Nefilozofujte u piva, přijďte na Svíci.cz!

Komentáře k článku

2.4.2006 19:40

Proč staří vzpomínají na mládí

Můj dědeček, narozený ještě v předminulém století, vzpomínával dob svého mládí. Byl to kmet zahrnovaný naší úctou a obdivem. Neodporovali jsme mu proto, když říkal, že tenkrát to bylo ono a dnes už to nestojí za nic.

Uplynulo půl století a vzpomínání na staré dobré časy se stalo i mým údělem. Bráním se zarputile sentimentu, přesto mladším a nejmladším vyprávím o čase svého dětství a mládí sladkobolestně a raději pomlčím o tom, jakým pohrdáním častoval ony časy můj prapředek. Zlo, útrapy i všelijaké ošklivosti těch dob, jak je dnes přetřásá objektivní historiografie, v mých vzpomínkách zvětraly a na obrázcích ze samých světlých barev po nich zůstaly jen nezřetelné šmouhy.

Každý člověk nosívá ve svém nitru barvotiskové minulo, co mu pomáhá žít. Ke konci svých dnů kráčí potom pozpátku a sytí se bludičkami, pableskujícími z pradávna. Záliba ve starých časech - lhostejno, zda jedinečná nebo kolektivní, je odvěkou částí lidské povahy. Už pravěký člověk Novák vyprávěl mladým lovčím u ohně, kolik bývalo za jeho mládí mamutů - a jak vypasených. A o co byly lepšími na lovu družiny, v nichž lovívával on, než jsou ty dnešní.

Jedinečná i generační reflexe má, přes všechny pozitivní korektury, mnoho odlišností. Ti, co prožili všelijaká kataklyzmata, v souhrnu nevzpomínají na to, co bylo, jako na úplnou idylu. K tomu mají důvod ti, k nimž byl osud milostiv a kladl jim na cestu časem víc dobrého, než zlého. Jak vnímá jedinec i společnost svou současnost, tak nakládá i se svou minulostí. Když čas uplývá pastorálně, neznaje prudkých výkyvů a dramat, žije se více chvílí přítomnou. Když svět kolem i v nitru lidském se dává ve zběsilý cval a lidé jsou strhávání do jícnu černé díry budoucnosti, chápou se své vlastní minulosti, jako tonoucí onoho pomyslného stébla.

Je naším údělem pohyb v čase. Pohyb, jenž nás opotřebovává i trhá na kusy. “Bylo” je vzpomínka, příjemá svou vycíděnou jistotou, “je” to je záblesk jakéhosi pomyslného spočinutí v neutuchajícím běhu změn, posezení v trávě na břehu řeky času. “Bude” je jen očekávání, hora strašidelných nejistot, v nichž se jako v sedimentech tu a tam zatřpytí kamínek naděje. Nikoli štvavá vůle (jak se domnívá německý filozof Schopenhauer) činí život málo snesitelným, ale nemožnost spočinutí na cestě ze světla do tmy, je tragickou určeností života lidí. Ti, co záhy seznali, že dychtivý chvat k jakýmsi lepším zítřkům je nejmarnivějším a nejrozšiřenějším nerozumem, a umí si hrát i vzpomínat, jsou menšinou, která nejvíce odolává ničivému vlivu “všeplynutí”.

Nějak moc nevim o čem teď diskutovat...
Saw, 3.4.2006 13:03

Nějak moc nevim o čem teď diskutovat.
Lidé vzpomínají na tyto časy částečně proto, že jim krátkodobá paměť vypovídá službu a jim tak zůstávají jen vzpomínky z mládí. Ty jim pravděpodobně pomáhají vyrovnat se se smrtí (někteří staří lidé opravdu jako by vůbec necítili úzkost ani strach, jsou úplně smířeni), říkají jim že jejich život měl cenu a kolik toho prožili. Přítomnost a čas vnímají patrně úplně jinak...

Minulé století
crackonosh, 3.4.2006 13:07

Ač ještě nejsem kmet, také jsem se narodil v minulém století; kdo z vás ne, ať hodí kamenem (?).

omlouvám se za svého předka. Narodil se...
juzek, 4.4.2006 1:06

omlouvám se za svého předka. Narodil se roku 1894 tudíž ve století předminulém. Pokoušel jsem se to opravit, ale nějak se to nepovedlo. Zamýšlel jsem se nad tématem v roce 1999, čímž to minulé století ještě bylo v pořádku

Odp: omlouvám se za svého předka. Narodil se...
iva, 7.1.2010 12:52

Zamýšlím se někdy nad těmi vzpomínkami, proč si člověk minulost idealizuje. Každým rokem o vánocích je tu tchyně a moji kluci i vloni , i když jim je 21 a 19let s otevřewnou pusou poslouchají, jak jako malá holka utíkala při útoku, jak jeji matka schovávala mouku z mlýna do postelí před Rusama- bydleli na území Hlučínska. Historky babička vypráví a v té chvíli je z ní ta osmiletá holka co ji matka dala na starosti staršímu bráchovi aby utíkali neb se střílelo. Přestože babička byla malá mluví o těch raněných a vší té hrůze války trochu s úzkostí i když je vidět, že ráda vzpomíná i na tu dobu. Taky vzpomínáme, když se sejdem sa bráchama, ale nikdo nás neposlouchá není to vypjaté spíše vzpomínky, kdo co kdy dělal za skopičiny když byl malý. Babiččiny vzpomínky na období války jsou opravdové zážitky jako z filmu.

Odp2: omlouvám se za svého předka. Narodil se...
ivana Kozárová, 10.1.2010 13:26

Vzpomínkový optimismus je dar,aby starej člověk měl na co vzpomínat,i když to za moc nestálo;-)

Odp3: omlouvám se za svého předka. Narodil se...
tlapka, 19.1.2010 9:07

A hlavně to vykládat vnukům a synovcům: Prosímtě tetičko vykládej nám příhody o našem pradědečkovi...

Odp4: omlouvám se za svého předka. Narodil se...
ivana Kozárová, 19.1.2010 10:19

Takové příhody dělají dětství dětstvím. U starejch kamen vyprávěla paní Sobotková,jak sloužila ve Vídni na mariahilfestrasse a jaká byla ta panička. Babička vyprávěla o tom,jak pašovala přes hranice cigára,alkohol a husy - k přečtení na Estránkách Cínovec. Kdo nezažil v dětství takováto vyprávění,o hodně přišel...

Máte k článku co říct? Máte názor? Je jedno, že článek nevyšel dneska, téma je aktuální stále! Váš komentář se nám zobrazí, tak napište!

Přidat nový komentář

Pokud jste registrován(a), zadejte heslo:

Pouze Vaše jméno (přezdívka) a vlastní příspěvek jsou povinné položky.

Prosím můžete-li, používejte diakritiku - píše se to stejně dobře a mnohem lépe se to čte. Příspěvky naprosto mimo téma nebo obsahující vulgární výrazy budou bez odpovědi smazány - poškozují tuto diskusi.
Formátování: [bold]tučně[/bold], [ital]kurzíva[/ital], [url=adresa]text odkazu[/url] (viz Formátování textu).
Děkujeme za Váš názor.

Nahoru
O serveru, právní ujednání, přístupnost
Založeno na vlastním redakčním systému a vlastním fóru.