Protože lidi nejsou vychovaný k tomu, aby se neovládali a ty všechny škodlivé věci jsou tak přichuceny, že dráží chuťové buňky. Já si myslím , že mnohé potraviny jsou již z počátku vyráběny tak, aby se staly lidem lidem drogou a tak byl z nich pořádný kšeft. A lidi si tyhle potraviny, které jsou zbytečné, poskytují vzájemně jako pochoutky. To si myslím já.

Clanek o nicem : ), napis to na naky americky fora : ) tam by se jim to siklo, popravde receno me je uplne fuk jak kdo vypada kdyz me ti neotravuje, jsem sice drobnejsi postavy a mel jse uz par problemu ze me jisti vetsi jedinci prehledli a vyuzili jako pohovku ale nic osobniho takze ...
Mozna bys mohl zkusit prosadit v parlamentu zavedeni povinneho hladomoru : )

„Ve své podstatě obézní lidi nenávidím tolik, co třeba Technokrat kuřáky. Ale jediné co požaduji je adekvátní chování společnosti k obézním.“ a jiným kdo není takový dokonalý jako my. Extrémismus pokračuje.

Sohlasím původně jsem ještě chtěl odkázat na dokument Super Size me ale ty sám si jej zmínil

Ha! Tak jsem trochu pročetla předchozí fóra a došla jsem k závěru, že když podle některých přispěvatelů vyhubíme narkomany, alkoholiky, nevěřící, věřící, gaye, romy, kuřáky a nyní ještě i obézní lidi, tak se budeme mít dobře. Jen nevím, kdo tady pak zbude, aby to posoudil Já mám takový pocit, že se tu opět dělá velbloud z komára. Ano jsou mezi námi obézní lidé, ale takoví existovali v celé historii lidstva. Někdo se prostě rád nají, tak proč mu to závidět. Svou obezitou trpí především sám. Takže ač sama jsem štíhlé sportovní postavy, miluji zeleninu, ne proto, že je zdravá, ale proto, že mi chutná, takže pravděpodobnost, že někdy ztloustnu je malá necítím žádný odpor vůči tlouštíkům. Je pravda, že občas mi přijdou směšní, například jako ta hudební skupina tlouštíků „cojimaninemůžupřijítnajménoaleurčitěvítekohomyslím“, zpívajících infantilní písničky, ale jinak v pohodě. Takže závěrem, buďme více tolerantní vůči nedostatkům druhých.

Každá vlastnost je relativní.Tloušťka nemusí být pouze příčinou zdravotních problémů, ale také následkem problémů zdraví tělesného i duševního. V takových případech je nemorální tlustým člověkem opovrhovat. Příklady: 1. Mladá žena je tlustá proto, že má nemocnou štítnou žlázu; k tomu a proto ještě nemůže otěhotnět.
2. Mladý muž svou vlastní vůlí v minulém století velmi ztloustl, protože z bídy při VŠ studiu dostal TBC a tenkrát jednou z mála poměrně úspěšných léčivých metod bylo vykrmit se.
3. Mladá žena nebo muž ztloustl proto, že je nezaměstnaný.
Nelze odsuzovat tlustého pouze podle jeho vzhledu.

Příznávám se k obézitě ! Jsem tlustý, ale je mi fajn. Ale moje díveka je na tom už hůře. Její špeky jsou vidět na 100 metrů :( Před rokem byla úplně normální, ale něco se v ní změnilo a jačla tloustnout. Snažím se jí pomoci, ale moje nápady na ní nepůsobí. Mám pocit, že se psychycky zablokovala a nechce nikoho k sobě pustit.

Jak jí mohu pomoci ?

Znovu trochu jinou formou připomínám, že na normální hmotnost tedy na poměrnou štíhlost těla má velký vliv dobrá duševní pohoda: aby měl člověk jistotu práce, aby práci měl a nebyl nezaměstnaný, aby měl kde slušně bydlet, aby se mohl spolehnout na spolupracovníky, že ho nepodrazí, aby se mohl spolehnout na partnera(partnerku, manžela, manželku), že mu nebude nevěrný, aby alespoň ve většině případů měl kolem sebe vstřícné a čestné lidi. A to všechno v současné době je vzácné. Proto se také lidé „přežírají“.

