Nové články
Nejčtenější
Témata článků
Odběr, stažení webu
Podpora
Poslední komentáře
Střípky z diskuse
Zajímavé odkazy
Novinky na Svíci.cz
- 30.11.2007: Nyní jsou nově přidané komentáře od poslední návštěvy zvýrazněny barevně
- 13.4.2007: Možnost úpravy i zatím neschváleného článku
- 22.6.2006: Zlepšeno vyhledávání
Komentáře k článku
Osamělost mezi lidmi
Tak tohle je téma, které nosím v sobě už hodně dlouho. Dívám se na svět kolem sebe a napadá mne, že čím lidnatější se naše Země stává, tím osamělost mezi lidmi narůstá. Dneska se pomalu a jistě dere do popředí myšlenka: „Nepotřebuji druhého, jediné co potřebuji, je rychlé připojení.“ Život v anonymitě vztahů bez skutečného osobního poznání je přeci jen bezpečnější, nevystavuje člověka do nepříjemných situací a když, tak jednoduše zmizí. Ale i člověk mezi lidmi se může stát tím nejopuštěnějším tvorem. Žijeme si své životy a úzkostlivě chráníme své soukromí a sebe samotné a přitom vnitřně toužíme po někom, komu bychom mohli všechno to, co je v nás, říci. Možná právě proto se různé profese - např. lékař, stávají takříkajíc profesí „zpovědní“. Svým způsobem je mi to líto, protože to o něčem hovoří. Hovoří to o nedůvěře, o zklamání, o bolesti, o osamělosti... Je možné to nějak změnit?
Dobré téma. Taky jsem o tom dost přemýšlel a myslím si, že osamělostí a odcizením platíme daň za blahobyt. Naše technická civilizace dává dnešním lidem vše, co potřebují ke svému životu relativně snadno, nepotřebujeme druhé lidi k tomu, abychom se uživili. Můžeme si dovolit žít své životy izolovaně podle svých představ. Dříve byli lidé nuceni spolupracovat, aby přežili, tím zároveň docházelo ke kontaktům mezi lidmi, k sociální komunikaci. To dnes není potřeba a tak ztrácíme komunikační dovednosti, které měli naši předkové. Navíc pocit osamocení a nedostatku komunikace je i v mnoha rodinách uvnitř - lidé nejsou zvyklí bavit se o svých dojmech, pocitech, názorech. Velký podíl na tom nese televize. Vím, neopominu jedinou příležitost, abych si do televize, prokletí dnešní civilizace, nekopl 
Jenže lidé jsou tvory sociálními, potřebujeme jiné lidi a tak hledáme komunikaci, lidský dotek v různých virtuálních světech a představách - anonymitou internetových diskuzních fór počínaje, přes různé sekty až po drogy. To je vše odvrácená stránka pokroku.
A jak z toho ven? Jako u spousty jiných problémů, musíme začít v rodinách, naučit se spolu znovu mluvit, nechat TV a PC spát a bavit se třeba o těch nejvšednějších problémech, ale bavit se spolu.
U nás doma bývalo zvykem, že se rodina sešla v kuchyni u stolu a probíraly se kraviny i důležitosti. Ale tak nějak normálně, bez zvláštních emocí. To jsme měli malé 2+1 a bylo to fajn, bylo to mé dětsví. Když jsem měl svoji rodinu, měli jsme slušný 3+1, ale v kuchyni se dva sotva otočili. Diskuse se nekonaly, nastoupila TV a intimita paneláku tomu taky dodala. Byl z toho rozvod a na příčinu jsem přišel až po letech. Komunikace. Prostě jsme žíli vedle sebe a ne spolu. Až s druhou ženskou jsme obnovili tradici z dětství a je to dobré.
