Až budeš mít hodinku čas, můžeš se podívat na tento dokument, který zároveň vřele doporučuji i všem ostatním Svícařům. Závěr si však musíš udělat sám.

Jurasi, v hospodě se toho nakecá..., že? Před sametem se také na západě říkalo o ČSSR, že nemáme co do huby, že? A jak je to dnes? Lidé chcípaj na ulici a ze zoufalství kradou jídlo v supermarketech a jiní žijí bez práce v nadbytku. Vylez z putyky a jdi se podívat mezi prostý lid.

Pro Ivana: naposledy jsem byla na prvomájovém průvodě v prvním ročníku učňáku, to bylo v roce 1965. Jsem vyučená soustružnice. Od té doby jsem nikdy v průvodu nebyla. Mám tři dcery, všechny tři mají maturitu, já sama jsem si dálkově dělala střední školu, volno mi platil podnik, tedy zemědělské družstvo, kde jsem se octla po mateřské, když jsme se přestěhovali z mého rodného kraje.. Moje děti měly takovou budoucnost, o jakou stály. Když mi při pohovoru s THP vytkli, že se veřejně neuplatńuji, tedy že nejsem ve Svazu žen atp. řekla jsem jim, že dělám pro stát daleko více, vychovávám tři děti. Uznali to a nikdy mi nikdo žádné problémy nedělal. Ono je to vždy o tom, mezi jakými lidmi žijete. To zvýhodńování existuje stále, ať je jakýkoliv režim. A víte proč se mi Ivane po tom životě stýská? Protože byl život snadnější a veselejší a lidé se k sobě chovali daleko lépe. Bydlívala jsem na samotě a někdy holky nechávaly celou noc dveře domu dokořán, nebylo proč se bát. Teď se bojím, když jdu v zimě v pět večer z vlaku. I na tom MDŽ - večer na oslavě MDŽ ženy seděly a muži je obsluhovali, aspoň u nás a aspoň jednou v roce. Jinak bylo celoročně více oslav, a co se týká opíjení, kdo se chce zlískat, je to jedno zda muž či žena, určitě nečekal celý rok na MDŽ. Stále dostávám přání k MDŽ od jednoho mladého muže, bývalého manžela mé dcery a vážím si toho. Pro mne to nebyl ani sovětský, ani americký svátek, já jsem byla dítě, když se tenhle svátek slavil a dítě historie nezajímá. Osmého března měla svátek moje maminka, bylo MDŽ a devatenáctého můj tatínek a tak jsme stříhaly srdíčka a lepili košíčky a těšili se, jak rodiče překvapíme. Jinak maminka byla Marie a sama Marii nikdy neslavila. Kytička bramboříků pro taťku a srdíčko s bonbony pro maminku k MDŽ, to byl pro nás březen. Možná že moje maminka byla zvyklá jako malá na Svátek matek, ale nikdy jej ani slovem nepřipomenula. Moje maminka totiž pocházela z chudé rodiny, babička příležitostně šila a děda byl tzv. nádeník. Taky časem dělal ve fabrice a moje maminka často vzpomínala, že mu platili místo peněz zmrzlými brambory, byla totiž krize. Často nám to připomínala, když jsme se ofrňovali nad nějakým jídlem, stejně jako můj otec, který byl synem sedláka a zase nám připomínal, jak musel dřít na poli. Taky hned, když jsem byla malá, prodal krávy a koně a rozprodal pole a to v době kolektivizace. Taky nám dost často vyprávěli, jak měli jediné boty, takže běhali bosí, jak moje matka , místo dál do školy, šla ve čtrnácti do služby a moje teta, pokaždé plakala, když si vzpomněla, jak ji jako holku poslali do služby od nás z Moravy do Čech a do rodné chalupy se už nikdy nevrátila. Tohle a spoustu dalšího nám naši od mala připomínali. Taky naši měli povinnost odevzdávat vajíčka, nepamatuji si, že by moje matka odvedla jediné vajíčko. Na komunisty nadávala veřejně a to jednak kvůli měně a jednak, že se do funkcí dostali samí vyčůránci, stejně jako je to dneska. Tenkrát to byl náš soused, například, který kolaboroval s Němci. Moje matka šla pracovat, až když šel náš otec do invalidního důchodu, šla k dráze na závory, žádné problémy nikdy neměla a dělala tam šťastně až do důchodu. Listopad 1989 ji přinesl jen strach z budoucnosti a také se měla proč bát - naše slavné posametové zdravotnictví s ní rychle zatočilo. A ještě naše rodina povinně musela dát jedno dítě do zemědělství. Moje starší sestra šla ráda a hned přiští rok její ročník zemědělského učiliště přešel na zemědělskou školu, takže měla střední vzdělání bez příjímaček. Na vesnici, kde jsem žila před revolucí, si chlapi v hospodě navzájem ať byli ve straně či nebyli, vyprávěli všelijaké politické vtipy a nepamatuji, že by někdo někoho udával. Oni už vlastně funkce v družstvu měli rozdělené - předseda, syn největšího bývalého sedláka v obci, zároveň byl i předsedou KSČ, hlavní rostlinář to samé z vedlejší vesnice, akorát ekonom přišel z města. Předseda MNV to samé. Nikomu to nevadilo, proč taky, byli to odborníci - sedláci. A všichni byli ve straně, všichni.
Myslím si, že nic není černé ani bílé a lidé si pamatují to, v čem žili na základě toho, co bylo kolem nich.
Co se týká poravených a zastřelených na hranicích, myslím, že u obětí jakéhokoli režimu je jedno, jak ke smrti přišli, jsou mrtví. A kolik je dneska obětí zvýšené kriminality, či stresu z toho, že příjdu o práci, o rodinu a skončím pod mostem, myslím, že ekonomický útlak nemá co vyčítat tomu politickému. Mou rodinu také zasáhla exekuce, rovněž vypočítavostí hajzlíků, které tento režim podporuje a ta bezmoc je stejná. My jsme to společně zvládli, ale co ti chudáci, kteří nemají šanci? Víte Ivane, nevím kolik Vám je, ale ani ve snu bych si nikdy nedokázala představit, že se dožiju do tak příšerného světa. Ten hnus, co se valí z obrazovky, z časopisů, to, že moje děti budou makat od rána do večera a nebudou mít ani čas na vlastní děti, protože musí někde bydlet a to stojí hodně, že se lidé budou nenávidět jenom kvůli tomu, že se hádájí zda Topolánek či Paroubek a nechápou, že se jim ti dva smějí do obličeje, že pro stát bude člověk jen obyčejná dojná kráva, která když doslouží, tak pro ni nebude ani slušné stáří a vůbec. Tohle není můj svět. To, že se mám zatím dobře, neznamená, že je dobře. Stačí se jen dívat a poslouchat. Já vím, že je spousta hodných a slušných lidí, ale pro ně v tomto světě není místo.

A můjtrávník je ze všech nejzelenější a moje káva úplně černá a co mám říct o svojí kočičce?