Nefilozofujte u piva, přijďte na Svíci.cz!

Komentáře k článku

29.5.2014 14:56

Loveček z krabice

Když jsem byla malá holka,jezdila jsem na prázdniny k babičce a dědečkovi na vesnici. Byly tam dva rybníky a řeka.Tam jsme jako děti trávily většinu svého prázdninového času. A přece se mockrát stalo,že jsme se nešly koupat a zůstaly na dvorku za starou bývalou poštou,dvoupatrovou budovou v dezolátním stavu. Znáte ty baráky,co obec už nechce opravovat. Ani vodovod tam nebyl,stačila pumpa na dvoře mezi kůlnama.Ve staré poště bydlely naše babičky a ty potřebovaly vodu- no a my jsme tu vodu nosili všem. Kluci dva kýble,holky taky,ale naplněné do polovic.Když voda na starých pískovcových schodech vyšplouchla,zůstaly uprostřed louže. Tak byly ty schody prošlapané.
V podkroví vedle půdy bydlela paní Sobotková. Ta neměla žádná vnoučata,ale potřebovala nejvíc vody. Potřebovala ji pro Lovečka,protože mu každej den musela prát prádlo.Loveček ležel v dřevěné krabici po margarínu vystlané starýma teplákama. Byl to ochrnutej starej pes. Neviděl,neslyšel a měl málo zubů.Hýbal jenom hlavičkou a nastavoval ji k pohlazení.Hedvábná srst,černobílé skvrny. Miska s nalámaným chlebem v mléce.
Někdy bylo třeba vzít ho na dvoreček na sluníčko,aby přišel do světa. Paní Růžena Sobotková taky byla ve světě. Sloužila za mlada ve Vídni Na Mariahilfštrase,jak nám vyprávěla.Bylo jí tehdy 86 let a dokázala sama rozebrat hodiny pendlovky,když přestaly jít. Rozebrala je,namazala margarínem - a zase šly. V její jediné místnosti,kde s Lovečkem žila,bylo zvláštní ticho,ozdobené tikotem těch pendlovek a oddychováním spícího Lovečka.
Nám dětem nepřipadalo divné,že paní Sobotková pečuje o psa,který nevidí,neslyší a nemůže chodit.Nosily jsme ho po schodech nahorudolů i s bedýnkou a sedaly si k paní Sobotkové na pískovcový sokl,pozorovaly slepice liliputky anebo hrály karty na dřevěné bedně.Život běžel klidně a prázdniny utíkaly rychle. Dnes sedím doma se svým slepým psem já,mám ho na dece. Nějak jsem si na toho Lovečka vzpomněla...Dozajista i Vy máte někde zasutou vzpomínku na zvíře,které už není,ale které bylo součástí Vašeho dětství.Někdy myslím na to,že se vším pohodlím se dnešním dětem vytratilo ze života cosi podstatného.Kolik pohodlí a pro koho jsme dnes schopni obětovat a jak si to racionalizujeme....

Co jsem na světě tak jsme nějakého...
ivan, 1.6.2014 0:26

Co jsem na světě tak jsme nějakého měli, já dokonce i několik současně. Člověk nejvěrnějšší přítel psa. Žijeme v tak těsném spojenectví, že jsme skutečnou rodinou.

Přeju Vašemu Badovi ať je brzy fit. Mám...
ivana Kozárová, 1.6.2014 14:59

Přeju Vašemu Badovi ať je brzy fit. Mám nejlepší zkušenosti s omýváním lidských i psích ran teplým odvarem z řepíku. Jen kdyby to hodně hnisalo,tak až po nějakém čase do čistější rány,protože řepík překotně zatahuje ránu,tak aby se něco nežádoucího nevhojilo...