Nemyslím si, že je to blahobytem, je to v každém z nás, nemohou být všichni stejní. Každý je svého štěstí strůjcem. Peníze z nás nic neudělají, jen se v nás projeví to co už tam dávno je... jsou normální milionáři... jsou praštění zbohatlíci... I třeba svoboda, to je vnitřní pocit nezávislý na okolí, na režimu, někdo byl svobodný i před 1989, nepíšu za komunismu, protože žádný nebyl! Komunismus je něco úplně jiného... Ale například: pojedu rovinou autem, kde je vidět široko daleko, a přijedu na křižovatku, kde je stopka, zastavím, rozhlédnu se a vyrazím dále, aniž bych se cítil někým omezován, to je vnitřní svoboda! A tu jen tak snadno nezískáte! Ani to nejde pro každého. Jiný příklad: chceme opravdu aby se všichni lidé na tomto světě měli dobře? Určitě ne! Ani by to nešlo! Představte si, že by se v třeba jen v Číně naučili všichni utírat toaletním papírem! Byla by to nesmíná ekologická katastrofa pro celou planetu. (Bělohradský). Spotřební způsob života spěje k zániku civilizace a nejde to nijak ovlivnit. S pozdravem jK.
nepíšu za komunismu, protože žádný nebyl! Komunismus je něco úplně jiného
Ano, to byl socializmus. To bulo úplně něco jiného
Ne, to byl reálný komunismus. Zejména v padesátých letech. Až na konci šedesátých se to začalo posunovat k socialismu.
Nás učili, že socialismus je teprve přechodem ke komunismu, ve kterém nebudou peníze, ale že si sám vezmu co budu potřebovat, podle své odvedené práce nebo prospěšnosti, jak jsem se nevědomky ve své děcké naivitě těšil. S pozdravem jK.
JK, ne vždy s vámi souhlasím, ale s tím toaleťákem a Čínou jste na to kápl. Fakt je ten, že malá část lidstva (i my) žije na úkor druhých.
Taky souhlas. Problém je, že Ti druzí se rychleji množí než my. Takže to máme interpretovat tak, že čím dál tím víc žijeme a budeme žít na jejich úkor?
No, já si myslím, že díky demokratizaci za nějaký čas budou mezi námi v takovém množství, že to nebude udržitelné pro nikoho a pokud by se rasy dobrovolně - čemuž nevěřím - smíchaly, pak bych chtěl vidět tu evoluci. jK.
Já si myslím, že lidstvo jako celek je núnosně přemnožený druh. Buď si na nás něco najde příroda, nebo vypukne válka anebo nás budou muset odvézt Aštarova flotila 
Pokud náhodou ještě neznáte, možná by Vás mohlo zajímat www.tady.cz/hawkmoon/
Tak jak „samoten“courávám na kole po různých vsích a vískách v bývalém Království Českém(škoda jej) a jsa komunikativní tvor mohu říci - nemám žádný problém navzat s lidmi kontakt.Zde se vůbec necítím osamocen.Zásadní věcí je,že se nikdy a v žádném případě NESMÍM nad těmito lidmi vyvyšovat a předvádět nějaká moudra,v tu chvíli v očích těchto lidí uvidíte jistý údiv a najednou - clona,zeď a vše ostatní negativní!Nejlépe,když hledám radu(třeba jí nepotřebují) a onen člověk,pokud není vyložený samotář,což se též stává,onen člověk ožije,pomáhá radou a jinak.Upozorní,zde nejezděte,špatná cesta atd.A najednou...........najednou s ním sedíte na lajci a kecáte...a kecáte..cizí lidé a kecají jako kdyby se znali léta, v tom je ten kumšt přátelé!Dokonce i ve městech ve většině případů lze takovýto kontakt navázat,na poněkud jiná témata,ale lze.Jak říkávala moje matka „ všechno jde jen chtít a být úpřimný“,měla pravdu i dnes to funguje a jsem tomu rád.Proto jen na závěr vždy a v každem momentu být úpřimný a lidé to poznají(a jak!).Na závěr též sedívávám u PC,u vysílačky,ale mezi lidi se těším.Vždy se najde takový s nímž lze „dáti řeč“.
Souhlas,jako rodilý občan pražských Vinohrad jsem se svého času etabloval jako ženáč v jednom jihočeském městečku. Trvalo přesně rok, kdy ze SVINĚ Z PRAHY se stal normální člověk, kterého místní brali, jako sobě rovného./kdybych chodil do hospody ta prodleva by se logicky zkrátila/ ted jde jen o přístup k lidem v denním návalu na chronicky opožděnou a přecpanou 6 na Karláku.A musím uznat, že jako pamětník /je mi 60/ jsou lidé k sobě milejší, než těsně před sametovým podvodem. Tot má zkušenost, osamělý se necítim.
