Povím vám jednu čerstvou příhodu, která mě znovu donutila zamyslet se nad lidmi okolo nás…

Nedávno nám před domem srazili asi patnáctiletého kluka. Jsme tu na takové události docela zvyklí, protože bydlíme na hodně blbém místě a bohužel se tu podobné věci dějí poměrně často. Ale k tomu, o čem jsem vlastně chtěla psát…

Slyšela jsem dutou ránu a v duchu si říkala, že to se asi srazili zase nějací dva blbci, co opět nedodrželi rychlost. Jenže… nedalo mi to a podívala jsem se z okna. Bohužel jsem na našem mostku uviděla ležet klučinu a nad ním se sklánějící postavy. Tohle mě opravdu nemohlo nechat chladnou, takže jsem vysvětlila malému, se kterým jsem v tu chvíli byla sama doma, aby si šel hrát do pokojíčku, že mamka musí pro něco dojít ven a hned se vrátí.

Když jsem přišla k „místu činu“, viděla jsem sípajícího kluka, okolo kterého stáli asi tři muži, řidič autobusu – svědek, řidič auta, co hocha porazilo a jeho spolujezdec a ještě vyděšený kluk, jak jsem se posléze dozvěděla, bratranec sraženého. Moje obvyklá otázka, když se nachomýtnu k nějaké podobné události je automatická a to, zda už někdo volal záchranku. Ani jsem nečekala odpověď, že ne, ale právě tu jsem dostala. Nevím, kde se ve mně vzal ten vztek, ale na všechny přítomné jsem vyjela, jestli jim přijde normální jen tak na kluka civět a ani mu nezavolat pomoc. Já než jsem se dostala od malého z domu, uběhlo minimálně pět minut od nehody… Řidič z auta měl mezitím plné ruce práce s tím, aby dost vynadal klukovi, který byl evidentně mimo sebe, že mu vlítl pod auto a kdesi cosi. Hlavní starost řidiče z autobusu byla, že nemá čas a že by potřeboval jet … o spolujezdci z auta ani nemluvím. Okamžitě jsem vytočila číslo záchranné služby, která zalarmovala i dopravku a začala se věnovat klukovi. Ten přestal sípat a najednou jakoby do něj vjel život, měl tendenci vstávat, pak se se mnou začal dohadovat, když jsem se ho pokoušela udržet na zemi, protože byl mimo sebe a pořád jen chtěl nazout botu, kterou po srážce ztratil. Následně začal pofňukávat, že ho bolí hlava a ptal se, kde je, co je … Já byla v duchu dost ráda, že je při vědomí, že mu nemusím poskytovat nějakou zásadní první pomoc, protože si nejsem jista, zda bych na to měla. Aby všeho nebylo málo, začal se mezitím vedle psychicky hroutit druhý kluk, který všechno viděl a že prý to pěkné nebylo. Sražený kluk rozbil hlavou přední sklo auta a přelétl celou silnici až k nám…

Nebudu tu rozepisovat další detaily, jen se vám chci říct, že jsem si do téhle doby myslela, že snad ani neexistují lidé, co vám nezavolají ani tu „pitomou“ záchranku, když se něco stane, ač mají všichni telefony a možnosti k tomu potřebné. Do téhle doby jsem si myslela, že je pro každého automatické, poskytnout pomoc, zvlášť v takto ukázkovém příkladě nehody. Bohužel, byla jsem silně vyvedena z omylu. Nikdo z přihlížejících mužů nejenom že nebyl schopen zavolat záchranku, ač byli u kluka jako první, ale ani mi s ním nepomohli, abych ho v klidu udržela na zemi, protože člověk nikdy neví, co může mít za zranění, natož aby se zajímali o druhého kluka, který na tom nebyl taky nejlépe… Všechno nechali na mě a jen civěli… Opravdu, opravdu jsem v tu chvíli cítila obrovský vztek, to mi věřte. Nezbývá mi, než doufat, že kdyby se někdy stalo něco mně, nebo někomu mně blízkému, že nebudou stát okolo takoví „hrdinové“ a že aspoň vytočí 112, když už nic jiného…

Kluk, co vím od jeho tety, kterou jsem hned zavolala, jak jsem z druhého klučiny „vyrazila“ její telefon, je stále v bezvědomí, má prasklou lebku, krvácení do středního ucha, otok mozku, pochroumanou krční páteř… Co my víme, zda by na tom nebyl líp, kdyby dostal pomoc o těch pět, deset minut dřív… :-/