vrazi. Nikoliv z toho důvodu, že usmrtili několik lidí, nýbrž právě kvůli způsobu provedení. Pokud by jejich příběh začal až v momentě, kdy překročili hranice s NDR, zajisté bychom je mohli považovat za statečné odbojáře, kteří se postavili totalitnímu režimu se zbraní v ruce. Ale působení Mašínů v Československu spíše připomíná řádění kriminálních živlů, kterým začalo příliš téct do bot a proto tito živlové neměli na vybranou. Oba Mašínové v současnosti nepochybně velmi dobře vědí, proč odmítají jakoukoliv návštěvu své bývalé vlasti.

Velmi (tragi)komická je v celém případu role Milana Paumera. Pro jeho účast existuje v obecné češtině velmi trefný termín přicmrndávač. V rozhovorech s novináři prezentoval žižkovský slovník a duševní rozhledy dlouholetého absolventa valdické trojky, přičemž jeho nejoblíbenějším výrazem je slovo zabít. Nezasvěcený divák by téměř došel závěru, že je Milan Paumer tichým společníkem v proslulé firmě Executive Outcomes, která se zabývala náborem žoldáků. Paumer přitom nikoho nezabil, ve skupině Mašínů působil coby druhořadá podržtaška.

O počinu bývalého předsedy SSM v Závodě automechanizace, nomenklaturního kádru KSČ a vsetínského rodáka M. T., nechť si každý udělá obrázek sám.

Pokaždé když tvořím nebo dělám cokoliv kreativního, ať už je to psaní básní nebo malování (a vůbec nemusíte umět malovat) nebo cokoliv jiného, přichází energie, která mě posiluje a občerstvuje. Tehdy nemusím třeba i týden nic jíst a přesto necítím hlad. Jsem tak ponořený do tvůrčí činnosti, že vše ostatní se zdá být bezvýznamné. Umění a tvůrčí činnost vnáší do mého života klid a ticho, rovněž pak velikou radost a pocity štěstí, také vyrovnanost. Tam, kde se nalézá duchovní srdce často cítím tok energie a také otáčivý pohyb. Nejdřív je myšlenka, dostanete nějaký nápad, inspiraci (políbí vás múza) a vy začnete tvořit a svou činností vytváříte energii, dalo by se říct, že vytváříte svůj vlastní vesmír, vytváříte své vlastní světy ze svých vlastních barev, ztělesňujete to, čím jste.

Bůh je tvůrčí a i my jsme tvůrčí, protože jsme utkáni z téže látky jako je Bůh, máme tedy jeho vlastnosti, jeho cit pro krásu a vznešenost. Ve své tvorbě projevujeme Boží tvůrčí činnost. Můžeme vytvořit veliká díla, pokud do toho dáme celé své srdce, pokud do toho dáme lásku, třeba i malou kapičku lásky, protože i ta nejmenší kapka lásky v sobě zahrnuje oceán tvorby. A tvorba je přirozenou součástí naší zkušenosti.

Říkáte, že nemáte vlohy na to, aby jste něco vytvořili, ale já říkám, že stačí začít myšlenkou a myšlenka se zhmotní ve vaší mysli a nastartuje vaši schopnost napojit se na zdroj veškerého tvoření. Pro začátek si třeba vezměte obyčejnou tužku a kus papíru a začněte kreslit, cokoliv vás napadne; mohou to být třeba i zdánlivě nesmyslné čáry. Pokud se do své činnosti skutečně ponoříte, zjistíte že se vám zastavilo myšlení a ztratil se pojem času. To vám přinese opravdovou radost, zaznamenáte jako by z ničeho své vlastní vzkvétání. A to je účelem umění, kromě toho, že přináší ostatním krásu a radost. Umění je řeka, která pramení z jednoty. A jak chápete umění vy ostatní? Byl bych rád, kdyby jste se podělili se svým pohledem na toto téma.