kluci
Pavel od vody, 3.6.2014 10:44

Moje babička bydlela v rohovém domku na kraji města. Já chodil do první třídy a ona byla nešťastná, protože jem pero držel v levé ruce. Tak mne přecvičovala po svém. Levou ruku mi přivázala fáčem na hrudník a musel jsem psát tou správnou rukou přesně do řádků. Už nevím jestli jsem u toho brečel, asi jo, ale potom mně vždy osvobodila a šli jsme krmit kluky.
Na dvorku, v ohradě z dvoumetrových prken, byli dědovi kluci - dvě obrovský německý černý dogy. Děda umřel, kluci zůstali. Žili v ohradě, byli už staří a babička se jich bála. Vždycky mne posadila na lavičku a pak prostrčila dvě misky, nebo spíš umyvadla, do škvíry pod prknama. Vodu nalila z konve do malé vaničky. Jedním okem sledovala psy za ohradou, druhým zase mně, jestli sedím na lavičce. Já byl dítě sice nemocné, ale nesmírně zvědavé a živé. Dneska by se řeklo hypermobilní.
Občas se stávalo, že jsem zůstal na dvorku sám s klukama. Jezdil jsem si na kolobrndě a oni mně sledovali. A chtěli ke mně, což babička kategoricky odmítala. Tak jsme si spolu hráli skrz plot. Já seděl na jedný straně, oni na druhé a koukali jsme na sebe zočivoči. Já tam strkal ruce, oni mi je olizovali. A kňučeli.
Už nevím, jak se kluci jmenovali, ani jak dopadli. Jednou prostě zmizeli i s ohradou a mně zůstali ve vzpomínkách. Asi věděli o mé nemoci a tak mně chránili. Jenom já jsem mohl k ohradě, na ostatní vrčeli a štěkali.
Teď máme malou kříženou jezevčici, a když mi líže ruce, tak si na kluky vzpomenu.
Zdraví vás Pavel od vody (;o)

Odp: kluci
ivana Kozárová, 3.6.2014 13:34

Děkuju za pozdravení. Něco podobného jsem zažila s Barykem. Baryk byl černej vlčák,stále v kotci,řádně krmen tetou.Ale nesměl ven,nevím,co hlídal,asi lidský špatný svědomí;-)Byla mi čtyři roky,když jsem ho poprvé pustila ven. Vyletěl jak střela a za nějakou chvíli se vrátil a celou mě olízal.Chudák strašně smrděl. A tak jsem ho zas musela zavřít,aby se teta nezlobila a taky tam byly slepice,tak aby náhodou.... Vydržel do mých deseti,pak taky někam zmizel.. Byla jsem jedináček a stále sama s dospělými. Zmizel mi přítel,taky na něj čas od času vzpomenu,právě díky vám teď..Mě zas babička přísně přeučovala z češtiny na němčinu....

Odp: kluci
ivan, 4.6.2014 0:58

No, hochu , tys mě potěšil . takovej pauzírista. Očekávám, že se občas ukážeš.

Odp2: kluci
Alfons, 4.6.2014 14:20

Soused má psa a ten se pořád třese, nejen přede mnou.
Je to psem nebo něčím jiným? Zima psovi není.

Odp2: kluci
Pavel od vody, 5.6.2014 8:34

Ivane zdravím tě taky po nějakém čase. Občas na Svíci nakouknu a tohle téma mě zaujalo. Hned mi naskočila vzpomínka na kluky, tak jsem to „hodil na papír“.
A jak? Lítáš ještě?

Jo, milá paní Ivano, při vzpomínce na...
homo sapiens, 4.6.2014 15:58

Jo, milá paní Ivano, při vzpomínce na mé dva psy, které jsem měl počátkem devadesátých let mi nedávno až hrkly slzy do očí. A možná se budu opakovat, ale při úvahách co se tehdy dělo jsem zase u mafiánského kapitalismu, neoliberalismu a vůbec té žumpy, která nás tehdy obklopila a zabránila statisícům lidí žít normální život, kde si člověk může vydělat poctivou prací na obyčejné bydlení a uživit sebe i psa. A mít na něj čas po příchodu z normální směny. A mít s ním kam jít ven. Města se od devadesátých let neustále mění tak, aby se v nich dobře „žilo“ autům, dobře stavělo develotrům a dobře stříkalo sprejerům. Vesnice se také změnily spíše k horšímu. Zavřená JZD, zrušené spoje i ambulance, opuštěné pobočky vytunelovaných podniků. Mizející zvířectvo z dvorků a chlévů, všude jen psychopati s motorovými sekačkami, kteří každý týden znovu a znovu mučí pěticentimetrovou trávu a spalují v kamnech PETky, polystyren i staré koberce.
Kde jsou staří hospodáři, znalci vína a včel, kteří po čichu poznali vhodný den k sadbě a sekali kosou s lehkostí Paganiniho ? Mor na vás, všichni ti Zákysové, Jurasové, Tlapky a Tomášové P. To o vaši neznalost, naivitu a sobectví se opírají dnešní politici a jejich loutkovodiči. Mladí bez protestů konzumují propagandu, protože historii neznají a myšlení po nich nikdo nevyžaduje. Už dvě generace jsou ztracené...