Taky se necítím osamělá, ale nejsme na tom všichni stejně.
Měla bych víc chodit za svou babičkou. Najít si čas. Ach jo.
Dnes jsem u babičky byla, hurá.
To je to nejlepší řešení...
Moje životní odpozorovaná zkušenost vypadá následovně: chceš-li mít pohodu, tak ji nehledej kolem sebe,protože tento svět ti ji nedá a je naivní si myslet, že tomu tak není. Musíš si ji najít v sobě a ono to meditací jde. Když ji pak najdeš a máš, tak jsi ten nejbohatší člověk na světě a jistě se rád podělíš o zkušenosti s těmi kolem sebe ...a svět bude hned o něco lepší, zvlášť pokud se k tobě přidají další...
Jen na úvod - chci-li mít pohodu,snažím se jí hledat mezi lidmi a nebo v přírodě.Zásadně odmítám jakékoliv uzavíraní se do sebe,sebelitování a podobné i meditační výstřelky.Za celá ta minulá tisíciletí byl tvor zvaný člověk formován k tomu,aby s jiným člověkem žil v konglomerátu lidí.Pochopitelně z toho nelze vyjmout manželku,ta je nejbližší a zná mé chyby a přednosti,že.Ovšem jsou chvíle,kdy „jdu mezi lidi“ a když například někde slezu z kola u „kolařské hospůdky“(a u nás jich je dosti) a neznámý lidé tě zdraví,neb jen pokývají hlavou tak jsi kde?No přece mezi lidmi.Sedneš,pivo dáš, s lidmi pokecáš aspojíš dvě nádherný věci.To,že jsi si v přírodě dobil baterky a mezi LIDMI dobil to druhé,čímž ti ZD,právě zde vznikne ona harmonie souzvuku duševna s kým??? NO?? Přece s LIDMI,člověče! A v tom to je.Uzavírat se do své duševní schránký to je dobrý předpoklád sám sebe vyloučení se společenstva lidí a to je bohužel vemi nebezpečné pro duši,příteli!Takže shrnuto:„To jediné,co opravdu máme,je současná chvíle,nyní!“Měj se příteli,dobrý den ti přejí.
Framont nemluvil o uzavírání se do sebe, ale o hledání pohody a harmonie v sobě. A to je značný rozdíl a je to svatá pravda.
Hodně lidí kritizuje dosažený blahobyt, ale většina z nich by ho nerada ztratila. Chtěl bych vidět všechny ty kritiky konzumu a uctívače vyšších duchovních hodnot, kdyby se ráno vydali na nákup a zjistili, že hypermarket zmizel a je nutno jít dva kilometry pěšky k dalšímu. Rohlík nestojí dvě padesát, ale sedm korun. Poté jim jako naschvál ujelo metro a další by nejelo za pět minut, nýbrž za půl hodiny. To by bylo řevu a bleskový návrat k přízemním světským vymoženostem!
Myslím, že společenský stav v USA se hodně přibližuje tomu, co je popsáno v článku. Naštěstí žiji v ČR a nějakou samotou rozhodně netrpím. Stačí zavolat známým a za pár hodin už zatěžujeme játra pěnivým mokem. Naopak jsem docela rád, když se můžu zavřít doma a nemusím půl dne s nikým komunikovat. Nebo ve svém volnu vypadnu z Prahy a celý den se toulám přírodou. Pokud se mně z nějakého podivného důvodu zasteskne po lidech, v nejbližší hospodě se můžu vykecat do sytosti, na libovolné téma.
Děkuji za vaše komentáře, je to fajn slyšet - číst si názory druhých. Já osobně si až tak sama nepřipadám, jak by mohlo mylně ze článku vyznít, mám fajn rodinu, děcka, pár přátel a cítím se jako nejbohatší člověk na světě. Ale jelikož pracuji s lidmi a mezi lidmi, setkávám se s různými životními osudy... a člověk by nevěřil, co se kolikrát za zavřenými dveřmi bytů ukrývá... Přeji vám všem příjemný čas
Zdravím všechny diskutující,
také dobíjím baterky v přírodě. Procházka lesem mi dává hodně energie. Kdyby šla maučit meditace na dálku, poprosím framonta, aby mi dal patřičné instrukce najít pohodu v sobě. Často se mi stává, že i ve společnosti lidí, kterří jsou mi blízcí, se cítím velice osaměle.
