Je to pochopitelné, dříve se lidé zásobili na zimu, aby přežili. Dokud jsem bydlela na samotě, měla jsem potřebu být zásobena na zimu palivem, bramborama, před zimou zabít prase, aby bylo uzené a zavařené maso, sádlo,nechyběl soudek kyselého zelí, a plná spíž zavařenin zeleniny a ovoce. Taky pro slepice zrní, pro králiky seno a pro prasátko pařené brambory , a pak jsem měla pocit, že mi nic nehrozí. Jenže dneska to neplatí, dneska bydlím někde, kde se nic takového nedá provozovat a tak nakupuju nespočetněkrát chemicky ošetřená jablka z druhého konce světa, brambory bez chuti vyhnané umělými hnojivy z druhého konce světa, stejně tak zeleninu, maso čtyři roky zamražené v cizí zemi. Dneska musím být civilizovaná a mít poslední technické vymoženosti a já nevím co vše. Kde jsou ty doby, kdy jsme ráno s konvičkou přišli do mlékárny, kde vonělo mléko a čerstvé pečivo, nalili vám do konvičky voňavé mlíko a co jste nevypili, použili jste na kyselé mléko, u nás kyšku, která byla tak osvěžující v parných dnech. A pět slepiček mi stačilo na celou spotřebu vajec za týden, a to byla vajíčka se sluníčkovým žloutkem s vitamínem A přírodním a ne uměle dodaným. No a když jsem byla takto na zimu zásobena, to by se mi líbilo, kdyby neexistovala žádná energie, chodila bych spát jakmile by zapadlo sluníčko a nemusela bych nikam do práce. Ani by mi nevadilo svítit svíčkama, když byly jarní vichry, kolikrát jim trvalo i čtrnáct dní, než nám zapojili elektriku, jenže to jsem se nemohla vymlouvat a do práce jsem musela. Ale večer u kamen a svíček bylo příjemně, povídali jsme si s dětmi a pak jsme šli spát. Vůbec jim nevadilo ohřívat vodu na mytí na kamnech. Bylo nám krásně. Teď sotva příjdeme z práce, zapíná manžel televizi a už neslyším nic jiného, než slovo zabít ve všech možných mluvnických tvarech. Vnučky mají sluchátka na uších, nebo neustále buší do mobilu. Je to už jiný život, ale moc pochybuju, že lepší. Chtěla bych se znovu narodit někde, kde ještě takhle lidé žijí, kde doslova dobývají chléb svůj vezdejší z přírody, ne v supermarketech, kde lidé žijí pospolu a ne každý zvlášť u obrazovek čehokoli. Vlastně i to je postřeh. Když jsem bylá malá, měli jsme pole na kopečku, který byl v zimě večer plný sáňkujících. A najednou přišla zima, kdy se žádní lidé neobjevili, pořád jsem nechápala, co se stalo. Až když jsem vyrostla, jsem pochopila, přišla televize. A když jsem se přistěhovala do vesnice na jihu Čech, vyprávěla mi kolegyně, jak se v těch temných dobách, když nebyla televize, scházela celá vesnice večer v hájku za vesnicí, kde si povídali a zpívali a tancovali a v zimě večer celá vesnice sáňkovala z kopce přes náves až dolů k nádraží.