Zásadní rozdíl je v tom, že v pohádkách nejsou zabiti LIDÉ (ježibaba není člověk, přece). Navíc mluvíte o velmi starých pohádkách, které vznikaly v dobách, kdy život byl daleko blíže smrti. Tedy spíše přirozeněji blízko. To, co se nám zdá jako brutální, zdá se nám brutální z našeho pohledu, z tehdejšího pohledu to byl spravedlivý trest. Navíc si uvědom, že drak by princeznu snědl, to nemluvím o vlku. A takový je život i dnes.

S tou blízkostí smrti má Raven pravdu - dřív se jen malé procento dětí dožilo dospělosti. Prostě smrt byla dřív denní realita, dneska je to tragédie.

V pohádkách ta krutost není příliš znázorněna - klidně přijmu „strčili babu do pece“ nebo „usekl všechny hlavy“, ale když si představím, jak moc se tam trápí, než zemře, moc hezký mi to nepřijde. Nicméně ta krutost tam nikdy není rozvedená - prostě jen „stalo se, konec“.
A hlavně: vždy špatně dopadne ta jednoznačně špatná postava, která je vlastně symbolem zla.

Ještě bych uvedl, že když jsem četl pohádky od Boženy Němcové (ty méně známé), byl to jeden drasťák vedle druhého. Matka běžně podřezávala své děti (bylo i popsáno jak) a jiné. A taková Kytice od Erbena jakbysmet.

Těžko říci, co je na té smrti tak fascinovalo. Snad že je to něco, o čem nikdo moc neví a to hraničí s fantazií - a té je v pohádkách také dost.

Na dobrou noc to však není ani náhodou. Ty klasické pohádky od Němcové jsou v tomto „normální“.

A to jste ještě nečetli Eskymácké pohádky, většina hrůz se tam na šedobílých pláních děje členům kmene pod vlivem psychotropních látek, které běžně požívají i děti.
Stačí i taková Mořská panna a na trauma je zaděláno. Ne, některé pohádky pro děti opravdu nejsou pro děti

Když jsem byl malý, tak mi pohádky zmíněné v článku moc drastické nepřipadaly. Pohádka se vyprávěla takovým tím medovým a napínavým hlasem, takové malé divadýlko. Sekání hlav drakům nebo házení bab do pecí mělo navíc nějaký důvod, nebyly to bezdůvodné masakry jen pro efekt, krev nebo vzrušení z násilí. Nejsem odborník na dětské duše, ale možná se podceňuje jejich schopnost rozeznávat skutečnost pravou od té pohádkové.

Nepopírám ale, že některé pohádky jsou opravdu kruté, například ty od Andersena. Jako dítě jsem se třeba ledové královny bál. A z dnešního pohledu se mi taky zdá, že to třeba v té Karkulce trošku „přehnali“.

„macoche na svadbe obuli do červena rozpálené črievičky, v ktorých musela tancovať dokým nezomrela“...

nuž neviem... tak sa teda zamyslite nad brutálnosťou tohto činu, v čom bola akože tá snehulka od svojej macochy lepsia?? že jej sa podarilo macochu zavrazdit a macoche nie? skutocne maju rozpravky učiť tomu, že za všetko sa treba pomsťiť a že nič sa nesmie odpúšťať??

(zakázal by som to)

No, staré báje originál jsou 18+, i ta převyprávěná verze je někdy brutální.

Realita je důležitější než pohádky.

Jen tak stručně vysvětlím, proč jsou pohádky mnohdy tak „kruté“.Dříve, když se začali pohádky vymýšlet- ne psát- nebyl knihtisk, se lidé opírali o nevysvětlitelné jevy a vkládali je do pohádkových příběhů. Vyprávěli si to mezi sebou pouze dospělí lidé a to zejména v hospodách, na návštěvách...apod.Tím si ukazovali, jaký by svět měl být a není a snažili se pohádkami vysvětlit i některé jevy, které prostě nechápali. Postupem času začali pohádky přetvářet - zejména Němcová a Erben- a utvořili pohádky takové, aby byly přístupné zejména dětem. Toť vše o pohádkách