Nefilozofujte u piva, přijďte na Svíci.cz!

Komentáře k článku

20.6.2007 9:22

Je téma pohřeb tabu?

Je spousta témat které byli dřív tabu a dnes se o nich mluví běžně, přesto je téma-SMRT a POHŘEB, na které se moc lidí nechytá a pokud o tom mluví, tak jsou pro společnost tak trochu divní.
Asi každý z nás se dostane do situace, že jde někomu na pohřeb nebo jej dokonce musí organizovat.
Já sama nevím kde je hranice komu na pohřeb jít a komu nejít.
Zda jít někomu koho sice znám, ale nejsme v rodině nebo nijak hodně dobří známí.
Často kolem sebe slyším slova „Já na pohřby nechodím nesnáším to“
Nevím co by si dotyčný zesnulý pomyslel o takovém kamarádu, který se s ním nechce rozloučit, protože se nedokáže s mířit s tím, že odešel.
Já sama jsem měla před několika lety či snad i měsíci názor, ať mi mí příbuzní pohřeb nedělají, že je to jen vyhazování peněz. Ať mě nechají spálit na státní náklady a co bude s tím popelem to je jedno. Stejně kdoví co v těch urnách je.
Dnes si myslím, že by bylo lepší, kdyby se se mnou důstojně rozloučili. Hlavně bez pokryteckých řečí typu „byla to vzorná manželka a matka dvou dětí“... Pač jaká jsem byla manželka ví především můj muž a jaká jsem byla matka budou vědět jen mé děti.
Nedávno jsem si nechala v pohřební službě vytisknout ceník jejich služeb a můj muž myslel, že jsem se pomátla. Jenže já opravdu nevím kdy se co stane ať už mě nebo mým příbuzným a chci být na to připravena. Protože až se opravdu něco stane budu mít úplně jiné myšlenky.
Spousta lidí si až musejí organizovat pohřeb uvědomí, že se nikdy nezeptali jak si to jejich zesnulý představoval a jaké je jeho přání. Je pravda, že tomu zesnulému je to už jedno, ale pro mé svědomí je lepší splnit jeho splnitelná přání.
Prosím napište, máte-li nějaké zkušenosti s pohřby a jaký je váš názor.
Také mám problém jak s pozůstalými mluvit, zda dělat že se nic nestalo a život jde dál nebo jim povídat co krásného jsme s jejich blízkým zažili a jak byl fajn.
A pokud máte pocit, že jsem úchylná, tak vás ubezpečuji, že žiju plnohodnotným životem a umírat se zatím nechystám :-)

Já myslím, že rozhodně žijete...
bratr David, 20.6.2007 11:29

Já myslím, že rozhodně žijete plnohodnotným životem, protože k plnohodnotnému životu smrt prostě patří a samozřejmě také péče o vlastní pozůstatky. Vaše úvaha jen dokazuje, že v našem prvoplánovém a plochém západoevropském stylu jsou obrovksé mezery. Je mi třicet a moji blící už vědí co se mnou až odejdu. Právě jako moje lékařka ví, že není třeba mi lhát, bude-li moje diagnóza neslučitelná se životem. Smrt není tabu, bez ní by život nebyl tím čím skutečně je!

To jste mi připomněla...
Juras, 20.6.2007 12:40

To jste mi připomněla, že jsme si ještě nekoupili hrob ;-)

Jak mluvit s pozůstalými, to má asi problém většina lidí. Každý pozůstalý je jiný a na to, jaké téma je pro ně dobré, mají vliv i okolnosti, které vedly ke skonu. Asi není dobrý říkat „Já jsem to říkal vždycky, že jezdí jako hovado a jednou se na té mašině zabije“, ae naopak co říkat, to se neví nikdy (pokud pozůstalého velmi dobře neznáme).

Odp: To jste mi připomněla...
NEMO, 20.6.2007 14:00

Hrob mám. Tedy alespoň místo v něm. :)

Jinak ten zbytek. ROFL. :)
Ještě musím někde nechat napsat do poslední vůle, že při smuteční obřadu chci nechat hrát něco od mé oblíbené kapely Gamma Ray, tím asi zbourám veškeré bariéry... :-)

Odp2: To jste mi připomněla...
Vutak, 20.6.2007 14:25

Nezapomeňte si ošéfovat autorské podmínky zmíněné kapely. Abyste se po smrti nedožil toho, že Vás příjde vykopat některá nejmenovaná organizace :-)