Juzek napsal zajímavý, místy poměrně hutný příspěvek, plný různých postřehů. Ne ve všem bych ale autora následoval. Dialog Juzka a Sawa možná víc než článek samotný odkrývá problémy, se kterými se potýkáme. Většina námitek z diskuse vychází z toho zjevného rozporu času jako fyzikální veličiny a času autenticky prožívaného. Aby debata neulpěla na banální úrovni - zkusím tezi „čas je člověk“ (co je to za nesmysl? rychle pryč odtud.:-)) chvíli hájit, abych se s ní následně rozešel. Nejdřív ale obecný úvod.

Filozofie má už ze své pozice určitý prim před speciálními vědami, protože je sama jejich metodologií. Při dnešním bouřlivém rozvoji věd se člověk snadno spolehne na poznatky, které mu dodává věda, a méně se ptá po tom, jak jsou možné. Toto specificky filozofické téma ale nepřestane být nikdy aktuální. Já jako poznávající subjekt jsem skutečně odkázán na svůj rozum a na smysly. Oproti senzualistické tezi „nic není v rozumu, co nebylo dřív ve smyslech“, která je v mnohém zjednodušující, bych ale postavil tezi Kantovu „smysly bez rozumu jsou slepé, rozum bez smyslů prázdný“. Pravé poznání se odehrává v dialektickém propojení obojího.

Věškeré naše poznání je zprostředkováno smysly, které nás mohou pochopitelně šálit. Věc o sobě je přímo nepoznatelná, to je jeden z ústředních problémů filozofie a až potud s Juzkem souhlasím. Z toho, ale ještě nelze činit závěr, že smyslová zkušenost je ve všech ohledech moje. Sofisma „Člověk je vposledku měrou všech věcí“ neplatí zcela. Můj smyslový vjem je můj do té míry, že se jedná můj vědomý obsah, ale své smyslové vjemy nemám ve své moci. Nemůžu si říct, co vidím nebo slyším. Pro určení hranice subjektu a objektu je právě tohle to podstatné. Já jsem to, co mám ve své moci, a věc je ta, která mi klade odpor. Tento odpor, jako když se rukou dotknu stolu, mě přesvědčuje o tom, že něco vnímám a zaroveň je to ten druh působení, který každé pozorování činí závislé na pozorovateli. Pokud tento moment nerozliším, zákonitě upadnu do Juzkova bezbřehého subjektivismu.

„Dokud se mne nikdo neptá, vím, co je čas. Kdybych to ale chtěl tázajícímu vysvětlit, nevím.“, tolik klasický výrok Augustina Aurelia. Čas patří mezi běžné pojmy, které pro svou samozřejmost jen málokdy podrobujeme nějakému zkoumání. Náš svět není nějaké „akvárium“ vymezené kartézskými souřadnicemi, kde čas vystupuje pouze jako další veličina. Tato stále přežívající představa, kterou si spojojume s vědeckým světonázorem, už moderní věda odvrhla. Tím nechci začínat debatu o věcech, kterým nerozumím, jde mi jen o to ukázat, že takto pojímaný čas je jen dalším naším paradigmatem, nikoliv něčím stálým, co bychom si měli promítat do povahy světa. Čas je naší abstrakcí trvání, které podobně jako smyslové vjemy vnímáme, ale přitom nezáleží na nás. Tvrdit něco jiného je jako tvrdit, že když zavřu oči, přestane svět existovat a když je znovu otevřu, svět tu zase je. Ne, že by to tak souviselo, ale připomněla se mi debata, kterou jsme vedli před mnoha lety s kamarádem na gymplu - tvrdil mi, že kdyby věděl, že má poslední minutu života a měl před sebou tlačítko, které zničí svět, tak že neví, proč by ho nezmáčkl. My ostatní ho přesvědčovali, že to možná není úplně dobrý postoj :-).