Zvláštním způsobem mě dokážou dobít výlety do přírody. Některé, dá se říct, i na několik let. Třeba když si vzpomenu, jak jsme se se sestrou jednou sbalily a vyrazily pěšky asi čtyřicet kilometrů po Chřibech. Fantazie. I když se mi od tenisek udělaly na palcích u nohou takové modřiny pod nehty, že jsem je měla černé až do Vánoc.
Zase jako kdos napsal výše, je to v komunikaci. Je to rok, co jsem odstěhoval s manželkou z Prahy na venkov a lituji jediného - že jsme to neudělali už dávno. Nemyslím tím satelitní vilová sídliště. Každý den Vás příroda obšťastňuje a ten, kdo se umí dívat, pro toho je několikrát denně balzámem na duši. Je tu i menší výskyt blbců na kilometr čtvereční. Nebojíte se nechat kolo před obchodem, vydrží tu nezamčené třeba i týden, než si na něj vzpomenete. Když jsme přijeli za děckama do Prahy na návštěvu - jsme pro ně vidláci - po chvilkové debatě zapínají bednu - dnes je fotbal... nechápou nic... Mami jak tam můžete žít?... Vždyť tam neni supermarket... Máte tam jen jedno kino... Jak ste tam mohli našetřit na auto... S pozdravem jK.
To teda koukám, podle tohoto příspěvku to vypadá, že jste už delší dobu dospělý. Zajímalo by mě, proč se chováte jak trucovité děcko(?). Jestli budete pořád zaplavovat všemožná témata nejapnými narážkami na Jurase, požádám admina, aby Vás vykopl.
Nápodobně pane Juras. S pozdravem jK.
Ale,no Juras,počítej do deseti...zhluboka se nadýchni a potom začni přemýšlet,co jsi chtěl říci.Neboj i já bývám „někdy“ v této formě,co mě to dá za námahu vymrštit svou špičatou botu a....ale nic!Zde kolego Jurasi),zde je úplný ráj to na pohled„,oproti tomu co se děje např. na Seznamu,Centrumu a dalších “padlých" webech.Proto,chraňmě si tuto(alespoň)dosavadní úroveň.Hodně zdraví do Nového roku Ti přejí - dobrák!
Nějak mě tento příspěvek unikl, spíš jsem četl nepozorně. Teprve teď jsem si všiml , že jste pražský emigrant stejně jako já. Rozdíl je v tom, že já jsem to učinil již před mnoha lety. Tenkrát na mě koukali všichni jak na blázna. Proudy lidí se valily do Prahy a já jsem to vzal v protisměru. Tehdy velmi neobvyklé! Nyní bydlím na Berounsku. Praha se za mnou valí jako kalná voda. Tak mám někdy obavu, že to nebylo dost daleko.
Inu, je to blízko, tam jsme za mlada jezdili z Prahy na kole, hranice města Vás časem doženou Já jsem nyní na Poličsku, tady to snad vydrží déle. S pozdravem jK.
Ty jedem Koloději-dobroději,ty si nemůžeš dobíjet ty své baterky na jiném jméně?To musíš ssákryš uzmout mě jméno moje?Ty mě tím uřezávaš ruce a tyto nejsou(to hanbou,že jsou tací ajoky)schopny psát.Zkus si dát jinou volačku a uvidíš,zahřeje tě to na duši a nebude to „levota“!To se přece mezi dospělými lidmi nedělá,obvzláště ZDE!
Dobráku-originále, nevyskakuj jako čertík z krabičky. Kdybys četl jeden z mých prvních příspěvků zde na svíci, kam jsi mne pozval, dočetl by ses, že můj nick „realista“ byl již obsazen a proto používám tento.
Ještě jednou se omlouvám. Když ti můj nick vadí budu používat jiný
Takto to beru!Dík.Mimochodem onen můj „dobrák “byl totiž již několikráte zneužit,proto to mračení,kolego!Nic ve zlém.
Podívej se na diskusi nuda v bedně, na můj příspěvek 9.11.2007 12:28
Jsme osamělí, protože si z ostatních tvoříme jen chvilkové sluhy přítomnosti....měli bychom se řídit exuperovským „jsme zodpovědní za ty, které jsme k sobě připoutali“...ale málokdo to asi dokáže.