Odp3: To jste mi připomněla...
NEMO, 20.6.2007 14:38

jj... vOSA v prdeli.
I z hrobu mě vykopou a zaplať. ;)

Smrt
stepinside, 20.6.2007 20:18

Dle mého názoru je tabuizování smrti přirozenou součástí morálního úpadku tohoto světa.
Přemýšlení o smrti vyvolává otázky a ty mohou vést až k úvahám o smyslu života a Bohu.
Ten náš konzumní a materiální přístup je přeci tak příjemný... :)

Odp: Smrt
CarlosCZ, 20.3.2013 23:58

Souhlasím +1

Odp: Smrt
Pohřeb, 17.4.2014 16:51

Naprostý souhlas +1

Nedivím se, že je tolik zmatku a...
Olix, 21.6.2007 8:01

Nedivím se, že je tolik zmatku a nejistot ohledně smrti, umírání, pohřbů... Je to „nepříjemné a bolestivé“ téma pro spoustu lidí a zvlášť pro ty, kteří ji ve své blízkosti zažili. Lidé se bojí smrti, bojí se bolesti, ztráty a tak ze strachu jí raději vytlačují ze života. Myslím si, stejně jak už zde bylo řečeno, smrt je přirozená a patří k životu. Pomáhá nám uvědomit si, jakou hodnotu má život, jakou hodnotu mají pro nás ostatní. Člověk by měl být citlivý k druhému, který někoho ztratil, ale myslím si, že není správné vyhýbat se tématu o tom, kdo odešel. Je potřeba nechat lidi vypovídat, vždyť jsou plní bolestných vzpomínek a oni potřebují to s někým probrat. Je to jejich nejdůležitější téma a naše porozumění a blízkost může napomoci, aby takový člověk měl smysl žít dál... A tak všechno povídání o smrti a přípravě na ní má smysl, protože se týká každého z nás...

Smrt není sranda, ale umřít se nebojím...
Deever, 21.6.2007 19:52

Smrt není sranda, ale umřít se nebojím. Jsem mladý, a přestože si myslím, že není ještě čas natáhnout bačkory, na pohřby chodím rád a na ztichlé hřbitovy ještě radši ...
na hřbitovech totiž panuje taková zvláštní, kouzelná atmosféra životů, které minuly a každý z nich byl jiný, osobitý a jedinečný ...

No, prostě strach ze smrti je přirozený, ale jsou ve věci se kterými se musíte smířit. A pohřby ...? To je přece vlatně docela příjemná událost ... je to projev úcty k zemřelému.

Odp: Smrt není sranda, ale umřít se nebojím...
Valonis, 8.7.2007 9:36

Byl kdysi na vesnických pohřbech takový uzus: cestou ku hřbitovu kapela hrála rozvláčné trauermarše, ale cestou od hřbitova už hrály veselé marše. Byla to symbolika, že jeden život v úctě zhasnul, ale život jde dál...

Smuteční obřad- zbytečný očistec pro blízké pozůstalé
Kareta, 21.6.2007 19:55

Považuji za ideální pohřeb žehem a bez obřadu. Mají-li blízcí svého nebožtíka opravdu rádi, pak nedopustí, aby umíral osamocen v nějakém anonymním neosobním špitálu, jeho nejbližší jsou s ním i v tu nejtěžší chvíli (chce to obrovský kus síly a odvahy) a stihnou se s ním tedy obvykle i rozloučit. Jestliže toho nejsou schopni za jeho života, pochybuji, že toho budou schopni po jeho smrti při pohřbu. Pohřeb je jen zbytečným prodlužováním duševní agónie pozůstalých. Většinou se totiž koná nejdříve zhruba týden po úmrtí. Za tu dobu se pozůstalí konečně alespoň trochu vzpamatují z toho největšího šoku ze ztráty, která je potkala, načež jsou při obřadu vrženi do původního stavu vnitřního rozrušení a znovu si projdou celým útrpným očistcem. Taky bych si nepřála, aby o mně při obřadu pokrytecky blábolil někdo, kdo mě vůbec neznal, pro vzdálené příbuzné, které jsem vídala jedou za pět let a kteří se dostavili jen z formálního musu. A ti, kdo se mnou prožili kus života, přeci nepotřebují, aby jim někdo neznámý po mé smrti připomínal, jaká jsem vlastně byla. Nechtěla bych, být zavřena v nějaké plechovce (urně), nebo dřevěné škatuli (rakvi) ve věčné tmě klaustrofobní díry pod kamennou deskou náhrobku.:-( Přála bych si, aby byl můj popel rozprášen někde v přírodě, nejlépe v borovém lese pod vzrostlými stromy, do měkkého mechu a voňavého jehličí za doprovodu zpěvu ptáků a v odéru dozrávajících lesních plodů a pryskyřice. Zkrátka taková posmrtná romantika:-)