Pokud budeme i nadále zastávat stanovisko, že čas je věcí člověka, vyvstává tu další problém. S našimi přirozenými pojmy prostoru a času totiž snadno upadneme do rozporů. Dějinami filozofie se napříč line téma proslulých Zenónových aporií (Achiles, který nedožene želvu. Letící šíp, který neletí, protože v každém okamžiku stojí na místě.), každá doba přidala svůj komentář, ale jakési definitivní rozřešení dala až soudobá matematika. Aristotelovo pojetí času jako „počítaného pohybu“ neodpovídá povaze kontinua. Kdyby byl Zenón mezi námi, asi by se nám někde v ústraní smál - podezřívám ho z určité potměšilosti. Jeho závěr, že pohyb vlastně neexistuje, nelze brát vážně - daleko spíš nás chce přimět, abychom přehodnotili svá východiska. Odpověď na aporie bychom chtěli po filozofii a zatím nám je dává matematika, co s tím? Jsme u otázky, jak se matematika vztahuje ke světu.

Rozdíl mezi tím, co člověk vytváří a kdy „jen“ rozkrývá souvislosti je v přirozeném jazyku dostatečně odlišen dvojicí slov - vynalézat a objevovat. Matematické poznatky jsou obecně považovány za objevy. Pokud se chceme ptát, jestli tomu tak skutečně je, je potřeba přejít na nižší úroveň. Pro soudobou matematiku je charakteristická axiomatická vystavba. V základu stojí několik výroků, které bereme za výchozí a platné, odtud dál veškeré matematické pravdy plynou pomocí odvozovacích pravidel. Toto rozhodnutí motivuje praxe - dokazatelnost nebo nedokazatelnost nějakého tvrzení se stává technickým problémem. Oprávněnost axiomů zkoumá filozofická logika „přirozená čísla máme od boha, ostatní je dílem člověka“, jak se vyjádřil jeden matematik, přičemž mu dozajista nešlo o to, postulovat existenci boha. Bez určitých předpokladů se neobejdeme. Ovšem mít přirozená čísla, to není tak málo, pokud uvážíme co všechno získáváme. A naopak, chceme toho skutečně tak moc?

Juzkův model radikálního subjektivismu doplácí na svou skytou vnitřní rozpornost. Není sám o sobě nejvlastnějším způsobem poznávání člověka, ačkoliv se za něj vydává. Samotný čistý subjekt je asi taková idealizace skutečnosti jako ve fyzice hmotný bod. Je totiž potřeba jakoby vyjít ze sebe, abych mohl mluvit o svých smyslech či rozumu. Určitou mnohdy skrytou úlohu přitom sehrávají i poznatky speciálních věd, což trochu narušuje doměle čistou metodu uvažování. Jazykem fenomenologie - jedná se jen o další nepřípustnou formu kladení skutečnosti. Takže k diskutované argumentaci v kruhu - Juzku, v tom kruhu jste s námi a těžko s tím něco uděláme :-).

To nejhorší, co se může filozofovi přihodit, je to, že se chopí nějakého principu a začne ho bezvýhradně uplatňovat a absolutizovat. Pokud přitom ztratí ochotu zas a znovu podrobovat kritice svá východiska, když už se jeho závěry rozcházejí se zkušeností, ustrne jako bezejmenný patník podél cesty poznání. Nanejvýš ostatním ukazuje, jak daleko už neradno zajít.

Škoda, že jsem se tu na Svíci s Juzkem minul o pár let, zajímaly by mě jeho reakce.

Ráda bych zde nanesla takové tema, při kterém se zdejší hlavy zamyslí nad svým bídným životem, kdy jim něco špatného přineslo něco dobrého nějakou změnu k lepšímu.

Naopak někdo, když pořád opakuju toto přísloví poznamenal, že též všechno dobré může být pro něco zlé. To se stalo u mamky v práci, že někdo vymyslel nějaký zlepšovák a pak jeden pán při jeho provozu přišel o oko a nakonec i o život.