Ano. S pozdravem jK.
Vedro bylo nesnesitelné. Naštěstí jsme seděli pod kaštany v příjemném chládku a popíjeli vynikající desítku. V dálce šplouchala voda a kolem se občas prohnala dívčina, které z vlasů odlétaly kapky studené vody. Blýštily se jako krystaly ve sprše sluneční záře. A my jen tak seděli a plnými doušky vychutnávali tu báječnou atmosféru léta... Slunce najednou zhaslo a odněkud přilezl chlápek v montérkách:„Tak pánové, Váš čas vypršel! Odchod!“ Vyšli jsme před hangár, na kterém zářila neónová trubice „3D-SHOW“, a zarazili ruce hluboko do kapes. Chlad nás ovanul a prsty začaly tuhnout. Kolem byla mlha, šero a drobně mrholilo. Nedaleká plovárna připomínala opuštěný sklad munice a na zahrádce pod žlutými listy kaštanù hnilo několik rozviklaných laviček. „Tak si myslím, že půjdeme ještě jednou.“ Kamarádi jen mlčky přikývli. Co taky jiného dělat, hodinu po poledni v půli srpna? (Arron Flee). S pozdravem jK.
Jak přežít osamělost mezi lidmi?
Osamělost mezi lidmi se dá skutečně jen přežívat, ale to není život... Každý z nás máme v sobě touhu být poznáni někým, kdo je s námi rád, kdo si nás váží a miluje nás navzdory všemu, co máme v životě za sebou. Ten, kdo se cítí sám a opuštěný mezi lidmi, má k tomu zřejmě pádný důvod. Většinou to plyne ze zklamání, ze ztráty druhého člověka, ze života jako takového... Jsem ráda za tento dotaz a ať už jste kdokoliv, tato slova jsou určena právě Vám: „Přeji Vám, abyste potkal-a někoho, kdo dokáže ocenit to, kým jste, kdo dá Vašemu životu smysl a hodnotu. Určitě za to stojíte “
Bible mluví o tom, že „není dobře člověku samotnému“ a je to pravda, vždyť téměř každý člověk má v tomto ohledu svou vlastní zkušenost. Pro mne je smyslem života osobní vztah s Kristem, protože žádný člověk nedokáže naplnit naše potřeby a touhy, i kdyby sebevíce chtěl. Jsme jednoduše „pouze“ lidé ohraničení svými vlastními možnostmi. Mám skvělého muže, děcka, přátele, ale musím říci, že ke skutečnému životu to nestačí. A tak žiju s Bohem, o kterém vím, že je se mnou kdykoliv a kdekoliv... Ale to neznamená, že pro mne osamělost mezi lidmi bude tabu, takovým pocitům se, myslím, nevyhne nikdo, ale důležité je, že vím, kam jít...
Děkuji
Je moc hezké, jaký máte názor. Ale stejně.Když se nad tím zamyslím... Je to jakobyste věřila jen sama v sebe. Je hezké vědět, že Bůh je vždy a všude s vámi. Ale já nevím proč, ale mně to tak nepřipadá.Máte muže, děti, přátelé..a připadáte si osamělá. Já nikoho nemám, Opravdu.Tak jak si mám připadat já?Měla jsem přátelé. Ale prostě jsme si přestali rozumět. Směřují jinam. A já jsem nechtěla naše přátelství zachovat za každou cenu. Prostě už to nebylo ono. Každý den myslím na člověka, který někde jistě je a rozuměl by mi..A přeju si, abych ho už konečně potkala, aby mi konečně přišel do cesty.Asi bych nemusela být osamělá. Mohla bych mít okolo sebe mnoho lidí. Ale k čemu mi to je, když necítím to, co cítit chci..Blízkost, souznění, porozumění, podporu. Achjo. Přeji lidem jejich štěstí,ale mrzí mě, že ho nemám i já. Pak si pžipadám,jako že jim záviidím, a jsem z toho ještě více smutná:(
lauretar, Vy snad čtete mé myšlenky, nebo píšete o mě!