Odp: Jo, milá paní Ivano, při vzpomínce na...
Alfons, 4.6.2014 17:21

Plácalové bez osobní zkušenosti s životem na vesnici se také vyskytují. Klidně se můžou v betonové městské džungli udusit a zblbnout ještě víc než jsou zblbnutí.

Odp2: Jo, milá paní Ivano, při vzpomínce na...
čtenář, 4.6.2014 21:16

Výše uvedené postřehy z české vesnice nebudí dojem člověka „bez osobní zkušenosti“. U nás je to stejné. Stromy z alejí a remízků načerno kácené, příkopy a lesní cesty zavážené smetím, z vesnického potoka kde naši dědové chytali raky je stoka s barevnými bublinami. Zemědělská půda se zastavuje různými legodomky novodobých tunelářů. Na Moravě, na Valašsku i v Čechách. Takže jste se akorát poplácal sám, pane Alfonsi.

Odp3: Jo, milá paní Ivano, při vzpomínce na...
homo sapiens, 5.6.2014 8:37

Kašlete na to. Na osobní navážení nereaguju a na tak tupé navážení, jaké tu předvedl chudák Alfons už vůbec ne. Na vsi bydlím nějakou tu desítku let a kdo tvrdí, že co píšu se u nás neděje, tak prostě lže. Původní článek paní Kozárové byl mj. o mizení obyčejných, hodných, soucitných lidí a mizení klidu k životu. A to je změna , která skutečně nastala. Nedávno jsem byl na folklórní události ve vísce, kde bydlí asi 2000 lidí. Vystupujících jsem napočítal přes 40, diváků 18 a to včetně personálu z místního obecního úřadu... Takže se v naší společnosti nic zhoubného neděje a již nezadržitelně směřujeme k té pravdě, lásce a prosperitě, kterou jsme si vycinkali v roce 1989 ? Nebo chce někdo v situaci tak doočíbijícího rozkladu společnosti žvanit něco o poloprázdné a poloplné sklenici a úhlu pohledu ? Kdepak, milí zlatí, žijem v éře, která tu v historii ještě nebyla. S lidmi se děje něco tak špatného, že s tím žádné nářky na webech ani smajlíky na chatu nehnou. Miliony lidí uvěřily strašným bludům, nechávají si líbit každodenní výsměch a okrádání. Propaganda sviští na plné obrátky a zločinci všeho druhu jsou vysmátí. Stačí otevřít oči.

Odp4: Jo, milá paní Ivano, při vzpomínce na...
Pavel od vody, 5.6.2014 9:14

Současná technologie nám umožnila jednu neskutečnou věc, kterou lidstvo nikdy nepoznalo - komunikovat s lidmi, které jsem v životě neviděl a neuvidím a kteří jsou tisíce mil daleko.
Něco nám dala, ale něco důležitějšího vzala. Odnaučili jsme se mluvit z člověkem zočivoči, přímo bez obezliček. Kdo z nás přijde domů z práce, pokecá s manželkou, s dětmi, s rodiči, se sousedem? Řekneme jen ahoj, brejden a prcháme k netu plkat v diskuzích.
Tuhle jsem viděl dva mladé lidičky v parku. Na první pohled vypadali zamilovaně za ruce se držíce. Ale druhý pohled ukázal v té druhé ruce mobil, skrz nějž mluvil každý s někým na druhé straně času. Smutno mi z toho. Nás za mlada zajímaly dívčí blůzky a zkoumali jsme to pod nima a jiný svět nás nezajímal. Že by to ti mladí už měli všechno dávno prozkoumáno?