Ještě doplňuji: pokud někoho „vylučovat“ tak nejdříve ty, kteří jiným škodí, aby z toho měli sami prospěch.

Můj dnešní den vypadal takto: v poledne jsem vstal, zajel do Tesca na nákup, do KFC pro oběd (kyblík DoubleMenuProDva+2Longery), dorazil zpět na kolej a tam to vše zbaštil, zapil šampaňským ... Nekecám. Pak jsem si lehnul a koukal doteď na filmy v PC. Takhle trávím každý víkend, tedy skoro každý. Přes týden na to čas nemám. Vím, že to není normální, nemám problémy, není mi špatně, při 183cm výšce vážím 120kg (není to málo, ale není to ani destruktivní myslím), ovšem říkám si: Jak dlouho to bude takhle možné provozovat?? Totiž můj život, to je jeden velký JO-JO efekt. Před půl rokem jsem zhubnul na 100kg, po Vánocích jsem zpět 20kg nabral a díky svému životnímu stylu nabírám ... Blíží se letní prázdniny, zase to asi shodím. Jenže pak na podzim od znova přibírat?? Nebyl jsem s tím u žádného odborníka, protože když už přemýšlím o návštěvě odborného pracoviště, něco se ve mně zlomí a já jako bych přehodil výhybku - začínám dietařit. Je mi 26 let, studuji VŠ, pocházím z dobrých rodinných poměrů, mám dost kamarádů atd. atd., takže nevím, co to se mnou je a jak to změnit, abych nebyl jen stroj, co především konzumuje a přibírá (nebo se omezuje, hýbe se a hubne; záleží na životní periodě) a jakoby jen tak mimoděk „žije“, tedy studuje, pracuje, baví se ... Nevím, jak z toho ven. Chci to změnit, ale když už se jednou odhodlám, sám sebe nějak obelstím a spadnu do toho znova. Není to alibismus, myslím, že je to slabost, bezradnost, možná hloupost či závislost ... Nevím ...

Obezita je skutečně problém. Nejen pro obézní lidi, ale i pro ty ostatní. A nejde jen o sociopsychologické problémy, ale i o ekonomické. Obézní člověk se většinou trápí pro svůj zevnějšek, a tak tento stres živí dalším příjmem potravy nad potřebný rámec jeho metabolismu. Jasný začarovaný kruh. Ekonomický dopad je jasný také - nejprve člověk svou spotřebou vyžene vzhůru HDP země a pak stojí zdravotnictví staticíce korun, které když se proženou ekonomikou, v důsledku opět indukují vyšší růst HDP ... Podobná paralela je v případě kuřáků - kupují cigarety (roste HDP), léčí se a stojí stát velké výdaje (roste HDP).

Čili skoro bych viděl problém v současném chápání ekonomického růstu země, což se zaměňuje s obecným blahobytem. Přejedený člověk na pohovce u televize není v blahobytu, trpí (čím, to je na delší diskusi) a nedobrovolně přispívá na „růst“ ekonomické úrovně svého státu ... Bude-li to takhle dál pokračovat, budeme všichni tuční, s nikotinem v játrech a dehtem v plicích a bude nám fajn, že pro naše děti jsme vybudovali ekonomicky vyspělou a silnou společnost ... HA HA HA !!

Chce to osvětu a možná i pomyslný bič na ty, kteří takto lehkovážně a pohodlně hodlají přispívat na budoucnost. Vím, o čem mluvím, taky bych si zasloužil výprask

Naprosto souhlasím s autorem článku - obezita je opravdu celospolečenský problém, který bychom měli řešit. Vždycky je mi úzko, když vidím malé děti, které jsou již taky obézní. To mám chuť jejich rodičům nafackovat

Chtěl bych ale zmínit jeden zajímavý paradox, který v celé problematice vidím já. Je-li člověk hubený, fyzická aktivita - pohyb mu nečiní problémy. Je-li člověk obézní, má samozřejmě s pohybem problémy, tak se pohybu začne podvědomě vyhýbat a tudiž tloustne víc a víc. A pohybovat se je pro něj stále těžší a těžší. Je to bludný kruh, který rozseknout vyžaduje opravdu pevné odhodlání a silnou vůli.

