Takže

nejdříve bych pár věcí rád vyjasnil. Je mi teprve 19 a filosofii nebo nedměrnemu čtení jsem se v dětství nebo vůbec nevěnoval, tudíž mé názory nemohou dosahovat úrovně zde přítomné, ale když budu dělat dlouhé věty a ty budou s navazujícími dávat smysl, tak si myslím že se nemám čeho bát. Při brouzdání internetem jsem narazil na Svíci.cz. První článek který jsem i se všemi komentáři přečetl byl již v nadpisu zmíněný „Jaký je důkaz toho, že žijeme?“ zveřejněný Fatorem. Načež jsem dostal náhlou náladu být chytrý a nezvladatelnou touhu přispět svou troškou do mlýna.

Ano,

taky se mi často stávalo že život co žiju vlastně není skutečný, a nebo jej za mě dokonce žije někdo jiný. Což doprovázel zvláštní pocit nepřítomnosti. Představte si že ráno vstáváte a začínáte denní rutinu - vyčistíte si zuby, posnídáte, sbalíte svačinu, nachystáte se na cestu a vyrazíte do školy. Jdete pořád tou samou cestou kterou jste šli už alespoň milionkrát. Potom přecházíte rušnou cestu, až nakonec dorazíte do školy. Nevnímáte ani čas ani prostor protože víte co bude následovat příště. Že až se vrátíte domů tak skončíte nad učebnicemi nebo za počítačem a to se opakuje pořád dokola. Zajímalo by mne, jestli to bylo to, co jsi, Fatore, myslel.
Ten nepřítomný pocit si vysvětlju jen tím, že jsem byl celý den myšlenkama někde jinde, a že jsem své „reálné“ tělo nechal na pospas reflexům a instinktům. Že jsem neměl podnět se do těla vrátit. Že jsem nepřemýšlel nad tím co nového bych udělal. Možná že to bylo také dáno tím, že do té doby za mě vždycky myslel někdo jiný a já jsem tedy neměl ten trénink mozku, tudíž jsem mohl být klasifikován jako polní vegetace.
Nevím jestli mne napadá nějaká rada, jak se z toho vymanit. Ale nejspíš bych řekl, že se má zkusit popřemýšlet o realitě a ono to už tím samotným přemýšlením přijde samo.

Já jsem si třeba našel perfektní zálibu, a tou je vytváření vlastního fantasy světa. Něco jako když profesor Tolkien napsal Hobita. To mu nestačilo, tak se dal do vymýšlení různých mytologií a kultur pro ten svět, který nazval Středozěmě... Takových autorů samozřejmě existuje hodně, já jsem jen uvedl svého nejoblíbenějšího. :)
Vytvářet charaktery. Vymýšlet jak na sebe budou vzájemně reagovat. Formovat jejich životy.
Možná že jsem to zlehčil. Ale do jaké míry je to podobné tomu, co bylo diskutováno u článku ze kterého jsem vycházel ? Abych teď prozměnu jááá byl pánem tvorstva... :D

Druhou věcí

o které jsem chtěl mluvit je velká otázka smyslu života. Vlastně si myslím že toto téma má většina z vás, co to čtete už dávno za sebou. Ale já sem si to ještě pořádně neužil tak jdu na to.. :D

To víte, každý teenager si to chce jednou probrat. Dokonce i jeden můj kamarád který žije jen pro nevázanou zábavu (od ketrého bych to nikdy nečekl), mi sdělil že nic nemá smysl když stejně nakonec zemřeš. Toto třeba je podle mne příklad špatného pochopení života.
Už jsem dostal několik pohledů na život od různých lidí. Např. moje zamilovaná mladší sestra říká, že člověk žije pro druhé, a kdyby byl bez lidí kolem sebe kterým by vnášel radost do všedních dnů, jeho život by ztratil smysl.
Mého nejlepšího kamaráda mám svolení citovat, a ten doslova říká: „uh...mno myslím že každý si musí najít svůj smysl života ale nejlepší je užívat si života...a získat za něj co nejvíc radostí a zkušeností...a nedělat si hlavu se zbytečnostma :P“
Já to mám nějak podobně. Brát co život dává a ničeho litovat (popř. nedělat věci kterých bych litoval).

Ale hlavní důvod proč jsem toto napsal je ten, že bych chtěl slyšet vaše názory na toto rozsáhlé téma. Prosím, můžete rozepsat své komentáře. Já su jdu dát zatím sprchu :)