Odp5: Jo, milá paní Ivano, při vzpomínce na...
ivana Kozárová, 6.6.2014 10:28

Přestali být dětmi příliš brzo. Vyhledávají silnější a silnější podněty... Dumas ve svých románech popisuje,co s chlapem udělal náhle odkrytý kotník dámy.... Není již žádné tajemství. není na co se těšit. Vše je k dostání hned. K použití a zahození,pak se jde,a koupí se další. A to,co rozkládá člověka,je Nuda,neschopnost odložit potřebu a strach být sám se sebou sám. Bůh je daleko ,tak na něho nevěříme. A jsme líní Ho hledat. A máme Ho před nosem.

Odp4: Jo, milá paní Ivano, při vzpomínce na...
ivana Kozárová, 6.6.2014 10:30

Ano,propaganda nekrofilů vítězí. Vyměnit život za věci a sloužit modlám,včetně toho,že obětujeme vlastní děti. Neskuhrám,jen konstatuju.

Psi, kočky, ptáci, zakrslí králíci...
Olix, 5.6.2014 10:08

Psi, kočky, ptáci, zakrslí králíci, morčata, činčily - různí obyvatelé naší rodiny v různých časech. Mám pocit, že každý mi něco dal. Naposledy nalezený ptáček na zemi v ulici - nemohl létat a mě ho bylo líto nechat ho napospas kočkám. Na nožičce měl kroužek, tak jsem zjistila, že je to vlastně „Pražák“ :-) Zavolala jsem na nejbližší záchranou stanici tady u nás a dozvěděla se, že se jedná o Zvonka zeleného. Nevydržel dlouho - cca hodinu, asi měl nějaké vnitřní zranění. Ale díky němu jsem si našla na internetu, jak takový ptáček zpívá - nevěděla jsem to.

Odp: Psi, kočky, ptáci, zakrslí králíci...
ivana Kozárová, 6.6.2014 10:17

Milá paní Olix,taky celej život zachraňujeme zvířata,když byly děti malé,přinesly poštovního holuba ze zatáčky pod domem,zaprášený,apatický,jen ležel,ani se nepostavil na nožičky. Dali jsme ho do krabice na balkón do stínu a kapátkem napájeli,otevíral sám zobák. Za dva dny se postavil a už zobal.Pak se začal zajímat o celý náš byt. Veterinář mu předepsal entizol a byl fit.Chodil spát za záclonu v kuchyni a vizitýroval,když jsem vařila. V sobotu a vneděli budil kluky Ťapkáním po ložnici. Měl volný přístup na balkón,mohl odletět,kdy chce. Ale neodlétal. Celé prázdniny byl u nás doma. Byl už ochočený,sedal synkovi na rameni a na natažené paži --- No a jednoho dne se sebral a odletěl- na římsu protějšího domu. Synek na něho zavolal a přiletěl zpátky. To bylo radosti... V září ale odletěl na trvalo. Hoši si drobátko pobrečeli,ale nechali si to vysvětlit.. Musel domů. Měl kroužek,byl z NDR. Dodnes žije v našich vzpomínkách.