Co se týče komunikace s pozůstalými, mám oboustrannou zkušenost, že se osvědčuje začít mluvit o zemřelém teprve tehdy, když jsou toho pozůstalí schopni, tedy většinou ve chvíli, kdy o něm začnou hovořit sami. Do té doby je vhodnější vybírat neutrální témata a rozhodně příliš netlačit na pilu ve snaze truchlící za každou cenu „rozveselit“.

Odp: Smuteční obřad- zbytečný očistec pro blízké pozůstalé
Jana, 21.6.2007 20:07

Sousedům zemřel před nedávnem malý chlapeček. Sousedka říkala, že jí moc pomohlo, když se lidi přišli s malým na pohřeb rozloučit a vyjádřit jim soustrast. Nepřipadá mi to vůbec zbytečné. U nás většinou po pohřbu následuje hostina, jí se masité jídlo, zákusky a tak, povídá se, nedá se teda říct, že by se přímo veselilo, ale je to takové uzavření jedné etapy a myslím, že to psychicky pomáhá.

Odp2: Smuteční obřad- zbytečný očistec pro blízké pozůstalé
Jana, 21.6.2007 20:09

A co se týče komunikace s pozůstalými, sousedka o tom potřebovala mluvit hned a skoro nikdo s ní o tom mluvit nechtěl. Dokonce se jí lidi zpočátku vyhýbali, při setkání jen rychle pozdravili, odvrátili pohled a prchali pryč. A ona právě potřebovala s někým mluvit. Je to strašné.

Odp3: Smuteční obřad- zbytečný očistec pro blízké pozůstalé
Kareta, 21.6.2007 21:12

Zmiňovala jsem, že takový způsob pohřbívání je ideální pro mě, nezobecňovala jsem jej. Osobně bych si prostě nepřála, aby pro mě mí nejbližší sebemrskačsky truchlili několikrát (před smrtí, těsně po smrti, pak při obřadu, při ukládání urny atd.). Ale chápu, že některým pozůstalým (zejména věřícím) může smuteční obřad psychicky pomoci.
Také jsem si nedávno prošla ztrátou blízkého člověka, ale smuteční obřad mou depresi jen prohloubil. Naopak, hodně mi pomohlo mé okolí- rodina a přátelé. Nikdo z nich se ke mně neotočil zády. Lituji vaši sousedku, že něměla s kým pohovořit o svém trápení. Jistě jste ji vyslechla alespoň Vy.

Snažila jsem se.
Jana, 22.6.2007 6:28

Snažila jsem se.

Odp: Smuteční obřad- zbytečný očistec pro blízké pozůstalé
Kelt, 22.6.2007 8:50

Já s Vámi plně souhlasím - nejsem příznivcem žádných velkých a okázalých akcí za svého života, nechci být ani po smrti. Svatbu jsme měli v úzkém kruhu a stejně takový bych chtěl mít i svůj den poslední, až to jednou přijde i na mě.

Co se mi moc líbí, tak je zvyk, který občas vídáme v amerických filmech - mít hrob svých blízkých na svém pozemku, na nějakém místě, které nebožtík miloval, žádný neosobní hřbitov s řadami hrobů a prodavači smutečních věnečků :-)

Kelte,na svém funusu si nechám...
ivan, 23.6.2007 9:23

Kelte,na svém funusu si nechám zahrát,....Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít......Jen.....
Aby bylo na světě trochu veseleji. Přeju si aby po mě nic nezůstalo,jenom čisto. Budovatelé čehokliv si nikdy nelámali hlavu tím kdo po nich uklidí.

Odp: Kelte,na svém funusu si nechám...
Yardasan, 20.11.2007 16:21

Možná jsi zapomněl, že Ti budou vybírat hudbu pozůstalí a ne Ty! Ze zkušenosti vím, že je to právě všechno úplně jinak než si přeješ... jK.