Když tak poslední dobu polemizujem o životě a smrti je vlastně úplně jedno, jestli je něco dobré nebo zlé ve finále nás všechny čeká stejná věc. A úplně bez rozdílu. Tak se prostě dějí špatné i dobré věci a stejně je to jedno, protože vliv má vlastně něco úplně jiného. Je to neočekávané, nevyzpytatelné a pravdivé. Bojím se toho a zároven´tomu věřím.

Musím ještě něco napsat, tak tuhle jsem viděla mravence jak utíká s takovým křídlem od vážky. Někam spěchal a já jsem si řekla, jestlipak ví, co s tím křídlem bude dělat. My se též někam ženem a vlastně víme, co chceme a kam chceme a stejně se to mění. Jsme jako mravenci at si říká kdo chce co chce.

Tento svět je jediným světem, který známe a ve kterém v těsné blízkosti žije dobro a zlo vedle sebe a přesto jedno druhému neškodí ani se nijak nezrani. A proč také. Vzhledem k tomu, že příroda (rostliny, zvířata) je maximálně neutrální, tak dobro a zlo bojuje skrze nás, skrze naše schopnosti. Největší boje neprobíhají v Iráku, v ulicích mezi nacisty a antifašisty, v ghetech mezi gangy a policií. Ty největší boje probíhají jen v našich hlavách. Uvnitř naší hlavy se všechno rozhodne ještě dříve než se něco skutečně stane.

My máme tu možnost, že můžeme činit rozhodnutí. Můžeme jít ven a udělat cokoliv co je v našich fyzických možnostech. A i my sami víme už předem vzadu v zákoutí naší hlavy, jestli to co chceme provést je dobrý nebo zlý čin. Každý se může svobodně rozhodnout jakým směrem se chce ubírat. Jestli dobrým směrem, ve kterém bude muset člověk obětovat čas a úsílí pro obecné blaho společnosti a dobrý pocit nebo zlo, které jé zábavné s minimálním úsilím a není složité a nebo nechat svůj postoj ku světu napospas osudu a vymlouvat se, že nic nemá cenu a vymýšlet si různá rčení o tom, že dobrý skutek bude po zásluze potrestán a podobně.

Nechci nikomu říkat jaký má být, jen chci připomenout vlastně to nejdůležitější na světě. Náš postoj a přístup ke světu. Mnohdy jsem zaslechl, že až se budou všichni chovat dobře, tak se k nim dotyčný přidá. Já už začal. Kdo je další?

Při obecnějším pohledu je zřejmé, že neutuchající starost o obsah sousedova talíře, která mnohdy dalece přesahuje zájem o talíř vlastní, je fenomén zasahující celé lidstvo. Zdaleka nejde jen o záležitost bývalého východního bloku, potažmo socialistického zřízení, jak se nám kdosi pokouší namluvit. Například v sousedním Rakousku, reálným socialismem nedotčeném, v žádném případě nelze doporučit okázalý a nákladný život v rámci místní komunity. Vídeň je samozřejmě poněkud jinde. Mnohem lepší je situace v Severní Americe, kde však nezájem o sousedovo bohatství souvisí s nezájmem celkovým (it's your business). Když hrál svého času Jaromír Jágr v Pittsburghu a výší svého platu patřil do první pětky v celé NHL, nikdo z novinářem oslovených rezidentů vůbec nevěděl, že v jejich ulici Jágr bydlí, ačkoliv jeho osobu znali (ze stadionu). Nicméně slovní spojení bohatý zku-v-syn je v USA mnohem frekventovanější, než si myslíte.

Je evidentní, že totalitní režimy onomu chcípání sousedovy kozy vydatně nahrávají. Reálný socialismus tak činil svým materiálním nedostatkem a dalšími omezeními, například téměř nemožností cestovat do vzdálenějšího zahraničí. Kdo měl tu drzost a podpultové zboží přesto sehnal, toho bylo třeba přísně potrestat. Dostat povolení pro zájezd do Jugoslávie, potažmo do některého rejdiště reakčních sil, se mezi spoluobčany rovnalo téměř rozsudku smrti. U katolického tmářství, jehož fanatičtí stoupenci se v první řadě zajímají o ty druhé, pak sousedova koza neměla šanci.