Děkuji za Váš názor a upřímně řečeno, vážím si Vaší upřímnosti. Ono totiž, alespoň jak mne to připadá, říkat nahlas svůj vlastní názor - včetně toho, po čem toužíte, co si skutečně myslíte, co cítíte a jak se cítíte... vyžaduje odvahu. A toho opravdu si cením, protože si myslím, že to je v dnešní době vzácné.
Možná to tak vypadá, že věřím sama v sebe, spíš jen s lítostí musím konstatovat, že psaný text bude vždy jen psaným textem a neobsáhne vše, co bych já jako pisatel sama chtěla. A tady je další důvod, proč jsem ráda za Vaše myšlenky - můj názor Vás nějak inspiroval, pokud to tak mohu nazvat a vyjádřila jste to ve svém komentáři... a pro mě je Vaše zpětná vazba cenná - protože mi pomáhá vidět napsaný text Vašima očima a vede mne tak k zamyšlení. Ráda bych Vám řekla, že v životě jsou chvíle, kdy se člověk bude cítit sám navzdory tomu, v jakých skvělých vztazích se ocitne. Možná to zní paradoxně, ale je to tak. Žádný člověk není schopen naplnit naší potřebu lásky - pouze jen do určité míry, bohužel. Všichni toužíme být milováni a milovat, toužíme dát druhým najevo - v přátelství, v manželství, ve všech ostatních vztazích, že jsme hodni lásky, že stojíme za to být milováni a že stejnou „hřejivou“ lásku máme ve svém srdci pro druhé… je to něco, co dává našemu životu hodnotu a smysl. A ten, kdo to dokáže ocenit, vytváří v našem srdci pocit důvěry a bezpečí. Můj manžel často cestuje, když jsme spolu - užíváme si vzájemný čas, jak jen to jde, máme se opravdu - i po téměř 20 letech rádi. A když doma není, samozřejmě, že se mi stýská a i se občas cítím sama. Přátelé také na mě nemají vždycky čas - mají své rodiny, životy... je to prostě tak, to je životní realita. Je to prostě normální. Chci tím říci, že i v manželství, přátelství je a bude vždycky prostor pro osamělost, někdy menší, někdy větší a někdy to prostě bude úplná paráda... asi se to vše vzájemně prolíná. Jednoduše nemohu svůj život postavit na druhých lidech, i když bez nich nemohu být. Potřebuji druhé, ale zároveň je potřebuji milovat natolik, aby se cítili v mém vztahu svobodni. A proto jsem zmiňovala svůj vztah ke Kristu, protože naštěstí na rozdíl od nás lidí, nežije v čase, není ničím a nikým omezen ...
Je mi líto, že jste zůstala sama. Pravděpodobně vztahy, kterými jste byla obklopena, nenaplnily vaše představy a očekávání a to dokáže docela dobře ranit... Na druhou stranu jsou to pro Váš život důležité zkušenosti, které sice teď pro vás nejsou příjemné, ale mohou Vás naučit cenným věcem – vytrvat v hledání skutečných hodnot a umět se oprostit od minulosti skrze odpuštění. Není jednoduché žít mezi lidmi i s lidmi., ale stojí to za to… A pokud se budete cítit sama, napište
¨děkuji za váš článek
moc se mi líbí, co píšete..vystihujete částečně můj stav, ve kterém se plácám už několik let. Měla jsem pár přátel a najednou je nemám...jak píšete, šli jinou cestou...výstižné! Jsem osamělá, přestože mám děti, přítele, matku a pár dobrých známých a taky spoustu koníčků.. Nejdříve jsem nevěděla co to je, myslela jsem, že je to zmatek , neschopnost vžít se do některých situací, no ale nakonec jsem zjistila, že mi chybí důvěrnost, splynutí ... ten pocit, kdy se odevzdáte jednomu člověku bez dlouhého přemýšlení... je to strach ze zklamání nebo ztráty samostatnosti? Strach z možnosti, že by mě někdo mohl ovládat a zničit moji nezávislost? Když je to tak, dojdu vůbec někdy k tomu, abych si natolik věřila, že ten pocit ještě pustím do svého života a nebudu se ohlížet, zda mi to ublíží či ne? Strach z opuštění nebo strach z manipulace. Je krásné slyšet od lidí, že je důležitá vzájemná úcta, ohleduplnost .., ale já jsem to už jednou zažila a nechala jsem si ublížit. Teď jsem šíleně opatrná a bojím se tak strašně moc, že se připravuju o jeden z nejkrásnějších pocitů na světě. No, na závěr musím říct, že jsem velmi ale velmi ráda, že tato stránka je... pár věcí jsem tu našla. děkuju N.