Nevím, jak kdo vzpomíná na dobu minulou...
Neuvedeno, 20.7.2014 17:51

Nevím, jak kdo vzpomíná na dobu minulou a přítomnou a vztah ke zvířatům v nich.
Když jsem už chytil nějakou tu paměť, tak se pamatuji, jak jsme běhali po návsi okolo návesáku, tedy okolo rybníka, kde plavaly husy z celé vesnice. Na návsi byla kovárna a tak jsem obdivoval ty siláky, co v ní pracovali. Železo se červenalo a ohýbalo, jak se dělaly podkovy. Pak se zase musely držet kobyly, aby při podkovávání se nehýbaly, nebo někoho nekoply.
Pamatuji se jak nás husy proháněly a jak jsem měli co dělat před nimi utéct.
Také jsem obdivoval mlátičku při mlácení obilí. Stále mě dospělí odstrkovali, abych se tam nepletl a nezapletl se do řemenic.
Prý jsem také celkem ochotně pomáhal sbírat brambory na poli po vyorání čertem.
Vzpomínám si také, jak bubeník vyvolával zprávu, byla to tenkrát poslední zpráva před zavedení vesnického rozhlasu. Bubeník i sešlost celé vesnice na mě udělala velký dojem. Také se ve vsi konaly procesí. Pamatuji se jak otec koupil starého koně z druhé světové války a nesměl jsem se k němu přibližovat, protože kousal a kopal. Jinak jsme před tím měli jen kravky.
Takže zvířat jsem si užil dost. Prasata jsme měli. Ty nám pravidelně chcípaly na červenku, nebo co to bylo. Byly slepice, perličky, husy. Prostě to co bylo obvyklé na vesnickém dvorku. Jenže pak to všechno otec prodal za babku, protože se vědělo, že se to bude všechno rušit a budou se zavádět JZD. Odstěhovali jsme se do města. Taky že ano. Ani bychom nemohli navštěvovat nějakou střední školu, protože bychom museli povinně pracovat v JZD. Otec byl za první světové jako legionář v Rusku a tak věděl, jak to vše dopadne. Podle toho se také zařídil. Ovšem v KSČ tedy nikdy nebyl. Já pochopitelně také nikdy ne.
To ovšem neznamená, že bych nebyl kritický na současnou dobu.
Jde dnes o dobu postatomovou s monopoly moci atomových mocností.
S tím se dá dnes těžko něco dělat. Atomových zbraní se nikdo nevzdá, protože by ho ostatní atomové mocnosti rozdupaly. Jenže zase tady nemáme ty stále se opakující světové války opakující se s pravidelností po dvaceti letech a to je zase plus.
Nemáme tady ten strach žen a mužů, že zase se jim narodí další krk na živení a že to již nezvládnou. Ženy, že to již nezvládnou tělesně porodit další dítě. Není takový strach, že děti zůstanou bez obživy.
To Bohu- žel dnes už vlastně nikdo neví, jaké to byly situace.
Každý rád vzpomíná na ty doby, kdy se měl nejlépe, na to horší se většinou zapomíná, nebo u někoho zase ne, protože někdy v člověku zůstane vztek na celý život.
Záleží většinou na brzkém mládí. Podle toho se vyvíjí charakter člověka. My jsme žili v zastrčené vesnici a tak i když byla válka, tak jsem jako dítě to přežíval bez strachu a informací, protože dětem se nesmělo nic říkat, jinak by to sdělily, protože děti co neví, to nepoví. To stravování, které jsem tenkrát měl jsem považoval jako takovou samozřejmost a ani jsem nevěděl jestli jsem jedl nějak dobře, či špatně. Hlad jsem neměl.
Jen jsem se později dozvěděl, že matka musela tenkrát za války, když byly povinné dodávky podle velikosti orné půdy i kupovat maso od sousedů a dávat ho do dodávky, když nám nějaký vepř chcípnul.
Myslím si, že se nedá posuzovat doba tenkrát a dnes. Nikdy se nevstoupí do stejné řeky. Časy se mění. Tenkrát se lidé dožívali jen tak dlouhý věk, než je v nějaké válce zastřelili. Ve třídě mého otce se dožilo z celé třídy jen asi deset chlapců z třiceti. Byla to chlapecká třida tenkrát ještě za Rakouska - Uherska. Chodil do reálky v Praze. Sotva dostudoval, tak po roce praxe už nastoupil na povolávací rozkaz. To už řádila první světová válka. Měl prostě štěstí, že nebyl zastřelen, proto jsem tady i já.
Uteklo dvacet let a byla tady druhá světová válka.
Zrovna tak nějak rok před Heidrichiádou jsem se narodil. Dovedu si představit, jak malou dušičku museli v sobě mít naši, když Heidrichiáda začala. V družstevním domě v Praze, kde měl otec svůj byt a odkud pak odešel za prací a ženou do krajského města bylo zastřelena polovička legionářů.
Měl štěstí, že zmizel z Prahy.
Po druhé světové válce mu zase zabavili soudruzi dědictví po příbuzných. Tak to prostě bylo.
No přežili jsem to všechno i bez vězení.
Jenže jsem také téměř o všechno přišli. No byt mám, nějaké to malé políčko také. Auto také, a hlavně také důchod. Vnoučat pět a tři dcery.
O dvě vnoučata se denně po jejich škole staráme, takže na zvířata čas není ve zděném paneláku by to ani nebylo dobré.

