Už dávno tomu, co si Nietzsche stěžoval ve svých úvahách na roli státu v životě jedince. V roce 1900, kdy umíral, ještě nemohl tušit, kam až se člověk ve svém „maloměšťáckém“ stylu života dostane...

Deprese je dnes celosvětově hlavní příčinou pracovní neschopnosti, a okolo roku 2030 už bude v bohatých zemích hlavní příčinou úmrtí, i držet prvenství v počtu nemocných (zdroj: WHO). Hlavní vinu lékaři dávají neodborné terapii. Léky na depresi totiž máme, a účinné.
Ale máme léky na neštěstí?
Je snad člověk nevděčný, když se mu nelíbí ve státě, kde má skoro všechno, na co si vzpomene? Nebo jenom není jeho mozek připraven na všechen ten stereotyp? Jako každá forma života je člověk veden k tomu, aby dosáhl výsledku co nejjednodušší cestou. V přírodě to funguje bezvadně, protože sotva ho mozek odmění za jeden úkon, má před sebou tunu dalších. Ale co se stane, když většina úkolů odpadne? Kdo si někdy nacheatoval nějakou počítačovou hru, přesně ví, o čem mluvím. U počítačové hry to zas takový problém není, prostě se vypne, ale v reálném světě už je to těžší.
Jediné co člověku zbyde, je zaměstnání. Když dělá něco, co ho baví, tak není problém. Ale ubíjející stereotyp, u kterého ani nejsou žádné bezprostřední výsledky, to už je mnohem horší. Z práce se těší domů, a vyvstává další problém: co dělat? Nakonec vzhledem k finančním a časovým dispozicím člověk obvykle zvolí nějakou pasivní zábavu, od drog jako takových, až po televizi (ale ty finance to mnohdy ještě zhoršují, viz. „zlatá“ mládež). A vyhlídky toho, co všechno může ztratit, můžou přidat u slabších povah solidní úzkost.
Podle psychologické teorie relativity (PTR) záleží jen na změnách; současný stav si člověk moc neuvědomuje (pro přežití v přírodě nutnost). Dlouho jsem se divil, proč jsou tak úspěšná díla pojednávající o lidském utrpení, ne každý je přece takový sadista. Jenomže lidi se na Saw nebo Schindlerův seznam dívají kvůli něčemu jinému. Empatie k těm lidem jim pomáhá vážit si toho, co mají, a paradoxně tak zlepší situaci. V PTR je dle mého budoucnost terapie „hořkosti“.

Krom toho, že civilizace ničí naše „duše“ ničí i naše těla, naši planetu i genetickou informaci našeho druhu (s trochou nadsázky to lze přirovnat k „eugenocidě“). To co řešila nemilosrdně příroda, člověk zuby nehty popírá (o tom už jsem kdysi psal) a zamořuje svoje okolí. A vlastně proč to všechno? Hlavní argument je pokrok, aby sme neskončili jako ti dinosauři, co tu byli před námi. No pokrok se nám bude hodit, umělé srdce potřebujeme jako sůl. Pak už jen budeme doufat, aby jsme si ho mohli dovolit. S tím funkčním lékem proti AIDS o kterém už jsem také psal však WHO asi nepočítá, protože AIDS v budoucnu bude celosvětově na první příčce jako viník úmrtí, zajímavé...
Ne, neumřeme jako dinosauři, nejspíš se zahubíme sami devastací biosféry.

Návrat k přírodě už je dnes dobrý tak akorát jako únik z reality pro pár hipíků, kteří tím jen seberou svým dětem šanci najít si slušnou práci. Ne, už není cesty zpět, ale vezmu -li v potaz, že ještě před páry tisíci lety (soudě dle kmenů izolovaných od zbytku světa) neměl na sebevraždu průměrný člověk ani pomyšlení a drogy za cestu ke štěstí nikdo nepovažoval, nebylo by nám v jeskyních líp?