Tento článek je zajímavým pokusem o skloubení západní vědy a východního myšlení v jedné z nejzákjladnějších otázek o člověku – kdo jsem a kde jsem? Jedná se o malou ukázku celosvětového trendu sbližování západu s východem, který není za oponou starého paradigmatu vidět a mnozí s tím jistě nemusí souhlasit. Informace nacházející se v článku jsou od různých autorů, např. D. Goleman, S. Blacmoreová, D. Dennett, H. S. Sullivan, G. Claxton, které můžeme považovat za vědecké autority, tudíž ručím za to, že spekulace jsou omezeny na minimum. Jedniná spekulace je ta moje, když jsem všechny informace sloučil a vytvořil z toho smysluplný celek. Nakonec bych měl ještě dodat, že se jedná jen o letmou extrapolaci, protože na nějaký podrobnější výklad tu není místo a asi by to ani nikdo nečetl ...

Pravděpodobně cítíte, že vaše „já“ sídlí někde za očima a odtamtud vyhlíží do světa. Taková totiž je nejčastěji uváděná představa, ačkoli jiní lidé hovoří o temeni hlavy, srdci, nebo dokonce krku, přičemž imaginární umístění „já“ se liší mezi kulturami. Představa o umístění vašeho „já“ se navíc může měnit podle toho, co zrovna děláte, a dokonce ji můžete manipulovat vůlí. Slepci tvrdí, že své já cítí v konečcích prstů při čtení Braillova písma a na konci bílé hole při chůzi. Řidiči někdy vnímají okraje svého vozu jako součást své osoby a mohou zamrkat úlekem, když se k jejich autu něco nebezpečně přiblíží. Kde bychom naše já tedy měli hledat? Prvé místo, které nás napadne, je mozek. Pokud vás napadne tělo, zkuste si jednoduchý myšlenkový experiment: představte si, že je lékařsky možné vyjmout z těla mozek a vložit ho do jiného, aniž by tělo nebo mozek došlo nějaké újmy. A představte si, že právě vy budete součástí takového experimentu. S nějakým člověkem si prohodíte mozky. Až se po operaci probudíte, kde bude vaše já? Asi tam, kde se právě nachází váš mozek, nezávisle na těle, že? Ale my půjdeme ještě dál. Představte si, že by vám mozek vyoperovali z hlavy, napojili ho na přístroje a uložili do mísy v nějaké laboratoři. Vaše tělo by mohlo přitom i nadále fungovat a s mozkem by udržovalo spojení nikoli přes nervy, ale přes rádiové signály. Kde by se nyní nacházelo vaše „já“? Asi byste si nepředstavovali, že leží někde v míse napojený na přístroje. Pravděpodobně byste si představovali, že máte své já pořád kdesi za očnicemi, i když by vaše lebka ve skutečnosti byla prázdná... Tohle jsem si nevymyslel, o takovém experimentu mluví evoluční biolog, kognitivní vědec a filosof Daniel Dennett. Co z toho ale vyplývá? Třeba to, že máte jen „představu“ o tom, že vaše já se nachází uvnitř vaší hlavy. Celý život žijete s „představou“, žá vaše představa o vás samých jste vy. Zkusme se na to podívat trochu podrobněji.
Pouze při ohromném zvětšení a s využitím metod moderní neurovědy lze pozorovat, že mozek sestává asi ze stovky miliard neuronů čili nervových buněk. Jsou mezi sebou neuvěřitelně složitě propojeny a díky tomuto propojení mohou skladovat a zpracovávat obrovské množství informací. Nikde však není žádné ústředí, do něhož by směřovaly všechny signály a z něhož by vycházely všechny instrukce. Výzkumy v oblasti neurofyziologie prokázaly, že než vykonáme nějaký úkon, rozhodneme se pro něj asi 200 milisekund před úkonem. Ale už 350 milisekund před samotným rozhodnutím se mozek na vykonání tohoto úkonu připravuje. Jako by už předem věděl, jak se rozhodneme. Z toho nutně vyplývá zvláštní závěr, že naše vědomé vnímání světa zaostává za událostmi. Neuvědomujeme si to jen díky mechanismu, který se označuje jako „subjektivní antedatování“. Sami sobě vyprávíme příběh o světě, ve kterém časový sled věcí uvádíme na pravou míru. Slavný psycholog Harry Stack Sullivan sledoval podstatu vytváření sebepojetí na jeho úplném začátku – u kojenců. Malé děti se učí řídit svůj způsob fungování ve světě metodou odměňování za to, že jsou hodné a trestání za to, že jsou zlobivé. Stejně jako při hře “přihořívá, hoří“ se postupně učí jednat tak, aby se blížily projevům laskavosti a vyhýbaly se projevům nelibosti svého pečovatele (nejčastěji matky). Historie chvály a kritiky spěje k představě, kterou o sobě dítě má. Klíčem k identitě jsou tři druhy představ. Dobré já, špatné já a ne-já. Souhrně to Sullivan nazývá Self-systém. Funkce self-systému podle Sullivana tkví v tom, že pokud nelze změnit něco v prostředí, měníme sami sebe, čímž se chráníme od nechtěných pocitů úzkosti a stresu. Jestliže se s těžištěm úzkosti v okolním prostředí hnout nedá, pak je ponechán prostor pro změnu pouze v tom, jak člověk prostředí vnímá. A naše já je perfektním nástrojem, jak vnímání světa pokřivit podle potřeby. Mnohá naše trápení si vytváříme sami okolo mylné poředstavy, že máme jakési permanentní ego, které si zoufale přeje být milováno a obdivováno, stojí o úspěch, chce mít vždy pravdu a touží být šťastné. Vytváříme si iluzorní představy o nás samých, a ty jsou potom zdrojem našeho utrpení. Britský psycholog Guy Claxton napsal, že „vědomí je mechanismus, kterým si vytváříme pochybné báchorky na obranu zbytečného a nejistého vnímání sebe sama“. Chybujeme, jestliže naše já pokládáme za cosi samostatného, neměnného a autonomního.