Myslíte si že v minulosti to bylo jiné? Nezáleží na době v které žijete, ale na tom jaký jste. Kdo si vytvoří v dětství (myslím tím tak do 16) hodně dobrých přátel, ten se podle mého nebude nikdy cítit osamělý. V dětství se vztahy navazují nejjednodušeji a jsou nejpevnější.
Myslím, že s přáteli nevystačíte a že pravdu má Olix, můžete mít skvělou partnerku, děti a spoustu dobrých přátel a nakonec, pokud nebudete žít s Kristem se stejně budete cítit osamělý.
Pak nevím čemu říkáte osamělost. Umírat s vědomím, že na mě myslí a truchlí pro mě kamarádi. Tomu neříkám osamělost.
Znáte tento Warrenův článek?
Smysl života vs. časoprostor (Proč to rovnou nezabalit?)
Tak přesně to mám na mysli a myslím, že to měla na mysli i autorka článku, nechci argumentovat věkem, ale může to s ním souviset.
Ano, znám. Jeden z nejlepších článků. Podle mě to jsou odlišně problémy. Nevidím mezi nimi spojitost. On řeší smysl všeho našeho přežívání.
Co je minulost? Dnešní ráno, včerejšek, minulý týden, loňský rok? Vždycky budou situace, ve kterých zůstaneme sami, navzdory tomu kolik máme přátel...to je právě ten paradox osamělosti mezi lidmi.
Ano to vše je minulost. Ve chvíli, kdy si přečtete můj příspěvek, to bude minulostí. Zajímavější se mi zdá defince současnosti (co to znamená „nyní“?). Současnost je okamžik v budoucnosti, nekonečně krátký, který se ihned jak nastane stává minulostí. To je podle mě definice současnosti.
Vždycky budou situace, ve kterých zůstaneme sami, navzdory tomu kolik máme přátel...to je právě ten paradox osamělosti mezi lidmi.
Situace ano, s tím souhlasím. To je ale snad přirozené. Jak by jste to chtěl změnit? Co je na tom špatného? To tak matka příroda určila.
Já jsem předpokládal, že máte na mysli pocit osamělosti, který vás provází celý život. Ten je podle mě závislý na povaze.
Já se osamělý necítím. A pokud někdo ano, dávám to za vinu jemu samému.
Hmmm, definovat současnost je opravdu zajímavé. Pro mne se současnost - „Právě teď“. Když jsem psala slovo současnost, najednou jsem si malou chvilku nebyla jistá, jak se toto slovo píše, poněvadž jsem současnost napsala jako součastnost. No a tato malá odchylka vykouzlila na mé tváři úsměv , poněvadž to má něco do sebe. Jinak jsem si přečetla i ten výše zmiňovaný článek od „p.Warrena“ a musím říci, že to souvisí s osamělostí mezi lidmi. Možná to není tak patrné, ale oba dva pohledy, které se teď v posledních komentářích tady setkaly, souvisí s osamělostí. Jednak jsou to situace, ve kterých je člověk fyzicky sám a tady není, co řešit a pak jsou to situace, kdy člověk je mezi přáteli, v rodině, mezi lidmi, a přesto se cítí jaksi mimo součást těchto společenství. Nemusí to být trvalý stav, myslím, že jsou to víceméně období a zvlášť období, která pro většinu lidí, nejsou jednoduchá. A cítit se sám určitě není vina...