Nedávná zkušenost
Lepidlo, 23.6.2007 22:22

Před půl rokem zemřel můj bývalý manžel, se kterým nejsem již 17 let. Ačkoliv jsme si šli navzájem hodně po krku, jeho smrt byla pro mně šokem. O to větším, když jsem se pak dozvěděla, že věděl o svém konci několik měsíců. Neřekl nic ani svým dětem, jež sice pozorovaly, že táta je „asi nemocnej“ ale on s nimi o tom odmítal mluvit. Umíral v těžkých bolestech, krvácení a omdlévání. Nechci někomu dělat soudce ale neměla bych to srdce, ho šoupnout v jeho poslední chvíli do nemocnice. Z jeho nové rodiny věděli všichni, že mu zbývá pár hodin života a přesto ho nechali odvézt sanitou . Umřel sám, ve špitále za plentou. A když slyšíte nářky, jak jej milovali... a přesto ignorovali jeho panickou hrůzu ze samoty, tmy a smrti. Pohřeb byl šílený - jeho manželka kvílela na celou obřadní síň, tchýně také. Po obřadu začaly vybírat kytky z věnců. „Přece to tu funebrákům nenecháme, když ještě můžou dělat parádu ve váze“ - starší syn šel zvracet, mladší prohlásil, že své příbuzné už nikdy v životě vidět nechce. Nedivím se, já také ne.

Odp: Nedávná zkušenost
Mirka, 24.6.2007 16:54

Ten pohřeb a jeho způsob umírání musela být opravdu tagedie větši snad než samotná smrt pokud by ji přišel vstříc se svými blízkými.
Nechápu, že někdo u svého konce nepozná pokrytecké chování svých „bližních“ a že je těsně před smrtí nevydědil.

Odp: Nedávná zkušenost
Growen, 27.7.2007 11:19

kytky z věnců - některé lidi prostě nepochopím. V určitých chvílích by jeden řekl, že na takovéhle věci zkrátka člověk nemyslí... :-(

Odp2: Nedávná zkušenost
CarlosCZ, 21.3.2013 0:00

Souhlas +1

Odp: Nedávná zkušenost
Michal, 26.8.2007 13:58

Jedna moje teta dala mamce k jejím 45. narozeninám kytici, která byla položena kýmsi na hrob nedávno pochované mé babičky (tetiny matky a máminy tchýně), čili existují různí lidé ...

Odp2: Nedávná zkušenost
Michal, 26.8.2007 14:01

Podotýkám, že to myslela upřímně a ještě mámě řekla, že to jí posílá babička!!! Všechno nejlepší!!

Odp3: Nedávná zkušenost
ivana Kozárová, 22.3.2013 18:20

V březnu stár - boj se már!

Svůj pohřeb zatím ještě moc neřeším :)...
Laďa, 24.6.2007 20:56

Svůj pohřeb zatím ještě moc neřeším :) Ale abych pravdu řekl, kremace mi nepřipadá zrovna důstojná, i když určité rysy romantiky mít může. Spíš si myslím, že dnešní civilizace se trochu míjí původním smyslem pohřbu. Dříve lidé umírali doma, dnes v nemocnicích. Kdo nepracuje ve zdravotnictví nebo u dopravní policie, pomalu ani neví, jak vypadá smrt. A naše sdělovací prostředky se tomuto tématu taky hodně vyhýbají. Zkrátka snažíme se nějak vytěsnit smrt ze svého života. Já na hřbitov chodím jen v doprovodu s rodiči - ne že bych se ve svých 25 bál, ale sám nemám potřebu tam jít a navíc je vedlejší vesnici.
Zajímalo by mě, kolik lidí naň chodí proto, že tam jít opravdu chtějí, třeba proto, že si tam odpočinou? Nebo spíš dnes hřbitovy chápeme jako místo, kam odkládáme naše fyzické schránky, něco jako skládku? Vždyť stačí jen koukat kolem sebe, kolik hrobů je neudržovaných...

Tak nějak ke mně z různých zdrojů přišla myšlenka, že dnešní společnost naprosto nechápe smysl pohřbu. Já osobně se přiznám, že jsem jej až donedávna chápal jako 1. společenskou událost, na kterou „musím“ jít, a až 2. jako osobní věc. Není ale původním smyslem pohřbu rozloučit se se zemřelým a „vyprovodit“ jej? Místo toho zúčastnění přemýšlí, kdy jim jede autobus, co musí ještě po návratu doma stihnout, poslouchají obecné řeči duchovního nebo pozorují známé, jaké mají oblečení... Kolik z nich se skutečně ze srdce se zemřelým rozloučí? Jsou snad egyptská nebo tibetská kniha mrtvých jsou jen výmysly? A co jiné pohřební rituály v jiných „primitivních“ kulturách? Možná... možná, že v tomhle směru děláme chybu, když bereme pohřeb jen jako formalitu. Možná, že náš vztah k mrtvým také něco vypovídá o vztahu k sobě samým.

