Když v dáli odbyla třetí hodina ranní, dozvukem halasným ale tlumivým, rychle ztrácející ozvěny od blízkých domovů zanášel ten vánek klidný, směřující, nikdo neví kam…

Hustnocí tma, jakoby pohltila zář pouličních lamp, jejich tmavá světla prozrazují listí, se šelestem přebíhající tu pamětlivou cestu, po níž se tenkrát množství spřežení hnalo. Stromy zanechali slávy a důstojnosti po příchodu listopadu, už jen jejich odleskem majestátnosti korun zdobí křečovité větvě, které se odevzdaně pohupují, klidně, sem a tam. Luna jako by neměla zájem, netečně se schovala za soumrak, za temnoty noční i ranní.

Zvířectvo - okraso přírody, za léta dovádějící v čerstvosti své, kde jsi nyní? Jen psanci po tobě zbyli, kteří se pídí dnem i nocí, údělem určeným. A ty člověče? Dokud nespíš, rouháš se mocnostem nebeským, jako nerozumné zvíře, tehdy až nechán jsi na pospas silám temnosti, duchům zla, kňučíš, v úzkosti a v závrati své, ty duše sevřená. Komu duše voláš o pomoc? Ty jenž sama sebe prosazuješ v pýše a nadutosti, v domnění, že královnou jsi zemských sil a všeho tvorstva pod sluncem?

Snáze zajisté zvědět cesty větru, než-li cesty člověka, který snad v spánek doufá, aby klidu došel, dokud jako zloděj nepřijde ten den...

Ano, a již je tu...

Po odbyté čtvrté, hodiny v místnosti naproti, pokračují již v tom nesnesitelném tichu svým chladným tempem, jako by lidmi zatracenému přicházela hodina.

Když v tom člověk probouzí se z bezesného spánku, rozrušen, ač neví proč. Čas plynoucí jako voda, zadržen v náruč hrázi, i když ve zvyku má - nikam nespěchá. Nyní jedno přání je, aby člověk došel pokoje...

Zanechává přemítání a bojuje o spánek, nakonec postupně s přicházejícím klidem, jeho přítomnost vlastní mysli opouští, když zdálo by se, bloudí po cestách snů, rozeznává svůj domov, prochází se v něm, a vidí všechny věci na svém místě, když v tom jakýsi temný zjev před ním stanul, těžko rozeznatelný, snad po strop vysoký...

Rázem se spánek rozplývá a přichází zas to nevýslovné ticho a opět to chladné tempo tikání hodin, které sotva ukazují málo po čtvrté. Úzkost rychle na člověka přichází stejně jako pot chladivý, proč ale má ten pocit, že není sám? Vzduch jako by byl stále těžší, marně se povzbuzuje přemítáním o radostných chvil, jenž náhle přerušují, ty poklidné a přec těžké kroky, tam někde na chodbě. Nohy jemu rázem ztuhly a hlava se mu z vedra točí, ztěžka vydechuje a tlukot srdce jako ptáčeti o život tepe. Kroky se přibližují směrem ke dveřím, a vlasy jeho na hlavě povstávají…

Pronikavým zato k smrti duše vystrašeným pohledem, blízko okna na druhé straně pokoje s úzkostí zří onen zjev temný, po strom vysoký, nemá sto sil odolat té ohromné síle a tlaku, jako by se dusil…

Když v tom se ozve volání vlastního srdce, jako paprsek naděje:

„Ježíši zachraň mě!...“

Sevření těžké náhle opadá, podivný zjev ztratil na zřetelnosti, a člověk cítí už jen nevýslovnou úlevu, jako kdyby ze spáru ohně vytržen byl, mrákota jej přepadá, až nakonec usnul…

Víte, podobné události tohoto typu, by nabývaly na aspektu fantazijním, kdybych podobnou zkušenost nezažil. Jelikož o tomto fenoménu vím poměrně dost a hovořil jsem se spousty lidí, kteří zažili podobné a ještě horší zkušenosti, o kterých opravdu neradi mluví, řekl jsem si, že bych se s vámi rád zamyslel nad tímto aspektem, poněvadž, když jsem se díval do archivu serveru Svíce, žádné takové téma zde ještě nebylo.

Četl jsem různé knihy od různých lidí, mezi nimiž byli silní zastánci ateismu, kteří líčí svůj život a své zkušenosti s podobnými dech beroucími zážitky, až by člověk řekl, že si snad i vymýšlí. Když dojde k fenoménu spiritismu či okultismu, někteří lidé si z toho začnou dělat srandu, dospěl jsem však, že tato sranda u některých (zvláště u mládeže) je spíše projevem strachu, což jsem celou svou bytostí přesvědčen, že se jedná o strach zcela oprávněný.

Dále velmi podivné je, že u všech lidí různých věkových kategorií, kteří tyto zkušenosti prožili, totožně se shodují, že tyto bytosti silně a velmi reagují na jméno „Ježíš Kristus“. Když jsem hovořil s jedním „čarodějem“ – silný odpůrce křesťanů, potvrdil mi, že skutečně jméno toho tesaře, který zde chodil před 2000 lety má silnou moc a je obecně ve vyšších okultistických kruzích známo.

Někteří lidé se domnívají, že jeho jméno lze jednoduše používat při exorcismu jako „zaříkadlo“, jsou však případy, kdy na to silně doplatili, jeden z nich je např. líčen i v Bibli – (Sk 19:13-16). Co se týká samotného vyvolávání, to bych vážně opravdu nedoporučoval.

Lidé si myslí, že vše na co si mohou sáhnout, očima vidět, co experimentálně ověřit, tzv. vědecky prověřit, to je pravdivé a správné, všechno pak, co se vyjímá tomu to pojetí, automaticky označují za nesmysly nebo výplody fantazie. Vehementně přesvědčovat někoho o opaku nehodlám, ale nepochybně konstatuji, že je toto neochvějné nazírání na svět mylné.

Zajímal by mne váš pohled na toto téma?