Člověk je tvor společenský a potřebuje komunikovat s jedinci svého druhu. V tomto ohledu zásadně nesouhlasím s poličským Misantropem, který tvrdí, že komunikovat s lidmi nepotřebuje vůbec. Problém je ovšem stále stejný jako v případě většiny mezilidských rozmíšek, konfliktů i učiněných tragédií; jde o rozdílnou míru potřeby (komunikovat) každého jednotlivce. Jsou občané, kteří s ostatními musí komunikovat od rána do večera, sedm dní v týdnu. A máme zde naopak také ty, jimž bohatě postačí komunikovat s kolegy v zaměstnání a se členy vlastní rodiny, dalších společenských kontaktů jim netřeba. Stejně jako v otázce veškerých měr, i v míře potřeby komunikovat existují určité společensky akceptovatelné limity. Kdo komunikuje příliš mnoho, je protivným. Občan komunikující málo se stává divným. A být divným je hrdelním zločinem za každého režimu a každé roční doby. Zvláště dnes, v době prázdných a falešných blábolů o globální vesnici a přežitém soukromí, je maximum komunikace vyzdvihováno jakožto flexibilní ctnost, pomyslný náskok jednotlivce v tržní rvačce o ohlodanou kost. Člověk komunikující málo a neochotně je bezmála pranýřován coby nepřítel národa a tržního mechanismu. A v tomto ohledu se nese také tón článku. Autor má pocit vlastní osamělosti a vesele svá muka generalizuje na celou společnost, přičemž se též dopouští klasické záměny (dobrovolné) samoty za (vynucenou) osamělost. Občané jsou sami, protože jim to tak vyhovuje. Pokud by snad nebyli s daným stavem věcí spokojeni, většina z nich má dostatečně drzé čelo k tomu, aby v tomto ohledu dosáhli nápravy. Autorova snaha spasit vnitřní touhy spoluobčanů vyznívá zcela tragikomicky, neboť autor podle všeho nemá jasno ani ve svých vlastních vnitřních pocitech. O to usilovněji však vyráží do boje za spásu pocitů ostatních.
S tímto příspěvkem se nedá nesouhlasit.
Problém je ten, že když umře na stáří životní partner, tak už si tito lidé nikoho ani nehledají, protože by ho stejně ani nenašli. Stává se pak, že si nemají ani s kým popovídat.
Dále se v rodinách po delší době zhoršují vzájemné vstahy podle hesla. Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. No a někteří už jsou na sebe tak nahněvaní, že pak spolu ani radši nepromluví, protože by se zase pohádali. Rozejít se nemohou, protože na jiný byt nemají a tak už jen sedí v koutku a koukají na bednu, když jí mají.
Někteří zase jsou stále namazaní a vzájemně nejsou spolu v rodině komunikovat.
Prostě je to v rodinách různé a každý je svého štěstí strůjcem. Nebo hold má smůlu.
Kromě toho jsou také rodiny, kdy má jeden Anzheimera a druhý tím pádem duševně strádá také, protože si opravdu nemá s kým popovídat.
Je známo, že ženy, když si nepopovídají déle než půl hodině denně, tak nejsou ve své kůži. Mají tuto konverzační část mozku více rozvinutou než muži. Muži ti celá tisíciletí byli mimo příbytek a dělali samostatně nějakou práci, nebo honili divoká zvířata. Ani nemohli si s někým popovídat.
Když pak je starší žena osamělá, tak hledá leckdy svoji vrbu do které se dá mluvit velmi obtížně, vzláště když její názory jsou značně zjednodušené a nikoho nezajímají. Mám také jednu sestřenici, co proto, aby si s někým popovídala, jezdila na zájezdy nabídek zboží. Jenže tam už jí znali a za nějaký čas jí přímo zabraňovali vstoupit do takového to autobusu. Není to v žívotě lehké. Třeba, kdyby měla internet, tak by se jí ulehčilo, ale ten neumí zprovoznit a obsluhovat. Tak teď hlavně utrácí za telefon a obvolává všechny příbuzné.
Máte k článku co říct? Máte názor? Je jedno, že článek nevyšel dneska, téma je aktuální stále! Váš komentář se nám zobrazí, tak napište!
Přidat nový komentář
Pouze Vaše jméno (přezdívka) a vlastní příspěvek jsou povinné položky.
Prosím můžete-li, používejte diakritiku - píše se to stejně dobře a mnohem lépe se to čte. Příspěvky naprosto mimo téma nebo obsahující vulgární výrazy budou bez odpovědi smazány - poškozují tuto diskusi.
Formátování: [bold]tučně[/bold], [ital]kurzíva[/ital], [url=adresa]text odkazu[/url] (viz Formátování textu).
Děkujeme za Váš názor.
články přes e-mail | RSS komentářů tohoto článku | RSS článků od tohoto autora | jiné...