Odp: Svůj pohřeb zatím ještě moc neřeším :)...
Jindra, 2.7.2007 0:01

Pamatuji se jak jsme s babičkou a maminkou chodili dědovi každý týden na hřbitov. Zalít kytky na hrobě apod. Bylo to naprosto skvělé a rodinu to drželo o další krůček více pohromadě. Co se týká toho jestli umřít doma nebo v nemocnici, tak to je dost těžké rozhodnutí. Můj táta měl těžké bolesti a jsem rád, že jsem mu mohl přes známosti zajistit aby netrpěl. Doma by to nešlo. Bydleli jsme hned vedle nemocnice a maminka byla u něho když umíral. Ono je to fakt těžké rozhodnutí. Ten člověk se také bojí a říká si, proč nejsem v nemocnici, když je mi tak blbě. Snažíte se pro něho udělat všechno co jde.

Odp: Svůj pohřeb zatím ještě moc neřeším :)...
Michal, 26.8.2007 14:11

Ještě donedávna jsem také na pohřby chodil spíše „kvůli rodině“. Tedy s rodiči, jako vy. Vždy jsem zastával názor, že se zesnulým se „rozloučím“ sám v sobě, v srdci, a nemusím vystavovat na odiv svůj smutek při smutečním obřadu.
Zásadní změna u mne nastala tento rok, kdy umřel mně velmi blízký kolega a spolupracovník, profesor z naší univerzity. Najednou jsem poprvé cítil, že nemohu na pohřeb nejít. Po smutečním obřadu jsme s přáteli zašli na víno a zavzpomínali na něj. Ne se slazami v očích, ale také nešlo o oslavu. Myslím, že jsme důstojně uctili jeho památku. O tom podle mne při posledním rozloučení jde ...

Pohřby - sučást mého života
Márinka, 15.7.2007 8:09

Na svém prvním pohřbu jsem byla v 11 letech - otci. A pak to šlo jeden za druhým. Dnes už nemám kromě manžela a dcery žádné blízké příbuzné. Byla jsem také na pohřbech některých svých přátel a známých - to k té „hranici“, komu jít a komu ne. Žádná neexistuje. Sami v srdci musíme cítit, zda se chceme s dotyčným rozloučit na veřejnosti, pomoci pozůstalým sdílet jejich bolest, či se rozloučit jen tak ve skrytu duše, sami doma. Na formě nezáleží.

Snad právě proto netoužím po žádném honosném pohřbu mých ostatků do honosného hrobu. Naopak. Vím, jak je složité opatrovat důstojně hroby blízkých vzdálené přes sto kilometrů. Svůj „hrob“ si přeji mít ve vzpomínkách, v srdci mých blízkých. Pokud nebude tam, je ten v zemi zbytečný.

Mé rozhodnutí zatím rodina bere s rozpačitým úsměvem, něco ve stylu „ale ty brepto“, ale já už dnes vím, co chci se svým tělem udělat dříve, než úplně vychladne - vše, co bude ještě fungovat, rozdat těm, kteří to budou potřebovat. A ostatní dát ohni.

Pohřeb jako normální součást života
Pohřeb, 17.4.2014 16:50

Podle mě je pohřeb normální součást života a nejen že přemýšlet by se nad tím mělo, ale člověk by neměl nechávat věci na náhodě tzv. to vyřeší ti po mě.

Odp: Pohřeb jako normální součást života
Ondřej, 4.2.2015 1:46

Naprostý souhlas!

Máte k článku co říct? Máte názor? Je jedno, že článek nevyšel dneska, téma je aktuální stále! Váš komentář se nám zobrazí, tak napište!

Přidat nový komentář

Pokud jste registrován(a), zadejte heslo:

Pouze Vaše jméno (přezdívka) a vlastní příspěvek jsou povinné položky.

Prosím můžete-li, používejte diakritiku - píše se to stejně dobře a mnohem lépe se to čte. Příspěvky naprosto mimo téma nebo obsahující vulgární výrazy budou bez odpovědi smazány - poškozují tuto diskusi.
Formátování: [bold]tučně[/bold], [ital]kurzíva[/ital], [url=adresa]text odkazu[/url] (viz Formátování textu).
Děkujeme za Váš názor.

Nahoru
O serveru, právní ujednání, přístupnost
Založeno na vlastním redakčním systému a vlastním fóru.