Naprosto nechápu a zřejmě nikdy nepochopím, kde se vlastně bere ta vehementní negativní starost o poměry u sousedů (kolegů, atd.) a urputná snaha okamžitě zprasit jakýkoliv náznak sousedovy spokojenosti. Je v tom snad nějaké novodobé soupeření v rámci smečky? Jistý Nový Rus si někdy v devadesátých letech stěžoval, že mu spoluobčané mnohokrát poškodili přední sklo u luxusního vozu. Pokud by to sklo ukradli, pravil zbohatlík, ještě by to pochopil. Ale působit druhému škodu bez možnosti vlastního obohacení?

Je ale nutno přiznat, že se v tomto ohledu situace pomalu zlepšuje. Určitě pomaleji, než by se slušelo, leč přece jen viditelně. Občané si konečně začínají hledět svého a pokud projevují snahu poškodit souseda, ve většině případů sledují vlastní konkrétní cíl, kterým rozhodně není bohapustá radost ze sousedovy ztráty. Zůstává ovšem otázkou, zda se společnost v duchu svých euroamerických tradic „ode zdi ke zdi“ nevydá směrem k opačnému extrému, kdy bude evidentní majetkový trestný čin bagatelizován s poukazem na závist kritizujících neschopných občanů, kteří na rozdíl od šikovného pachatele krást nedovedou.

V samotné otázce „kde se nachází já“ dochází k směšování dvou perspektiv, té vnitřní (jako vědomí sebe samého) a vnější (já jako něco v mém těle). To první každý známe ze své zkušenosti, druhé potom jsme nuceni předpokládat podle toho, co nám o světě říká objektivizující věda na materialním základě. Tyto perspektivy nejde slučovat - já není věcí mezi jinými.

Termín „já“ je obtížně uchopitelný. Počet neuronů v mozku je číslo o mnoha cifrách. Když mi pár neuronů odumře (což se děje běžně, např. stačí vykouřit cigaretu, apod.), jsem to určitě pořád ten samý já. Když bych ale např. následkem úrazu přišel o polovinu mozku (jsou případy kdy to někdo přežil), těžko popsat, co to bude mít za následek, ale už to asi nebudu stejný já jako dřív, i když je možné, že bych i tak měl kontinuální prožitek, že se pořád jedná o mě samého. V myšlenkovém experimentu nemá smysl pokračovat dál, takové počínání při naší úrovni znalostí připomíná experimentátora v profláknutém vtipu (http://www.bestik.cz/ben/detail.php?id=10507) a dává nám tolik poznání asi jako závěr „Po utržení všech nohou je blecha hluchá“. Lze jen konstatovat, že vědomí a „já“ přichází a odchází pozvolna a nepozorovaně.

Jestliže neurověda klade centrum myšlení do mozku, tak „já“ je třeba brát jako určitou emergentní funkční vlastnost mozku. Domnívám se, i když to může znít zvláštně, že je to vlastnost v podobném duchu jako je schopnost přijímat světelné podněty vlastností oka – přesto ale zásadně jiná. Emergence je termín používaný v kognitivních vědách, nejbližší je mi, jak o něm mluví D. Hofstadter nebo u nás I. M. Havel. Emergentní vlastností se rozumí vlastnost, kterou lze popsat termíny vyšší úrovně - např. psychologie vědomí, už méně ale procesy nižší úrovně - chování jednotlivých neuronů, byť je jimi plně determinována. Termín emergence vystihuje prastaré heslo „celek je víc než souhrn jeho částí“. Pro reálný příklad není třeba chodit daleko. Když se podíváme třeba na sněhovou vločku pod mikroskopem, udiví nás množství různých komplikovaných ornamentů a symetrií. (http://glenwoodfree.net/People/NQR/Archives/V1.1/snowflake.jpg). Vločka přitom není nic víc než shluk zmrzlých molekul vody. H2O je poměrně jednoduchá sloučenina, ale současně ze samotné molekuly lze těžko vyvodit jak se bude chovat ve velkém množství. Emergentní vlastnosti mají často z principu neurčité hranice - podobně jako kdybychom se ptali, seskupením kolika kamenů vzniká hromada? Mnohdy se postata emergentní vlastnosti se ztrácí v mnohosti součástí, které není v našich schopnostech najednou pojmout.