Navíc k tomu přispívá současný styl života - rozvalit se u televize, všude dojet autem, v práci sedět. K tomu mediální masáž reklamou na všechny ty skvěle sladké věci

chtela bych se zeptat jak se da pomoci lidem trpici obezitou

Ve své podstatě obézní lidi nenávidím tolik, co třeba Technokrat kuřáky. Ale jediné co požaduji je adekvátní chování společnosti k obézním.“

Myslím, že se mýlíš nebo-li, jak by řekla má méně vychovaná kamarádka: „Jdi se vycpat s takovejma kecama.“ Představ si, že tito lidé jsou dokonce velmi přátelští a milý, sama mám dvě kamáradky, co se zrovna neřadí do kategorie TWIGGY, ale jsou to naprosto úžasné bytosti, a ty nemáš právo o nich takto mluvit. Možná by ti prospělo, kdyby sis s některým popovídal a hned je neodsuzoval. Možná by ti taky prospělo, kdyby si taky nějaké to kilčo přibral a tobě podobní lidé by se na tebe dívali skrz prsty s opovržením jako nějakou hnusnou verbeš u jejich milostivých podrážek.

Jsem velmi obézní. Měřím 180 cm a vážím jen o trochu míň než měřím. A vím, že ne nadlouho. Po nějaké době už to bude víc než měřím. Běhá mi z toho mráz po zádech. V noci se budím s nepříjemným mrazením v pánevní oblasti. Koukám do stropu a říkám si: „Panebože, za co?“. Nedokážu s tím nic dělat. Jakto sakra? Teorii přece znám. Je to o správném poměru mezi příjmem a výdejem energie. No a i kdybych na to snad zapomněl, stejně se pokaždé najde někdo, kdo mi to po tisícosmsetpadesétéšesté připomene. Zřejmě si myslí, že je to pouze nedostatek inteligence, případně vůle. Soudí podle sebe, protože u něj to funguje. Funguje to dokonce u většiny lidí. Stačí jen změna životního stylu, upravit příjem a výdej energie odpovídajím způsobem a výsledky na sebe nenechají dlouho čekat, stačí mít jen tu vůli. Ale proč to nejde u mně? Že by to nebylo jen o vůli? Nemyslím si, že bych neměl pevnou vůli. Několik let jsem kouřil. Ze začátku jen trošku, pak už to byla krabička denně a nakonec skoro dvě. Kouřil jsem vášnivě, až požitkářsky. Měl jsem svoje rituály. Cigárko po jídle, cigárko na procházce, cigárko o přestávce v práci... no zkrátka cigárko skoro vždy a všude. Pak jsem jednoho dne šel do kopce a nějak špatně se mi dýchalo. Jako správný kuřák jsem se rozhodl, že vytluču klín klínem, takže jsem si ještě zapálil, abych to „rozdýchal“. Ale nerozdýchal jsem to. Najednou koukám, ležím na zemi, krev mi teče z nosu a kape na tričko a nevím, co se děje. Prostě jsem zkolaboval. To pro mě bylo znamení, abych přestal kouřit. A taky jsem přestal. Nekouřím už sedm let. Nedokázal bych to bez pevné vůle. Podobný problém jsem měl i s alkoholem. Když už jsem to přestal zvládat, opět jsem to dokázal useknout a sám přestat. Už 5 let nepiju a nechybí mi to. Stejně jako cigarety. Ale jídlo to je v mém případě nesrovnatelně těžší kalibr. Tady zklamalo vše. Je to jako fotbalový zápas a skóre je momentálně 9289 : 11. Brankář už to dávno vzdal. Dělám si z toho srandu a říkám, že provozuju bílý sex. Pro nezasvěcené: znamená to vyžírat obsah ledničky. Říkám si, jen trochu a pak toho necháš. Pak mám vždycky zničehonic okno a „proberu“ se za dvacet minut, abych zjistil, že jsem na posezení sežral to, co by stačilo čtyřčlenné rodině na celý den. Neumím jíst trochu. Umím buď vůbec nejíst anebo se nacpat až už to dál nejde. Bez problému zbodnu deset rohlíků a kilo salámu a k tomu vyzunknu dvoulitrovku koly a dorazím se kilem jablek. Za hodinu už zase stojím u ledničky a koukám, co bych sežral. Já vím, že to není normální. Tak proč to proboha dělám, když vím, že:

-mi to nenávratně zničí klouby.
-se mi udělají další strie.
-při parném dni v autobusu budu zapáchat.
-když si v tom autobusu sednu, tak se vedle mě už nikdo nevejde.
-si na mně ostatní budou ukazovat jako na nějakou zrůdu.
-si nenajdu žádnou partnerku, protože každému normálnímu člověku se to hnusí. I mně.
-prožeru spoustu peněz.
-zdravotní systém jednou budu já stát spoustu peněz.
-neseženu nikde žádné oblečení.
-nevyjdu najednou schody aniž bych nezkolaboval s dechem.
-nesejdu schody aniž bych nezatínal zuby bolestí jak mě přitom bolí kolena.
-se nevejdu do normálního auta
-když už se do nějakého auta vejdu, že mu na té straně odrovnám pérování.
-si přes špeky nedosáhnu papírem na zadek, když si ho budu chtít vytřít.
-každé boty rozšlapu do půl roku.
-prodřu každé kalhoty ještě dřív.
-si přes panděro už víc než 15 let nevidím na vlastní penis.
-si přes to panděro na ten penis už ani nedosáhnu.
-musím mít speciální postel a speciální matraci.
-kvůli mému panděru nedokážu směrem dopředu vstát z gauče.
-pouhé zavázaní tkaničky je pro mě úkol skoro nadlidský.
atd.

Proč s tím nedokážu přestat jako s kouřením nebo s alkoholem?! Protože jediný opravdu efektivní způsob jak zvítězit nad nějakou závislostí je trvalá abstinence. No jo, ale jak to mám udělat u jídla? Doživotní abstinence není možná, to by byla jistá smrt. Co mám teda dělat? Brát prášky? To moc nefunguje, jen se mi po nich chtělo spát, takže jsem sice nejedl, ale ani jsem jinak nefungoval. Cpát se zeleninou a ovocem místo masa? Ovoce a zeleninu moc nemusím, takže tudy cesta taky nevede. Pořád by mně honila mlsná a nakonec bych se stejně najedl toho, co mám rád. Nechat si zaškrtit žaludek? Taky nanic, protože se stejně za pár let znovu roztáhne a i když je ještě stažený, dá se to ošvindlovat. Navíc mě psycholog vyřadil jako nevhodného kandidáta. Před zaškrcením žaludku se dělají tyhle pohovory, aby se eliminovaly nenapravitelné případy. Nechat si vyoperovat speciální otvor do žaludku a tudy tam cpát jídlo, abych necítil jeho chuť? Tak trochu jako od nějakého pacienta psychiatrie. Chodit na sezení k psychiatrovi? Nanic. Jen mi řekl, že se musím ovládat a když jsem se ho zeptal jak, tak mi řekl, že to musím vědět já. No tak to teda mockrát děkuju, pane doktore, na to bych přišel i sám. Nechat si od něj napsat nějaké silné prášky? Ale to je zase jen vytlučení klínu klínem, odstranění závislosti na jídle způsobením závislosti na drogách. Tahle cesta taky vede do pekel, jen jinudy.

Jaktože ostatní to mají pod kontrolou a já ne? Co mám udělat, abych neměl pořád chuť na jídlo? Aby mě to v noci nebudilo? Řekněte mi to někdo a já to udělám hned teď! V noci ležím v posteli a nemůžu usnout. Bulím jak malá holka, protože mi to ničí život a já s tím nedokážu nic dělat. Miluju jídlo a zároveň ho nenávidím. Někde jsem četl, že každý máme svého démona, ale šťastní že jsou ti, kteří toho svého nikdy nepoznají. Já toho svého bohužel poznal. Směje se mi do obličeje, protože ví, že mu stejně vždycky podlehnu. U některých lidí není obezita otázka nedostatku pevné vůle, je to důsledek závislosti na jídle. Já bych chtěl být hubený. Ale můj démon to vidí jinak. Jsem směšný, svoje vlastní problémy svádím na někoho jiného. Jenomže já už opravdu nevím jak dál.