Odp: Nevím, jak kdo vzpomíná na dobu minulou...
ivan, 20.7.2014 20:00

Je z toho cítit život, pěkné.

Odp: Nevím, jak kdo vzpomíná na dobu minulou...
ivana Kozárová, 21.7.2014 8:08

Přeju Vám,pane Neuvedeno,abyste měl z vnoučat radost. Napsal jste to tak pěkně,že jste mě vrátil zpátky do dětství,děda byl legionář,bojoval a byl v zajetí na Piavě a pak v Rusku... Znám to z vyprávění maminky,se mnou mluvil vždy jen o veselých věcech,i když byl hodně nemocný....

Odp2: Nevím, jak kdo vzpomíná na dobu minulou...
ivan, 21.7.2014 14:20

Už vím aspoň zde o čtyřech lidech kteří měli za sebou Piavu nebo Rusko, V mojí rodině z matčiny strany děda Michael Ziegenguss, (Piava) poliglot,- škoda , že jsem nezdědil jeho geny. Recepční v Chrudimi v Alfě a v Centralu- pozdější čerpačkář, nikoliv čerpadlář. Zasvěcení vědí . A Dr. Ing ....? ( výpadek) Rudolf, (příjmení) velící důstojník v pevnosti Přemyšl. Čtyři roky v rukém zajetí. Po návratu direktor (řídící učitel) Gymnásia U sv. Mikukáše v Praze.

Pan Neuvedeno, Ivana, Ivan, Platfus. Jestli ještě někdo tak ať se přihlásí.

Už z jména je jasné, že jsem přinejmenším Slavogermán.

My křižovatky se chechtáme tomu jak tu někteří často řeší něčí národnosti.

Odp3: Nevím, jak kdo vzpomíná na dobu minulou...
Vlastimil Čech, 21.7.2014 15:29

Můj dědeček byl také ruským legionářem...obeplul svět... , nakonec bojoval proti Maďarům...

Odp3: Nevím, jak kdo vzpomíná na dobu minulou...
Vlastimil Čech, 22.7.2014 12:19

Někteří naši předkové byli na jazyky frajeři. Třeba právě ten můj děda: Soudní tlumočník a překladatel srbochorvatšiny. Uměl velmi dobře rusky, německy, a v umělém jazyku EDO, něco méně francouzsky, a anglicky a ovšem trochu latiny... a světe div se uměl i PERSKY!...

Odp4: Nevím, jak kdo vzpomíná na dobu minulou...
ivana Kozárová, 22.7.2014 13:08

Mám doma srbskochorvatský slovník po dědovi....

Máte k článku co říct? Máte názor? Je jedno, že článek nevyšel dneska, téma je aktuální stále! Váš komentář se nám zobrazí, tak napište!

Přidat nový komentář

Pokud jste registrován(a), zadejte heslo:

Pouze Vaše jméno (přezdívka) a vlastní příspěvek jsou povinné položky.

Prosím můžete-li, používejte diakritiku - píše se to stejně dobře a mnohem lépe se to čte. Příspěvky naprosto mimo téma nebo obsahující vulgární výrazy budou bez odpovědi smazány - poškozují tuto diskusi.
Formátování: [bold]tučně[/bold], [ital]kurzíva[/ital], [url=adresa]text odkazu[/url] (viz Formátování textu).
Děkujeme za Váš názor.

Nahoru
O serveru, právní ujednání, přístupnost
Založeno na vlastním redakčním systému a vlastním fóru.