O kráse a bohatosti češtiny toho bylo napsáno tolik, že se až tají dech. Nechal jsem si pustit svoji fantazii na špacír a výsledkem je tento úsměvný článeček na víkend.

Co by se ale stalo, kdybychom začali skloňovat podstatná jména podle jiných vzorů? Posuďte sami, myslím, že některé případy se docela povedly... Prosím berte následující hru se slovy jen jako takové povyražení, nemám v úmyslu někoho urážet. Svého otce a matku ctím podle desatera.

Tak nejprve vezmeme maminku a podle ní zkusíme vyskloňovat další osoby v rodinně. Zjistíme že s námi bydlí tatinka, syninka nebo bratrinka. Taková dcerinka, tetinka, babinka nám už ale nezní tak cize, jako těch několika prvních. Takových případů bude více. Vlastně zjistíme, že někteří příslušníci jsou skloňovaní podle velmi nečekaných vzorů. A naopak narazíme na tvary jako dědinka, které budou znít docela legračně.

Podle vzoru tatínek vyskloňujeme mamínka, synínka, babínka nebo dědínka.

Překvapením bude, že podle vzoru babička se skloňuje mamička a tetička. Dcerička a sestřička mohou být dobré kamarádky. Do dvojsmyslu se dostaneme u dědičky, naopak u roztomilé dětičky si nejsme jisti, zda se jedná o jednu osobu nebo o dvě.

Přes dědečka se přesuneme k mamičce, tatičce a synečkovi. Do paradoxu v pádech se dostaneme u zlobivého dětička.

Vzorem teta se budeme řídit u máty a táty. Táta podle vzoru teta odolal jakému koli zkreslení. Zato syta a dceta už přestávají být srozumitelní, o koho jde. U babity si nejsme při vší úctě ke starým lidem jisti, jestli se nejedná o nějaký dopravní prostředek. Vyhubovat od dědety by asi nechtěl nikdo.

Zajímavé kódování dostaneme u vzoru strýc. Mýc, týc, sýc, dcýc nebo babýc či dědýc, to už je jiné kafe. A když se s námi rozloučí dětýcové, můžeme být spokojeni, jak slušně vychované potomstvo máme:)