přesně vím, o co ti jde. Já jsem žena , měla jsem 146 kg, pak jsem bez jakéhokoli přičinění za rok zhubla 10 kg a dost. Nevím proč. Jindy se snažím nejíst nedietní potaviny a ani deko dole. Prostě, jsem tlustá, smířila jsem se se svým vzhledem, ale nemůžu se smířit s každodenními problémy, jako jsou ukrutné bolesti kloubů atd.Nezávidím lidem krásu, peníze, auta a já nevím, co ještě, ale závidím jim to, že se beztrestně mohou najíst. To já nemohla nikdy. A nejvíc mě dokážou naštvat lidi, kteří s čokoládou v puse mi říkají, co bych měla. Kdo je hubený, NIKDO se nedokáže vžít do posice tlustého, většinou ne vlastní vinou. Vím to z vlastní zkušenosti.

Mám pocit že se problémy s obezitou dost přehání, protože je to vidět a kdo má v hlavě sečku a není obézní je na tom lépe- =)

No, pěkné... Tak jsem si „proběhla“ tuto diskuzi a ráda bych přidala i svůj názor.

Samozřejmě, obezní lidé mají spoustu problémů, jak zdravotních, tak psychických, ale... v čem jsou na tom hubení o tolik lépe? Jen pokud se rozhlédnu po svém okolí, opravdu znám více hubených, nespokojených a bohužel i jak se říká „studených“ a jací byli...

A to, jak zde bylo psáno, že v horkých letních dnech obézní v MHD dosti zapáchají, tak to je opravdu maximálně urážlivé a hnusné. Asi se všichni hubení, co se tu vysmíváte a tak strašně odsuzujete obézní lidi, či lidi s nadváhou budete hodně divit, ale vy taky vždy příjemně nevoníte. V tomhle ohledu vůbec nejde o váhu, ale o udržování osobní hygieny! A také jde o to, na koho právě v tom MHD a kdekoliv jinde narazíte...

Dále jsem si zde přečetla fajn názor ke kterému se přikláním o přátelství… osobně mám také přátele jak z řad hubených, tak i ty silnější a nedělám mezi nimi rozdíly. Opravdu bych nesoudila člověka tak moc podle vzhledu. Je krásné, procházet životem se samýma hubenourama, ale pokud vám s nimi není dobře, tak jaký to má všechno smysl? Když pominu nemoci, či geny, které ovlivnují tlouštku, lidé, co mají rádi jídlo, byt nezdravé, nejsou v ničem horší, jak lidé hubení. Tihle lidé si svoje trable, stres nebo cokoliv kompenzují jídlem tak, jako třeba vy si dáte cigáro nebo se naléváte kafem nebo přehnaně jezdíte autem, utrácíte peníze za zbytečnosti, co já vím…

Pokud jde o estetickou stránku věci, nechejme na každém, co a kdo se mu líbí. Já osobně zrovna nepovažuji za projev krásy hubenoury, líbí se mi lidé „krev a mléko“. To ale neznamená, že jen proto, že je někdo hubenej, či tlustej víc, jak mi to přijde vhod, že ho zavrhnu. Tak je, no a co??!! Tady nejde o vzhled. Víc by mi vadilo, kdyby chodil oblečený v ušmudlaných hadrech, pomalu neznal pojem mýdlo a voda apod.

A jinak, hubnutí je především o psychice, pokud člověk není psychicky v pohodě a nemá pořádnou motivaci, nikdy nezhubne. A uznejte sami... dá se v téhle době být v pohodě? Hmm? Tohle není výmluva, je to fakt. Samozřejmě záleží na povaze, pokud je někdo ve své podstatě optimista, netrpí nedostatkem sebevědomí, má pevnou vůli, dostatečnou motivaci a především nefalšovanou a upřímnou podporu okolí, podaří se mu zhubnout, proč by ne. Ale takových je mezi námi málo...

Osobně mi víc, než tlouštíci vadí kuřáci, ti teprve otravují život těm, co jsou na druhé straně... Tam bych teprve mluvila o zápachu a podobných obtěžujících věcech...

A po krizi-tlustej bude hubenej a hubenej bude studenej.