Dennett v souhlasu s kognitivními vědci tvrdí, že si mozek neustále „skicuje“ vše, co se okolo nás děje, zatímco jeho paralelními informačními kanály prochází nespočet informací, které se dále zpracovávají. Jedna z těchto skic se stává verbalizovaným příběhem, který vyprávíme sami sobě. Jeho součástí je i představa o existenci autora tohoto příběhu neboli uživatele celého mozkového soustrojí. Dennett tento stav označuje jako „laskavý uživatelský klam“. Pouhá iluze. A iluze nelze lokalizovat – tedy, odpověď na otázku v záhlaví článku je: já ve skutečnosti neexistuje, proto nemůžeme ani určit kde se nachází. Nepřipomíná vám to všechno něco? Nemluví o tom východní filosofie už tisíce let? Několik skromných příkladů:
Buddha: „Činy jsou skutečné a skutečné jsou i jejich následky, ale osoba, která je činí, skutečná není“.
Adžnán Čá: „Není možné, aby všichni jednali tak, jak si vy přejete, nebo aby byli stejní jako vy. Takové přání vám přinese pouze utrpení. Je to obvyklá chyba kterou meditující činí, avšak sledování druhých skutečně nevede k rozvoji moudrosti. Jednoduše zkoumejte sami sebe. Touto cestou dojdete k porozumění.“
Šrí Dattatréja: „Vesmír, který je složen z pěti elementů, je ve skutečnosti jen klamným přeludem iluzorního já. Komu se mám potom klanět, když tu není nic jiného než To, co jsem a co je stále prosté všech poskvrn.“
Aštávakra Gíta: „Jsi jediný pozorovatel, a jako takový jsi skutečně navždy svobodný. Tvým jediným omezením je, že na druhé nahlížíš jako pozorovatel. Byl jsi uštknut černým smrtícím hadem egoismu, a proto se považuješ za konatele. Přijmi nektar víry, že nejsi konatel, a buď šťasten.“
Šrí Randžit Maharadž: Když dáváte něčemu nějaké vyjádření, tak to znamená, že je něco zakoušeno. Je to jen zkušenost vašeho já. Nechte svět tak jak je, neničte ho, ale pochopte, že není. Dělejte vše, co máte dělat, ale buďte od toho odděleni pochopením, protože vše, co cítíte, vnímáte a čeho dosahujete je iluze. Neexistuje to a vše mysl to musí přijmout.

Dennett i Claxton josu přesvědčeni, že naše já je ve skutečnosti pouze báchorkou o nás samých. Aktivně jednající niterné já je pouhý přelud. Soustředěný pohled do nitra vašich vlastních prožitků nám nevyjeví pevně strukturovaný svět pozorovatelný soustředěným „já“, ale stálý proud neustále se měnících vjemů, v nichž nelze oddělit pozorovatele od pozorovaného. Budeme-li se plně soustředit na přítomný okamžik, čímž ztastavíme spekulace o minulosti a budoucnosti neexistujícího „já“, zbyde jen lidská bytost z těla, mozku a zkušeností, jež jedná v souladu s prostředím, v němž žije. Kdo se potom trápí, kdo chce nebo nechce to či ono?
Jaký je váš názor na existenci či neexistenci já a popřípadě jeho lokalizaci? Jakou jste měli nebo máte představu o tom, kdo jste a kde jste?