Malé úvahy o problémech kolem nás

Nový komentář k článku "Pohodlí..."

Odpovídáte na příspěvek:

Panu Řepkovi bylo v té době o které...
ivan, 4.3.2017 19:11

Panu Řepkovi bylo v té době o které hovořím tak kolem osmdesáti let. Tedy si to aspoň myslím, protože mě připadal už hodně starej, ale uvědomuju si, že kluci a hoky z osmičky a devítky mě připadali staří taky a nebyl jsem si jistej jak je mám oslovovat a neříkat jim pane a paní. Ta nejistota mě asi za rok přešla sama. To křeslo mě připomělo dobu kdy bylo hlavně v mužské populaci mnoho zmrzačených lidí bez končetin nahrazených různýma nástavcema s hákama nebo kleštičkama či vidičkama. Prostě I. WW.

Jeden z nich byl pan Šaroch, ten na tom byl vůbec nejhůř z těch co jsem znal Snad ještě horší než samotná zranění kdy mu chyběly obě nohy a zbyly mu z nich jenom takové pahýly na kterých měl nasazené na pásku a kožených kšandách něco, co vypadalo jako dřevěné černě natřené a odřené krátké kalhoty s botama které vypadyly spíše jako dnešní lyžáky. Levá ruka mu končila zápěstím a na pravé mu chyběly nějaké prsty. Byl celý pokroucený s popáleným obličejem a uhořelejma boltcema uší a obličejem bez mimiky s ohořelýma rtama.

Pan Šaroch bydlel ve vyřazeném železničním vagoně bez kol u kterého měl králíkárnu. Mnoho o jeho životě nevím, velice špatně mluvil a i si myslím, že na okolnosti vzniku jeho úrazů nerad vzpomínal. Chodil sekat trávu v leže-sedě před upravenou plochu v rovině před dětskou poradnu která byla udělaná z vily kde zabrala celé přízemí. Vůbec si neumím představit kde byl a jak žil od podzima do jara. ...?? !!

Myslím, že více než jeho zranění ho bolela jeho duše. Dětská poradna byla na jedné z ulic ktrerou se chodilo na nádraží. Lidé co chodili kolem spíše odvraceli tváře a tvářii s jako že ho nevidí. Maminky s dětma chodící kolem napomínaly svoje děti. ,, Nekoukej se tam Petříku, Haničko, Janičko, Karlíčku, není to slušné !!

Přitom myslím, že největší bolest mu právě působilo ono odmítnutí světem který od něj odvrátil tvář. Nejspíš trpěl, ne úrazama a zraněníma, ale ohromným osaměním.

Každá doba s sebou něco nese. Tehdy bylo slyšet dost často, že , kdo má zmrzačené tělo je zlý protože má zmrzačenou i duši.

V tomhle jsem byl už od malička nějakej jinej. Velice rád jsem si povídal se starejma opuštěnejma lidma. Nemám tím na mysli šedesátníky ale takové ty už opravdové babičky a dědečky tak 80+.

Tito lidé jsou k dětem vstřícní a otevření protože se s nima cítí být bezpečně a tak řeknou věci které by jinému dospělému neřekli.

Úplně se mě vybavují vůně a zvuky té doby. Celé hukové pozadí bylo úplně jiné. Parníky houkající na Vtavě, tu tam jelo nějaké auto, vrtulová letadla a promítačka z kina na Ajmovce byla slyšet po celé ulici, parní vlaky.

Dneska by si pana Šarocha nikdo ani nevšimnul, ještě tak si do něj kopnout.

Tak mě napadlo, že penicilin byl možná jeden z největších vynálezů lidstva, neli největší. I zranění která by byla vyléčitená bez následků končila po těžkých zánětech a snětích právě amputacemi, kdy musel být člověk doslova ořzán aby možná přežil.

Flusnout na všechny vynikající stratégy celého světa všech dob.

Jen tak.

Iv.

Pokud jste registrován(a), zadejte heslo:

Pouze Vaše jméno (přezdívka) a vlastní příspěvek jsou povinné položky.

Prosím můžete-li, používejte diakritiku - píše se to stejně dobře a mnohem lépe se to čte. Příspěvky naprosto mimo téma nebo obsahující vulgární výrazy budou bez odpovědi smazány - poškozují tuto diskusi.
Formátování: [bold]tučně[/bold], [ital]kurzíva[/ital], [url=adresa]text odkazu[/url] (viz Formátování textu).
Děkujeme za Váš názor.

O serveru, právní ujednání, přístupnost
Založeno na vlastním redakčním systému a vlastním fóru.