Paralela k mozku a neuronům je nasnadě. Neurony tvoří obrovský samoorganizující systém, u kterého lze pozorovat emergentni vlastnosti jako celku. Mozek je decentralizovaný, jen některé jeho části jsou specializované. To je fakt, který asi nepřekvapí. To co je aspoň pro mě fascinující a těžko pochopitelné je ona vnitřní perspektiva, ona uzavřenost do sebe tolik příznačná právě pro vědomé já. Je to jako snaha někomu jinému nahlédnout do hlavy jakoby už předem odsouzená k nezdaru. Jak tyto dvě věci, mozek a „já“, skloubit dohromady?

Motiv 1: Radikální senzualismus je přesvědčení o tom, že naše poznání je odkázáno jen na smyslové vjemy. O věcech mimo se dovídáme pouze podle toho, jak na nás působí. Fenomenologové nabádají k tomu, očistit to, co se nám takto dává od toho, co si do věci sami klademe, což je ovšem problematické, protože toto vlastní „já“ nejde od pozorování oddělit - je vždy přítomno jako určitá zpětná vazba. Poznání je možné jen tak, že se poznávající připodobňuje poznávanému (odtud in-formace), známý hermeneutický problém. Nejlépe ho snad vystihl starý klasik, nevzpomínám si už, kdo to byl, - „Slyšet znamená hovořit k sobě samému.“. Ta očividná rozpornost se ztrácí, čím dál jdeme v reflexi do sebe. Najednou chybí jazyk, který by popsal to, kde jazyková zkušenost teprv začíná...

Motiv 2: Umělá inteligence jako počítačový obor se zaobírá činnostmi, které zatím umí člověk lépe (tak zní jedna z definic). Umělá intelligence přitom není nutně náhražkou té naší (jako např. umělá ledvina) – vychází ostatně z jiných východisek, tak jak se liší člověk a počítač. Protože zkoumá problémy ve větší obecnosti, může nepřímo přispívat poznání i o nás samých, čistě podle principu „co může být docíleno jinak, netvoří nezpochybnitelný základ našeho myšlení“. Lze se domnívat, že existuje i jiná než ta naše racionalita. Sám si myslím, že i takové věci jako vědomí a „já“ může fungovat na jiném základě. Možná pošetilé tvrzení od člověka, který nemá žádné znalosti z oblasti neurověd, ale jestliže „já“ a vědomí jsou určité emergentní vlastnosti, pak jsou lépe popsatelné v kybernetických termínech jako samoorganizace, zpětné vazby, apod., zatímco neurověda nabízí odpovědi spíše na technické otázky, jak je co v mozku zařízeno.

Počítač s klasickou (symbolickou) umělou inteligencí asi nepřekročí tu pomyslnou hranici, že by vydal víc než by do něj bylo vloženo. Umělé neuronové sítě už jsou oproti tomu emergentními systémy v pravém slova smyslu. Potřebují se učit a jejich reakce jdou hůře předvídat. Zájem o neuronové sítě se z praktických důvodů týká především toho, jakým výstupem reagují na nějaké vstupy, sítě bez výstupů asi nemají velké využití. Představme si obrovskou síť s výstupy zapojenými do vstupů s téměř žádným podnětem zvenčí. Máme před sebou síť se spoustou pospojovaných jednoduchých součástí, ale najednou do ní přestáváme vidět, i když o každé jednotlivé části víme, jak funguje. Jak ve spletité mozaice můžeme sledovat aktivitu synaptických spojů. Síť si vystačí sama…

Původně jsem neměl v úmyslu se takhle rozepsat, takže pokud jste dočetli až sem, tak gratuluju. Co říct závěrem? Dá se namítnout, že termín emergence toho mnoho nevysvětluje, že je určitou výmluvou našeho nedostatečného poznání. Podobně jako termín náhoda už od dob Descarta označuje náš termín pro jevy, které (zatím?) nedokážeme vysvětlit. Těžko také chtít věci tak složité shrnout pod jeden termín. Emergence, dá se říct, vyplňuje onen předěl mezi různými úrovněmi popisu daného jevu (zde „já“), je spíš zaměření úvah určitým směrem než řešením problému. V otázce poznání vlastního já si zatím lze jen přát, aby se tuto propast podařilo překlenout a aby se jednou psychiatr, biolog a chemik domluvili jedním jazykem.

Budu rád za každý příspěvek do diskuse, napište mi, co si o těchhle věcech myslíte.

Někdo u bytu zazvonil, a na dotaz kdo to je se ozval dealer nějaké energetické společnosti, že nabízí levnou elektřinu. Napřed jsem ho odmítl a po chvíli jsem vyšel na chodbu
s foťákem a synáčka jsem si nafotil. Trochu se šprajcoval, ale pak že je jako od jakéhosi elektrospolku že nabízí levnější elektřinu. Já na něj, že je asi podvodník a že co je to za firma a tak. Začal se šprajcovat, proč ho fotím a ukazoval mně nějaký průkaz a občanku. Já na něj, že dokumenty můžou být falešné. Synáček si opisoval jména na dveřích. To mně dojalo. Zavolal jsem na 112, že jim pošlu číslo jeho OP a ať mně pošlou MMS jestli je to on. 112 pravila, že to nemá ani CIA. Že mám volat 158 - policii. Volám policii, ať mně pošlou MMS s jeho fotkou, že ho potřebuji identifikovat, že jim řeknu číslo jeho OP. Oni na to že ne a začali klást nejrůznější otázky a že sem teda pošlou hlídku. Synáček sjel zatím do nižšího patra a sjel jsem za ním, ať počká, že přijedou policajti a on na to, že půjde před barák si zakouřit, že na ně počká.

Policajti za chvíli přijeli, ale tajemný elektrohrdina byl pryč. Takže ho
pak kdesi našli a že je všechno v pořádku. Proč ale nepočkal mně není jasné. Jeho chování bylo i v podání některých nájemníků podezřelé.
Takže jak si mám dávat pozor, když online identifikace nefunguje. Lump může vždy v pohodě utéct.

Takže občánci, dávejte si pozor, ale JAK? Když nemůžete nikoho ve spolupráci s policií spolehlivě identifikovat podle fotografie. Předložení OP nepovažuji za hodnověrnou identifikaci.

Každopádně jsem ráda, že jsem tu poznala pár různých lidí a možná i to, že nejsou všechny ženské nesnášenlivé semetriky, ale že dokážou člověka pochopit ale taky mu pár věcí vysvětlit z té druhé strany a jaké knížky kdo čte. Nebo, že je na tom možná někdo i hůř, než já.

A abych nahodila nějakou otázku zeptám se, jestli z vás někdo nakupuje na aukru nebo v nějakém Eshopu a jak jste spokojeni. Nebo jen zajdete do Hrušky jak já a domů a pak to všechno sníte? Taky se můžete vyjádřit k tématu článku a to jestli se vám různá období života vztahují k určitým zážitkům či ročním obdobím a počasí vůbec. Doufám, že je to dosti srozumitelné a rozumíte řeči mého kmene :-)